Na soudy míří další podání, které zohledňuje nedávný nález Ústavního soudu, který ve svém nálezu upřesnil vyhlášku o jednacím řádu státních zastupitelství. Na Obvodní soud pro Prahu 1 se obrátil generálporučík Ondrej Páleník, obžalovaný v kauze údajného zneužití Vojenského zpravodajství.
Advokát Tomáš Sokol v podání, které má Česká justice k dispozici argumentuje tím, že pokud by byla popřena zásada incidentní retrospektivity a pokud by byl následně vydán judikát zakazující trest smrti, „mohlo by se dospět ke zcela absurdnímu závěru, že trest smrti byl přípustný do doby, než byla jeho nepřípustnost judikována“.
Dne 18. 5. 2016 u Obvodního soudu pro Prahu 1 podal Páleník „Vyjádření s návrhem na provedení důkazů“, v jehož textu byla mimo jiné uplatněna a stručně odůvodněna námitka nezákonnosti všech rozhodnutí vydaných Okresním soudem v Ostravě a Krajským soudem v Ostravě ve stadiu přípravného řízení v dané trestní věci, když tyto soudy ve světle nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, rozhodovaly jako soudy místně nepříslušné, čímž došlo k porušení ústavně garantovaného „práva na zákonného soudce“, následkem čehož je nezákonnost takových rozhodnutí. „Tímto podáním tedy navazuji na tuto vznesenou námitku nezákonnosti rozhodnutí vydaných Okresním soudem v Ostravě a Krajským soudem v Ostravě ve stadiu přípravného řízení v dané trestní věci, a uvedenou námitku podrobně rozvádím,“ píše Sokol.
Sokol: Nález platí i zpětně
Jak vyplývá z odůvodnění podání Páleníkova obhájce, Ústavní soud v nálezu dovodil, že situace, kdy je ponecháno prakticky výlučně na úvaze státního zástupce krajského nebo vrchního státního zastupitelství, k jakému soudu podá návrh zajišťovacího úkonu, je protiústavní a odporuje čl. 38 odst. 1 Listiny. Ústavní soud také v citovaném nálezu výslovně stanovil, že i v těchto případech se musí uplatnit ustanovení trestního řádu o místní příslušnosti dle § 18. „Z uvedeného tedy vyplývá, že krajská a státní zastupitelství se musejí při podávání procesních návrhů okresním soudům řídit striktně ustanovením o místní příslušnosti, kdy navíc to, že předložili návrh konkrétnímu soudu, musejí i náležitě odůvodnit. Ve věci klienta však došlo k tomu, že orgány činné v trestním řízení se tímto pravidlem neřídily a v případě zajišťovacích úkonů v přípravném řízení (jmenovitě příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, nařízení domovních prohlídek, nařízení prohlídek jiných prostor) postupovaly v rozporu s ustanovením o místní příslušnosti.“
Podle Sokola je třeba konstatovat, že výše citovávané závěry nálezu se musejí nutně vztahovat i na trestní věc obžalovaného a to bez ohledu na to, že dané trestní řízení bylo zahájeno již před vydáním nálezu. „Trestní řízení v dané věci není totiž pravomocně skončeno a jako na takové se na něj musí vztahovat se všemi jeho důsledky, tedy i s tím, že ve věci obžalovaného došlo k porušení § 26 ve spojení s § 18 tr. řádu a v souladu s dikcí nálezu taktéž k porušení práva klienta na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.“
Mohlo by vás zajímat
Sokol rovněž upozorňuje na to, že Ústavní soud časové účinky svého nálezu na již běžící trestní řízení v tomto nálezu neřeší jednoznačně ani závazně. Odkaz na § 71 zákona o Ústavním soudu, citovaný v nálezu, se zabývá případy, kdy byl zrušen právní předpis nebo jeho část. Nálezem však žádný právní předpis zrušen nebyl, jelikož návrh byl zamítnut a podřazovat tedy uvedenou situaci pod ustanovení § 71 zákona o Ústavním soudu by už z tohoto důvodu bylo chybné.
Názor ÚS není překvapením
Na tomto místě je vhodné vyzdvihnout také fakt, pokračuje advokát v podání, že názor ohledně určování místní příslušnosti okresních soudů, jež Ústavní soud zaujal, rozhodně není překvapivý. Odborná veřejnost a Ústavní soud podle Sokola mnohokrát veřejné žalobě naznačily, že současná praxe je přinejmenším problematická, ne-li protiústavní. „Rozhodně nelze tvrdit, že by závěry nálezu byly pro státní zastupitelství překvapivé, jelikož ze strany obhájců bylo opakovaně poukazováno na neudržitelnost daných postupů.“
Zde si můžete přečíst celé odůvonění námitky nezákonnosti, které získala Česká justice.
