Nejde o boj proti exekutorům, pouze o korekci odměn tak, aby odpovídaly realitě. Jejich reakci samozřejmě chápu, je legitimní. Věcně správná však není a to je pro nás zásadní, říká Antonín Stanislav ze sekce justiční a legislativní ministerstva spravedlnosti jako jeden z autorů analýzy, na jejímž základě přistoupil ministr spravedlnosti Robert Pelikán k návrhu na snížení exekutorského tarifu.
Existují úřady, které mají velmi efektivní provoz za pomoci automatizovaných systémů s nastavením kvalitních kontrolních mechanismů, zároveň také existují úřady, kde tyto prvky zcela absentují a úřad funguje velmi problematicky, vysvětluje dále v rozhovoru.
Proč analýza pracuje s průměrnou výší pohledávky 60 000 korun, když medián je 9000 Kč?
Odpověď je zcela logická. Pokud bychom počítali pouze s mediánem, vyšla by ziskovost zásadně neodpovídající realitě, neboť by všechny pohledávky nad 9 000,- Kč nebyly zahrnuty do výpočtu, což je téměř 50%. Zde bych si to dovolil více vysvětlit. Pokud bychom počítali s mediánem, museli bychom výpočet upravit, aby byly do ziskovosti zahrnuty i pohledávky nad medián. Při našem výpočtu, kdy jsme počítali s průměrnou výší pohledávky, byla odměna 12 500,- Kč, tato byla zahrnuta do modelového úřadu. Pokud bychom zvolili medián, byla by odměna 6 500,- Kč, do toho bychom však museli zahrnout cca 50% pohledávek nad 9 000,- Kč, které bychom s ohledem na průměrnou výši museli vyjádřit ve výši 111 000,- Kč. Z této částky je pak odměna 20 150,- Kč. Vzhledem k tomu, že se jedná o dvě téměř shodné množiny, je aritmetický průměr výše odměny vystihují. Její výše je pak 13 325,- Kč, tedy o 825,- Kč vyšší než v případě výpočtu s průměrnou výší pohledávky. Uvedené pak vystihuje dvě podstatně skutečnosti, a to že oba výpočty jsou možné a vychází relativně stejně, a že i v tomto ohledu bylo počítáno s nižším údajem, tedy ve prospěch soudních exekutorů. Závěrem je pak nutné ještě zdůraznit, že čísla z Generálního finančního ředitelství, která můžeme označit jako zcela objektivní, potvrzují správnost našich výpočtů.
V analýze se uvádí, že „přestože k vymožení 25 % z veškerých vymáhaných pohledávek nedojde v rámci konkrétního řízení okamžitě v prvním roce po jeho zahájení (zpravidla se bude jednat zhruba o 5 let), lze po jistém zjednodušení v rámci již zaběhlého exekutorského úřadu počítat s tímto číslem i v období jednoho roku“. Každá vymožená pohledávka je ale přece unikátní a vymáhací řízení nelze zopakovat, nelze tak na základě historie vymožitelnosti predikovat následný vývoj.
To sice ano, ale určitá paušalizace a predikce je možná, neboť máme taxativně stanoveny způsoby provedení exekuce, které se pořád opakují, na těchto aspektech pak mohu vytvořit predikci a jisté zjednodušení do jednoho roku.
U nákladů na investice se uvádí, že v rámci modelu nebude počítáno s počátečními investicemi na pořízení základního vybavení. Přece nelze počítat s tím, že úřady, které vznikly v roce 2001 pracují na čtrnáct let starých počítačích či stejně tak starém vybavení úřadu?
Samozřejmě, analýza s tím počítá v rámci položek servisní IT práce a opravy a údržba, které jsou v měsíčních výdajích. Do nich je započtena obnova výpočetní techniky, kdy položky jsou velmi štědře nadhodnoceny, což je zřejmé v kontextu porovnání s modelovým úřadem Mgr. Polanského.
Jak je možné, že počítáte s „modelovým úřadem“, který má mít čtyři zaměstnance, a ještě ministr spravedlnosti počítá s jejich snížením, když dnes celou exekuční agendu obhospodařuje 3200 zaměstnanců?
