Ministerstvo spravedlnosti počítá v další novele Exekučního řádu s tím, že by se měly spojovat exekuce proti jednomu povinnému u jednoho exekutora, a to z rozhodnutí soudu. První na pásce by byl přitom exekutor, který dostal exekuci na dotyčného jako první. Podle Exekutorské komory myšlenka spojování není vhodným řešením stávajících problémů, jak ostatně ukazuje úprava spojování zavedená velkou novelou exekučního řádu.
„Spojování exekučních řízení vedených různými oprávněnými potlačuje volbu soudního exekutora, což je za daného legislativního stavu nepřípustným zásahem do práva oprávněného, protože skutečně svobodnou volbu by měl pouze první oprávněný,“ kritizuje návrh EK ČR.
Exekutor zvolený prvním oprávněným by pak bez ohledu na kvalitu své práce nabaloval další exekuční řízení, což je jistě efekt spíše nežádoucí, jelikož popírá pravidla volné soutěže mezi exekutory, když zavedením tohoto „superspojování“ dojde k houbovému efektu, kdy dnes „velké úřady“ se stanou bez svého přičinění většími na úkor dnes „malých a středních úřadů“, čímž se např. vytratí tlak na inovace apod.
Zavedení spojování exekučních řízení vedených různými oprávněnými by si vyžádalo přijetí uceleného souboru norem upravujících střety různých procesních oprávnění různých oprávněných v různých procesních situacích – taková norma by svým rozsahem, i obsahem násobně převyšovala zákonnou úpravu střetu exekucí. „Účelem spojování má být dle zástupců ministerstva řešení bagatelních pohledávek, resp. nákladů exekuce v exekučních řízení vedených k vymožení bagatelní pohledávky. Navrhujeme problém řešit jiným vhodným způsobem komplexně (např. zavedením územního principu pro bagatelní pohledávky) a nikoliv roubováním institutu spojování řízení na exekuční řízení, která jsou ze své povahy nevhodná ke spojování,“ navrhuje Komora.
Negativní důsledky
Problémy navrženého konceptu tzv. osobní příslušnosti soudního exekutora (superspojování), které návrh MS vůbec neřeší, vidí EK jak v důsledcích pro soudy, tak pro účastníky řízení a zúčastněné osoby. Pro soudy by to znamenalo nutnost personálního posílení exekučních soudů v důsledku převzetí agendy přezkumu exekučních návrhů a s tím spojené zvýšené náklady, mezi něž patří hrozba vzniku průtahů, především při hromadném podávání exekučních návrhů, zvýšení administrativních nákladů při vedení spisů – nutnost zjišťování stavu exekučních řízení u soudních exekutorů, případně přepověřování či rušení/potvrzování pověření a konečně vznik nového druhu sporu mezi oprávněnými o pořadí uspokojení ve spojeném spise a s tím související zvýšená odpovědnost státu za nesprávný úřední postup.
Důsledky pro účastníky a osoby zúčastněné na řízení spatřuje Komora v rozdělování dílčího vymoženého plnění mezi oprávněné. Není jasné, na kterou část vymáhané povinnosti se platí, zda může povinný určit, na jakou povinnost se má plnění započíst, případně, jakým způsobem se pak bude počítat příslušenství pohledávek. Podle stávající judikatury si totiž povinný v zásadě nemůže libovolně určovat, na co plní. Problémy by to přineslo s dobrovolným plnění povinného v další následné exekuci, především ve vztahu k dosud neskončené exekuci.
Návrh by přinesl i technické procesní nesnáze – dílčí podjatost, dílčí zastavení, dílčí návrh na změnu exekutora, ale i rozpor s povinností mlčenlivosti, protože oprávnění budou mít přístup k informacím, které jinak podléhají mlčenlivosti, k čemuž však neexistuje racionální důvod. „Rozpor vznikne i se zásadou svobodné volby exekutora – volbu má pouze první oprávněný, vzniká nerovnost mezi účastníky, jde o přenesení principu z insolvenčního práva, svým způsobem vytváří něco na způsob „malého permanentního konkursu“. Přitom kritérium uvedení prvního povinného v exekučním titulu v případě plurality účastníků není podle Komory obhajitelné – může vést navíc k nespravedlivým důsledkům pro ostatní povinné, kteří by jinak mohli dosáhnout na spojení ke „svému“ exekutorovi,“ vypočítává Komora další sporná místa.
