Česká advokátní komora, Exekutorská komora, Česká asociace věřitelů. Všechny tyto organizace zabývající se dlužnicko – veřitelskými vztahy zpochybňují slova ministra spravedlnosti Roberta Pelikána (ANO). Ten v odpovědi na poslaneckou interpelaci tvrdil, že po snížení advokátního tarifu nedošlo propadu při vymáhání především bagatelních pohledávek. Navíc není jasné, jaké složky odměn měl ministr vůbec na mysli. Snížení negativního tarifu se také podepisuje negativně na růstu cen služeb.
Pelikán při interpelacích poslance Jana Sedláčka čelil otázkám, zda pokud po snížení exekutorských tarifů nedojde k poklesu vymahatelnosti práva. „Nám se již před téměř dvěma lety podařilo upravit část téhle věci, a to změnou advokátního tarifu, protože ta přirážka se skládá ze soudního poplatku, nákladů advokáta, nákladů exekuce. Pokud jde o náklady advokáta, posunuli jsme se z přibližně osmi tisíc na přibližně 1 500 korun,“ řekl Pelikán ve své odpovědi. „Advokátní komora vyhrožovala, že se přestanou platit dluhy. Nic takového se nestalo, dluhy se platí dál, jenom se začaly platit o něco férověji. No a teď přišla na řadu ta druhá polovina příběhu, protože teď jsme tedy na tom tak, že k těm tisíci korunám na začátku se přičte místo 16 tisíc 10 tisíc, to už se nám povedlo, ale pořád ještě jsme dost daleko od Německa, kde se k těm tisíci korunám na začátku přičtou dva tisíce. No a to je tedy to, co nás nyní čeká.“
Malé pohledávky se nevyplatí vymáhat
Česká advokátní komora nikomu ničím nevyhrožovala, oponuje ve svém vyjádření předseda ČAK Martin Vychopeň. „Přesné statistické údaje nemáme sice k dispozici, nicméně podle našich informací se dluhy do 20.000 Kč v podstatě přestaly vymáhat.“ Jak dále uvádí předseda advokátní komory, s ohledem na nesmyslné zásahy do advokátního tarifu se prostě toto vymáhání stalo ekonomicky nevýhodným. A stalo se přesně to, na co ČAK poukazovala od počátku – věřitelé si hledají jiné cesty jak tyto ztráty řešit – malé dluhy raději nevymáhají a vzniklé ztráty kompenzují zvyšováním cen – například v Praze jízdné. Tudíž největší zatížení nesou ti, kdo si řádně své závazky plní a platí – teď platí víc. „Za pokrytecké považuji to, že se stereotypně uvádí, že jde o náklady advokáta – přesně řečeno jde o náklady soudního řízení, a ty se skládají dále ze soudního poplatku a příslušných daní. Nezaznamenal jsem ani jednou, že by snad ministerstvo spravedlnosti uvažovalo o tom, že v bagatelních sporech nebude vybírat soudní poplatky anebo, že se z těchto sporů nebudou vybírat daně…To by bylo ještě férovější placení dluhu. I když vlastně nevím, co je férovější placení dluhu. Možná námět pro další zlepšení postavení dlužníků?,“ kroutí hlavou Vychopeň
Čtěte také: Prezidentka EK ČR Pavla Fučíková: Úvahy o snížení exekutorského tarifu jsou nezodpovědný hazard
Argumentace německou právní úpravou je podle něj tak nejasná a neurčitá, že se k ní neumí vyjádřit, navíc se v jednotlivých spolkových zemích může lišit. „Na ČAK máme k dispozici některé německé úpravy, ale obrat: „pořád ještě jsme dost daleko od Německa, kde se k těm tisíci korunám na začátku přičtou dva tisíce“? Jak si ho mám vyložit – na začátku nalézacího řízení? Na začátku exekučního řízení? Jde o celkové náklady řízení nebo odměnu advokáta? Co se k čemu přičítá?“
Ministerstvo spravedlnosti se kasá tím, pokračuje Vychopeň, jak se jim podařilo upravit část věci. „Pokud je tím myšlena poslední změna advokátního tarifu, pak mě příště, až zase ministerstvo prohlásí, že se mu něco povedlo, asi zachvátí panika…,“ uzavírá Vychopeň.
Před podobným scénářem varuje Exekutorská komora opakovaně. „Komora má od exekutorů signály o tom, že se po snížení advokátního tarifu nabídka advokátní služby v oblasti vymáhání bagatelních pohledávek značně omezila“ říká prezidentka Exekutorské komory Pavla Fučíková. „Pokud se ministr spravedlnosti domnívá, že se snížení advokátního tarifu nedotklo vymáhání bagatelních pohledávek, je třeba podotknout, že se zřejmě jedná o pohledávky, které vymáhají přímo věřitelé, kteří nejsou zastoupeni advokáty. Musím zdůraznit, že tyto pohledávky jsou pouze výsečí z celkového objemu bagatelních pohledávek.“ Každopádně by bylo podle Fučíkové užitečné pro všechny dotčené subjekty zpracovat analýzu trendu vymáhání těchto pohledávek, která by si však vyžádala větší časový úsek, aby získaná data, byla skutečně vypovídající. „A já zde bohužel vidím také paralelu s naším tarifem, kterému od ministra spravedlnosti hrozí rovněž drastické snížení. V této souvislosti mne proto logicky napadá otázka: Kdo bude v budoucnu pohledávky vymáhat a z čeho bude placen?,“ dotkla se prezidentka EK další části Pelikánovy odpovědi, která se týkala snahy snížit exekuční tarif.