Při určení průměrného počtu řízení připadajícího na jednoho zaměstnance jsme vycházeli z anonymizovaných dat o personálním obsazení jednotlivých EÚ, která poskytla samotná Exekutorská komora. V rámci zpracování byly odhaleny signifikantní rozdíly v personálním obsazení dle nápadu podobných EÚ, ale také nepoměr mezi jednotlivými skupinami zaměstnanců (kandidáti, koncipienti, vykonavatelé …) nezbylo než hodnotit personální sílu jednotlivých exekutorských úřadů souhrnně, tedy počtem zaměstnanců celkem a dále přepočíst nápad exekucí na jednoho zaměstnance exekutorského úřadu. Z provedených analytických výpočtů pak bylo patrné, že jako optimální (nikoliv však skutečný) se jeví počet maximálně 600 exekucí na 1 zaměstnance exekutorského úřadu ročně. V tomto pásmu se nachází přibližně 90 procent všech exekutorských úřadů a lze tedy předpokládat, že se jedná o praxí ověřené pravidlo. Vyšší nápady exekucí připadající na jednoho zaměstnance pak lze považovat spíše za extrémy, které jsou velmi pravděpodobně způsobeny nedostatky v dostupných statistikách. V rámci analýzy bylo počítáno s maximem, kdy navíc tento počet případů není nijak nereálný. Číslo bylo totiž porovnáváno s výkonnostním měřítkem referenta exekučního úseku na exekučním soudu, kdy na něho ročně připadá 3256 exekučních věcí, které jsou navíc mnohdy mnohem obtížnější, než vedení exekuce u exekutora. Lze tedy dospět k závěru, že zvolené číslo není nikterak nereálné, zvláště při současném rozvoji výpočetní techniky a softwarových programech, které umožňují některé jednodušší procesní postupy částečně automatizovat.
Pokud se úpravou tarifu sníží výnosy exekutorů o 30%, jak navrhujete, o kolik se sníží jejich hospodářský výsledek (kumulovaně nebo na průměrný úřad), když náklady zůstanou ve stejné výši? Nepropadne se většina exekutorů do ztráty? Existuje vůbec exekutorský úřad pracující s marží více než 30 % rozdílem mezi výnosy a náklady na exekuce) a výše? Můžete uvést konkrétní případ?
Zde dochází k zásadní nepřesnosti, která bohužel nezastavitelně koluje napříč odbornou veřejností, nicméně je nutné se kategoricky ohradit, že dochází ke snížení o 1/3, a věc uvést na pravou míru. Z návrhu, který je mimo jiné veřejně dostupný, zcela jasně vyplývá, že dochází ke snížení pouze odměny, a to ještě v rámci pohledávek do 50 000,- Kč. Nad tuto částku k žádné změně nedochází, to je nutné hned úvodem zdůraznit. Exekuční tarif upravuje výši a způsob určení úplaty za exekuční činnost soudního exekutora a vychází tak ze zásady, že exekutor vykonává exekuční a další činnost za úplatu (§ 3 odst. 1 exekučního řádu). Tato úplata se skládá ze složky odměny, složek jednotlivých stanovených náhrad a rovněž příslušné daně z přidané hodnoty (§ 90 odst. 1 exekučního řádu), přičemž odměna, náhrady, které náležejí soudnímu exekutorovi za exekuční činnost a daň z přidané hodnoty, jsou označovány jako náklady exekuce (§ 87 odst. 1 exekučního řádu). Z uvedeného tak vyplývá, že úplata má dvě složky (nebudeme řešit DPH – to je dané procenty a je-li soudní exekutor plátce, vždy se přičte), a to odměnu a náhrady. Minimální složka odměny jsou 3 000,- Kč a náhrady v drtivé většině uplatňované paušálem 3 500,- Kč, celkem tedy 6 500,- Kč. Nově, počítejme tedy při mediánu, který Exekutorská komora pořád zdůrazňuje, dojde ke snížení odměny na 2 000,- Kč, náhrady však zůstanou na částce 3 500,- Kč, celkem tedy 5 500,- Kč. Nejsem žádný dobrý matematik, proto jsem šel na práva, ale nemohu se dopočítat snížení o 30 procent (někde dokonce tvrzeno 73%), pořád mi vychází něco málo přes 15%, a to ještě znovu zdůrazňuji, pouze u částek do 50 000,- Kč. Pokud jde o rentabilitu, máme vypočteno (z dat od EKČR), že u nejslabších úřadů (mnohdy se jednalo o začínající úřady, kde byly počáteční investice) byla mezi 20 až 30 procenty. Rentabilitu však není možné úměrně porovnávat se snížením odměn, poklesne méně, než bude snížení odměny.
O neobsazené exekutorské úřady je podle údajů Exekutorské komory ČR minimální zájem. Pokud více exekutorů z ekonomických důvodů ukončí činnost, kdo jejich spisy přebere, když na to neexistuje právní úprava?