Povinného by se negativně dotkl i rozpor s principem deklarovaného „zákonného místně příslušného exekutora“. První exekuce v pořadí může být vedena paradoxně u nejvzdálenějšího soudního exekutora, čímž opětovně dojde ke zvyšování nákladů exekuce. V neposlední řadě hrozí i nepřehlednost celého řešení, protože nebude jasná aktuální výše dluhu či započítávání vymoženého plnění. „Nastane objektivní nemožnost poddlužníků (ČSSZ, plátců mzdy, bank) orientovat se v tom, na kterou pohledávku provedli srážku, která je uhrazena a podobně. Například souběh první nepřednostní druhé (pozdější) přednostní pohledávky – zaměstnavatel pošle ovšem jedinou srážku ze mzdy, a nebude jisté, jak ji započítat.“
Spojování ex lege
Negativní důsledky ale vzniknou i pro vedení exekučního řízení a soudní exekutory, neboť exekuce budou spojovány především u soudních exekutorů, kteří vedou velké množství řízení. Dojde ke zvětšování velkých exekutorských úřadů a současně se vytvoří bariéra pro zahájení činnosti nových exekutorů. Ale nejenom to. Návrh by podle Komory v případě realizace zkomplikoval i dosud vedená řízení. Spojené řízení se technicky vzato zakládá znovu a je nutné provést veškeré lustrace. Dříve zahájená řízení se mohou řídit odlišnou právní úpravou, vznikne tedy nejasnost při určení právního režimu spojeného spisu. Zvýší se i náklady pro povinné, především kvůli nutnosti zasílání každého procesního návrhu všem účastníkům (oprávněným) a znásobí hotové výdaje, protože bude obtížně určitelný a v čase proměnlivý okruh adresátů rozhodnutí. V neposlední řadě přinese uvažovaný model i technické problémy, protože exekuční software neumožňuje rozúčtovat a vyplácet plnění pro více vymáhaných povinností, hlídat více dílčích lhůt, rozdílné stavy dílčích řízení, vatují před důsledky „superspojování“ exekutoři.
Ze statistiky Komory vyplývá, že pouhých cca 0,09 % exekučních řízení zahájených po roce 2013 skončilo spojením rozhodnutím soudu. Ze shora uvedeného je patrné, že spojování rozhodnutím soudu k návrhu je zcela marginální, a to jednak, protože samotné ustanovení stanovící podmínky pro spojení rozhodnutím soudu je formulováno nejasně a je neaplikovatelné, jednak také proto, že většina dlužníků, proti nimž je vedeno mnoho řízení k vymožení bagatelních částek, jsou procesně zcela pasivní. Celospolečenské náklady (transakční náklady – soudy, soudní exekutoři, účastníci řízení) na zajištění této agendy převyšují násobně případné přínosy a agenda spojování rozhodnutím soudu by měla být bez náhrady zrušena.
Jak dále EK uvádí, na místě je lépe definovat právní úpravu spojování v případech, kdy nejsou dány podmínky pro „spojení ex lege“, ale spojení se jeví celospolečensky jako žádoucí, protože cca 7 % exekučních řízení zahájených po roce 2013 skončilo spojením ze zákona, přičemž z toho polovina, tj. 3,5 % řízení, jsou řízení, kde vymáhaná částka je do 20.000 Kč. „Je tedy patrné, že spojování řízení vedených jedním exekutor se stejnými účastníky řízení má sociální potenciál. Automatické spojování bez zohlednění konkrétní procesní situace nicméně vyvolává nechtěné (patové) procesní situace (spojování spisů v různých procesních stádiích, spisů s rozdílnou aplikovatelnou právní úpravou, spisů s různou mírou zapojení manželů povinných, nutnost vylučování ke společnému řízení apod.), na jejichž řešení vynakládá společnost (soudy, exekutoři, účastníci řízení) náklady, které by za jiného legislativního řešení nebylo k dosažení vytyčeného cíle nutné vůbec vynaložit,“ uzavírá své stanovisko EK ČR.
Dušan Šrámek