Rovněž podle Pavla Staňka, prezidenta ČAV změna advokátního tarifu skutečně přinesla negativní dopady na vymáhání pohledávek, byť se o tom zatím veřejně moc nemluví. „I ze své advokátní praxe mohu potvrdit, že věřitelé ztrácejí zájem drobné pohledávky vymáhat. Řada z nich již úplně rezignovala a ztrátu si kompenzovala navýšením ceny služeb. Týká se to zejména poskytovatelů drobných, opakovaných služeb a dodavatelů zboží nižší hodnoty.“
Hrozí omezování veřejných služeb
O tom, jak se projevilo snížení advokátního tarifu u velkých institucionálních věřitelů, hovoří Milan Hrudka ze Střediska přepravní kontroly, tarifů a odbavovacích systémů Dopravního podniku Ústí nad Labem. Podle jeho vyjádření u dopravních podniků, které byly zastoupeny při vymáhání pohledávek advokátem, došlo buď k úplnému zrušení smluvního vztahu, nebo ke změně smluvního vztahu, kdy se zvýšil finanční podíl dopravce na nákladech spojených s vymáháním pohledávek. „Například u Dopravního podniku města Ústí nad Labem byla zrušena smlouva s advokátem, který zastupoval společnost v exekučním řízení. Zrušením smlouvy musel podnik posílit personálně oddělení na vymáhání pohledávek o 1,5 zaměstnanec z důvodu vypracování návrhů na výkon rozhodnutí, podávání přihlášek do dražby, podávání přihlášek do insolvenčních řízení a vyřizování veškeré běžné korespondence s exekutorským úřadem a soudy.“ Zde je potřeba si uvědomit, pokračuje Hrudka, že ačkoliv se jedná o bagatelní pohledávky, nelze u všech návrhů používat vždy jednotné formuláře, protože každý petit je rozdílný dle počtu spojených případů za jedním dlužníkem a každý soudce má svůj styl formulování petitu. Návrh na exekuci musí být v souladu s přesným zněním petitu.
Snížení tarifu vedle růstu nákladů představuje i snížení vymahatelnosti pohledávek, přesně, jak indikují exekutoři a advokáti. U dopravních podniků, které odprodávají pohledávky, protože nemají oddělení na jejich vymáhání a jejich zřízení (personální náklady, softwarové vybavení, náklady na provoz, náklady na kolky atd.), protože by představovalo značné finanční náklady z veřejných rozpočtů obcí, se cena odprodávaných pohledávek snížila v průměru o 5 – 10 % z ceny již odprodávaných pohledávek. V době před snížením advokátního tarifu se cena odprodávaných pohledávek pohybovala maximálně na 25% z nominální ceny pohledávek.
„Veškeré kroky, které činilo nebo činí Ministerstvo spravedlnosti s cílem humanizace vymáhání bagatelních pohledávek a jejich exekucí je dle našeho názoru již za hranicí spravedlnosti a významným způsobem ohrožuje vymahatelnost práv věřitelů,“ kritizuje Hrudka. Jak dále uvádí, je třeba zde konstatovat, že důvodem vzniku dluhu za jízdu bez jízdenky je dlužníkova vědomá aktivita. Ze zkušeností dopravních podniků vyplývá, že drtivá většina dlužníků poprvé reaguje až na nařízení exekuce, a zcela ignoruje výzvy k plnění, platební rozkazy nebo rozsudky. „Pohledávky dopravních podniků jsou bohužel vždy dávány na roveň s pohledávkami bank, úvěrových společností, telekomunikací, energetických společnosti atd., tzn. komerčních subjektů, které mohou samy rozhodnout, komu své služby mohou poskytnout.“ Rozdíl mezi nimi a městskou hromadnou dopravou je ten, že je to služba veřejnosti a na její provoz je poskytována kompenzace z veřejných rozpočtů obcí. „Pokud se budou zvyšovat náklady na vymáhání pohledávek a nadále se bude snižovat vymahatelnost pohledávek, bude to mít negativní dopad do veřejných rozpočtů obcí, případně do zvýšení jízdného či na omezení poskytovaných služeb. Proto např. v Německu je jízda bez platného jízdního dokladu posuzována jako trestný čin, neboť dochází ke krácení tzv. veřejných peněz,“ uzavírá Hrudka.
Dušan Šrámek