Právní úpravu obsahuje exekuční řád v ustanovení § 15 a následující. Pokud exekutor doručí ministerstvu žádost o ukončení výkonu exekutorského úřadu, výkon exekutorského úřadu zaniká uplynutím 6 kalendářních měsíců následujících po měsíci, v němž byla ministerstvu doručena žádost. Lhůta 6 měsíců poskytuje dostatečný prostor k vyhlášení a provedení výběrového řízení na nové obsazení úřadu. Pokud by však k novému obsazení úřadu v této lhůtě nedošlo, bude činnost v úřadu prováděna zástupcem exekutora. Každý exekutor má ustanoveného zástupce pro případ nemoci, dovolené, pozastavení nebo zániku výkonu exekutorského úřadu, kterého ustanoví Exekutorská komora po jmenování exekutora do exekutorského úřadu.
Exekuční řád v § 15 odst. 5 upravuje povinnost soudního exekutora, kterému zanikl výkon exekutorského úřadu (mimo jiné i na vlastní žádost), zajistit předání spisů, plnění vymožených v exekuci, zajištěných věcí, exekutorských úschov a registrů nově jmenovanému exekutorovi a předání razítek, průkazů a pečetidel Exekutorské komoře. S nesplněním této povinnosti však není spojena žádná sankce a v praxi docházelo k tomu, že bývalý soudní exekutor předání spisů a dalších věcí nezajistil a v řízeních, která vedl před zánikem výkonu úřadu, vznikaly průtahy.
Z tohoto důvodu Ministerstvo spravedlnosti v připravované novele navrhuje, aby bylo do exekučního řádu doplněno, že nesplnění povinnosti předat spisy a další věci bez zbytečného odkladu se postihuje jako nový přestupek podle § 124a odst. 1 písm. c) exekučního řádu.
Dále se v zájmu řádného předání exekutorského úřadu nově jmenovanému soudnímu exekutorovi navrhuje výslovně zakotvit, že exekutor, kterému zanikl výkon exekutorského úřadu, případně jeho zástupce je povinen zajistit nejen předání spisů a registrů, ale rovněž souvisejících nosičů dat, což je podstatné vzhledem k tomu, že většina exekutorských úřadů využívá v současné době elektronické informační systémy.
V současnosti vedou EÚ průměrně 30 tisíc spisů, tedy 12,5 krát více než je v analýze MS. Dají se takové exekuční fabriky reálně řídit a kontrolovat? Kolik by měly mít zaměstnanců?
Zde je potřeba zmínit judikaturu Ústavního soudu, kde je řečeno, že soudní exekutor je podnikatelem a jako podnikatel se také musí chovat, zároveň samozřejmě podléhá kárné pravomoci dohledových orgánů. Úřady o takové velikosti se samozřejmě dají efektivně řídit, soudní exekutor však musí mít velmi efektivně nastavenu dělbu práce a kontrolní mechanismy. Počet zaměstnanců se nedá paušálně nastavit, neboť zde vystupuje celá řada proměnných veličin, včetně technického vybavení. Existují úřady, které mají velmi efektivní provoz za pomoci automatizovaných systémů s nastavením kvalitních kontrolních mechanismů, zároveň také existují úřady, kde tyto prvky zcela absentují a úřad funguje velmi problematicky. Nelze však vycházet z počtu 600 spisů na jednoho pracovníka kumulovaně, nýbrž nápadově, běžící spisy již nevykazují takovou pracnost jako při nápadu (mnohdy již téměř žádnou), neboť zde již probíhá exekuce, např. probíhají srážky ze mzdy (to nevykazuje ze strany soudního exekutora již téměř žádnou aktivitu).
Daly by se náklady exekucí snížit tím, že by exekuce vůči jednomu povinnému vedl vždy týž exekutor? Nemusely by se pak totiž opakovat tytéž úkony u různých exekutorů. Pokud by to byl exekutor místně nejbližší, ušetřilo by se na dopravě, pátrání…
Ministerstvo spravedlnosti připravuje novelu exekučního řádu, která by měla zavést princip koncentrace exekučních řízení u místně blízkého exekutora. Cílem navrhované právní úpravy je soustředění exekučních řízení proti témuž povinnému k soudnímu exekutorovi, který je co nejblíže exekučnímu soudu povinného a tedy i místu trvalého pobytu povinného. Tento postup by měl přiblížit povinného exekučnímu soudu a umožnit mu snáze s tímto soudem komunikovat. Ministerstvo spravedlnosti předpokládá, že v důsledku koncentrace exekučních řízení vedených proti témuž povinnému u jednoho soudního exekutora dojde ke snížení nákladů na vedení těchto řízení. Věc je v současné době velmi intenzivně diskutována a analyzována.