O tom vypovídá i usnesení Ústavního soudu I. ÚS 2632/12 v mediálně sledované kauze poslance Davida Ratha. Toto usnesení, které již obsahuje výše uvedenou argumentaci ve vztahu k nezákonnosti dosavadního určování místní příslušnosti okresních soudů, bylo vydáno již 17. 9. 2012. Jde přitom pouze o jeden z nejviditelnějších případů, přičemž stejné argumenty byly uplatňovány ze strany obhájců i dříve. „Byl to ostatně i Ústavní soud, kdo v několika svých judikátech také naznačil, že dosavadní praxe státních zastupitelství není v pořádku. Rozhodně tedy nelze hovořit o jakékoliv překvapivosti či náhlé změně názoru Ústavního soudu, neboť přinejmenším z citovaných usnesení vyplývá opakované upozorňování na ústavněprávní nedostatky dosavadního přístupu k určování místní příslušnosti okresních soudů.“
Byl by legální i trest smrti?
To, že by nález měl působit na již zahájená řízení a tedy i na řízení v dané projednávané věci klienta, lze podle Páleníkova advokáta dokreslit i příkladem dovedení do absurdního závěru. V Listině je v čl. 6 odst. 3 výslovně označen jako nepřípustný trest smrti. Na druhou stranu doposud neexistuje nález Ústavního soudu ani jiný judikát, který by výslovně konstatoval jeho nepřípustnost. Pokud bychom ovšem popřeli zásadu incidentní retrospektivity a pokud by byl následně vydán judikát zakazující trest smrti, dospějeme ke zcela absurdnímu závěru, že trest smrti byl přípustný do doby, než byla jeho nepřípustnost judikována. Ačkoliv jde na první pohled o absurdní případ, při bližším pohledu už je patrné, že znaky, jež jej spojují s problematikou určování místní příslušnosti, jsou stejné – pravidlo je již obsaženo v originárním pramenu práva (u příkladu „trest smrti“ to je čl. 6 odst. 3 Listiny, u příkladu „místní příslušnost“ je to čl. 38 odst. 1 Listiny a § 26 a 18 tr. řádu).
Je dále Sokol konstatuje, je třeba odmítnout i jakékoliv pokusy o „vydělení“ zajišťovacích úkonů z trestního řízení jako celku v tom smyslu, že by bylo argumentováno, že například příkaz k domovní prohlídce je individuálním aktem, který je realizován vykonáním domovní prohlídky. Zajišťovací opatření jsou v trestním řádu upraveny jakou součást trestního řízení, nikoliv jako samostatné instituty stojící mimo řízení. To vyplývá i ze systematického a teleologického výkladu hlavy čtvrté trestního řádu.
To, že na zajišťovací instituty je třeba nahlížet jako na součást trestního řízení jako celku, vyplývá i z toho, že jejich zákonnost je přezkoumatelná v rámci rozhodnutí ve věci samé – a to jak ve vztahu k zajišťovacím institutům z hlavy čtvrté trestního řádu, proti kterým je přípustná stížnost, tak ve vztahu k těm, proti nimž stížnost přípustná není. Pokud by se měla uplatnit logika „vydělení“, kdy by tyto instituty stály samostatně, nebyly by takto přezkoumatelné. Jinak by šlo o logický rozpor, neboť v rámci rozhodnutí, jež bylo vydáno v určitém řízení, by měl být přezkoumáván institut, který stojí mimo toto řízení. Např. příkaz k domovní prohlídce i domovní prohlídka samotná by tak s ohledem na absenci možnosti podat stížnost, byly s touto logikou zcela nepřezkoumatelné. To je absurdní závěr, který je třeba odmítnout, stejně jako pokusy o „vydělení“ zajišťovacích institutů z trestního řízení jako celku.
„Na závěr lze tedy uzavřít, že účinky nálezu Pl. ÚS 4/14 se musejí vztahovat na celé trestní řízení v dané projednávané věci obžalovaného, a že tedy orgány činné v trestním řízení byly povinny určovat místní příslušnost i v rámci zajišťovacích institutů s ohledem na ustanovení § 18 tr. řádu. Tento závěr je činěn nejenom na základě judikatury soudů a odborné literatury, ale též na základě prosté logiky a principu spravedlnosti, neb pro opačný postup žádný přesvědčivý argument neexistuje,“ uzavírá Sokol.
Ústavní soud při vyjádření k vyhlášce o jednacím řádu státních zastupitelství uvedl, že změna dozorového zastupitelství je ve vymezených situacích přípustná. I v přípravném řízení se ale žalobci musejí obracet na místně příslušný soud určený v souladu s trestním řádem a právem na zákonného soudce. Nemělo by se tak stávat, že o vazbě, prohlídce nebo odposlechu rozhodne soud jinde, než se údajná trestná činnost odehrála.
Dušan Šrámek