Soud by mohl soudního exekutora pověřovat podle následujících zásad:
Zjistí-li soud, že vůči témuž povinnému již bylo zahájeno jiné exekuční řízení, pověří vedením další exekuce
a) soudního exekutora, který vede jiné (první) exekuční řízení, nebo
b) v případě, že sice jiné exekuční řízení bylo zahájeno, ale soudní exekutor v něm dosud nebyl pověřen, soudního exekutora, který byl uveden v exekučním návrhu, jímž bylo jiné (první) exekuční řízení zahájeno;
Zjistí-li soud, že vokamžiku zahájení exekučního řízení je proti povinnému vedeno více exekučních řízení, pověří vedením další exekuce
a) soudního exekutora, který vede první exekuční řízení proti témuž povinnému, nebo
b) v případě, že sice více exekučních řízení bylo před podáním posuzovaného návrhu zahájeno, ale soudní exekutor v nich dosud nebyl pověřen, soudního exekutora, který byl uveden v exekučním návrhu, jímž bylo první exekuční řízení zahájeno;
Pokud soud zjistí, že vůči povinnému není vedeno žádné další dříve zahájené exekuční řízení, pověří vedením exekuce toho soudního exekutora, který je uveden v exekučním návrhu.
Pokud soudní exekutor, jako se to již v minulosti stalo u několika exekutorů, skončí v insolvenci, kdo bude hradit škody z nevyplacených peněz, když zůstatek na účtech exekutora tvoří podstatu v insolvenčním řízení, viz zákon o odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci? Neobáváte se případné vlny soudních žalob a následné povinnosti refundace nároků za strany MS?
Pokud jde o můj názor, který mohu opřít o několik let zkušeností v oblasti exekučního prostředí z pohledu legislativy a dohledu, tak bych se nebál, že by navrhované snížení přineslo nějaké hromadné zavírání úřadů. Maximálně půjde o jednotky, což samozřejmě nikomu nepřeji, ale stát se to může. Zde ještě zdůrazňuji, že nejde o žádný boj proti exekutorům, pouze jde o korekci odměn, aby odpovídaly realitě. Jejich reakci samozřejmě chápu, je legitimní, věcně správná však není, a to je pro nás zásadní. Jde-li o odpovědnost za škodu, zde musí být kumulativně splněny předpoklady odpovědnosti za škodu a každý případ posuzován individuálně.
Četl jste materiál expertní stanovisko Grant Thornton k analýze Ministerstva spravedlnosti ČR týkající se problematiky exekučního prostředí s akcentem na dislokaci exekutorských úřadů a nákladovost exekuce? Co říkáte na výtky v této expertíze?
Ano, seznámil jsem se s ním. Společnost velmi respektuji a jsem si vědom její erudice, nicméně pracuje s daty, která ji poskytla EKČR a porovnává je s daty, která jsme použili my, a jako správná bere data EKČR, což vede samozřejmě k závěru, jaký stanovisko obsahuje. K tomu bych jen dodal, že data a názory EKČR jsou podle mého názoru účelově zkresleny, což má samozřejmě svoji logiku – rozdíl mezi daty EKČR a daty, která jsme použili, je zásadní rozdíl, naše data mají vždy zdroj, který lze objektivně ověřit, nebo zcela jasný výpočet. Data EKČR jsou v drtivé většině sdělena, bez možnosti jakéhokoliv ověření, případně bez výpočtového vzorce.
V analýze se píše o 122 exekutorských úřadech na základě sdělení Generálního finančního ředitelství, ale ve skutečnosti je jich 156. Co je s tím zbytkem?
Prostřednictvím žádosti o poskytnutí informací v rámci zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších informací, jsme požádali Generální finanční ředitelství o zaslání relevantních dat, která budou využita jako podklad k legislativním pracím Ministerstva spravedlnosti v oblasti exekutorské činnosti ideálně za časové období 3 – 5 let zpětně, a to za všechny exekutorské úřady. Ze sdělení Generálního finančního ředitelství vyplynulo, že „ke dni 20. ledna 2016 bylo aktivních 156 soudních exekutorů. Analýza příjmů je zpracována na aktivní soudní exekutory za zdaňovací období let 2013 a 2014. Jednotlivé údaje jsou v tabulkách uvedeny v členění podle způsobu, jakým soudní exekutoři vykazují příjmy a výdaje, tj. dělí se na ty, co vedou daňovou evidenci, účetnictví, anebo uplatňují výdaje procentem“. Těchto aktivních soudních exekutorů pak bylo podle dat 115 za rok 2013, resp. 122 za rok 2014.
Dušan Šrámek
