O situaci, ve které se nachází téměř 40 tisíc občanů ČR v souvislosti s bezpečnostními prověrkami, bude na veřejném slyšení jednat Evropský soud pro lidská práva (ESLP). U těchto lidí stát vyžaduje bezpečnostní prověrku podle zákona o utajovaných informacích, kterou ovšem může odejmout a zničit jim tím kariéru i osobní život, aniž by uvedl proč. To je ohrožení důvěry občanů ve spravedlnost, míní soudce ESLP Aleš Pejchal.
Rozhodnutí senátu pěti soudců Evropského soudu pro lidská práva z 3. května 2016, že případ Regner v. Česká republika se postupuje k Velkému senátu Soudu, bylo pro mnohé překvapením. Datum slyšení zatím není stanoveno.
Soud nemá povinnost žádosti stěžovatele o projednání před Velkým senátem vyhovět. Přesto případ Regner soudci ESLP pro Velký senát vybrali, což znamená, že matérii považují za významnou a chtějí ji znovu projednat v počtu sedmnácti soudců. Původní rozhodnutí Soudu v dané věci z listopadu 2015, že Česká republika neporušila článek 6 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách – právo na spravedlivý proces, se při tom zdálo jednoznačné.
Projednání případu někdejšího náměstka ministra obrany Václava Regnera, kterému bylo uděleno osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, jenž mu ovšem bylo záhy v roce 2006 odebráno bez možnosti dozvědět se proč, se týká téměř 40 tisíc lidí v ČR. Stejně jako Václavu Regnerovi, může být i ostatním odepřena informace, na základě čeho se osvědčení pro práci s utajovanými informacemi odebírá – s odůvodněním, že jde o utajovanou informaci.
Stát žádá prověření na státní tajemství u kde koho
U nejviditelnějších funkcí jsou spory o bezpečnostní prověrky notoricky ventilovány veřejně. Jenže tyto nejviditelnější funkce jsou asi tak tři a zbývá dalších 38 274 občanů ČR, kteří aby mohli vykonávat své zaměstnání, musí být prověřování tajnými službami.
Tuto praxi v souhlasném stanovisku k původnímu rozhodnutí z listopadu 2015 v případu Regner v. ČR kritizoval český soudce Evropského soudu pro lidská práva Aleš Pejchal: „Problém bezpečnostních prověrek v České republice spočívá v jejich nadužívání. Státní orgány vyžadují bezpečnostní prověrku pro nespočet činností nejen ve veřejném, ale i v soukromém sektoru – například pokud soukromá společnost podává nabídku na plnění veřejné zakázky v oblasti, pro kterou zákon vyžaduje bezpečnostní prověrku. Dokonce i Národní bezpečnostní úřad před několika lety vládě vytkl, že počet osob, které jsou povinny žádat o bezpečnostní prověrku, je nepřiměřeně velký,“ uvedl soudce ve stanovisku.
Rozsudek Regner se proto má vztahovat jen na vysoké státní funkce
Podle jeho vlastních slov se tyto bezpečnostní prověrky týkají desetitisíců osob. „Česká vláda Soud informovala, že počet platných osvědčení udělených fyzickým osobám ke dni 10. července 2015 činil 38 274. Každá z těchto osob mohla mít hypoteticky stejný problém jako stěžovatel – nemusela znát celou řadu skutečností o průběhu bezpečnostního prověřování, což podle mého názoru ohrožuje důvěru českých občanů ve spravedlnost,“ uvedl Aleš Pejchal, podle něhož „lze jen těžko uvěřit, že z celkového počtu obyvatel České republiky, který činí přibližně deset milionů osob, jich 38 274 podstoupilo bezpečnostní prověrku.“
Přečtěte si článek Aleše Pejchala v Bulletinu advokacie.
„Umím si představit, že 95 % těchto lidí k výkonu svého povolání přístup ke ,státnímu tajemství´ ve skutečnosti nikdy nepotřebovalo, avšak bezpečnostní prověrku přesto absolvovat museli,“ uvádí Aleš Pejchal. Proto dochází k závěru, že rozsudek z listopadu 2015 by se měl vztahovat výhradně k osobám ve vysokých státních funkcích, nikoli k oněm desetitisícům na úrovni okresního tajemníka hasičů nebo zpracovatele veřejné zakázky. „Domnívám se, že tento rozsudek lze vztahovat jen na osoby, které zastávají stejnou nebo velmi podobnou funkci jako stěžovatel,“ uzavřel své stanovisko soudce Pejchal.
Za počet žádostí o prověrky odpovídá vláda a zaměstnavatelé
Podle Národního bezpečnostního úřadu za počet nositelů státního tajemství odpovídají zaměstnavatelé: „Počet držitelů osvědčení fyzické osoby je přímo odvislý od „požadavků“ jednotlivých subjektů (především zaměstnavatelů), protože každý orgán státu, jakož i právnická osoba a podnikající fyzická osoba, které mají přístup k utajované informaci, je podle zákona č. 412/2005 Sb. mj. povinen zpracovávat a vést přehled míst nebo funkcí, na kterých je nezbytné mít přístup k utajovaným informacím podle jednotlivých stupňů utajení, a evidenci osob, které mají přístup k utajované informaci. NBÚ není oprávněn určovat rozsah těchto míst nebo funkcí. Toto záleží na tzv. odpovědné osobě, potažmo bezpečnostním řediteli příslušného subjektu,“ uvedl mluvčí NBÚ Radek Holý na žádost České justice o reakci na stanovisko soudce Aleše Pejchala už v prosinci 2015.
Kompletní rozsudek v kauze Regner.
Jak dále mluvčí NBÚ pro Českou justici vysvětlil, žádost zaměstnavatele musí obsahovat důvod – odkaz k seznamu utajovaných informací, který byl publikován nařízením vlády. „NBÚ u každé podané žádosti o vydání osvědčení pečlivě ověřuje její důvodnost, kterou potvrzuje odpovědná osoba, kterou je zpravidla zaměstnavatel fyzické osoby. Potvrzení musí mimo jiné obsahovat označení konkrétního místa nebo funkce stanovené podle § 69 odst. 1 písm. b) zákona a specifikaci utajovaných informací, které na daném místě nebo funkci již byly poskytnuty nebo vznikaly, a utajovaných informací, které zde budou poskytnuty nebo zde mohou vznikat – zde musí být také uveden minimálně odkaz na nařízení vlády č. 522/2005 Sb., kterým se stanoví seznam utajovaných informací, konkrétní přílohu a bod, včetně uvedení nejvyššího stupně těchto utajovaných informací,“ uvedl Radek Holý.
Většina držitelů prověrky je z bezpečnostních složek státu
Podle jeho dalších slov důvod pro nutnost přístupu fyzické osoby k utajované informaci, uvedený v žádosti, musí trvat po celou dobu bezpečnostního řízení. „Vyskytnou-li se v průběhu bezpečnostního řízení informace, které existenci tohoto důvodu zpochybňují, NBÚ se jimi prioritně zabývá. Pokud se potvrdí, že tento důvod přestal existovat, může to být důvodem pro zastavení bezpečnostního řízení. Také odpovědná osoba je podle § 67 odst. 1 písm. f) zákona povinna neprodleně písemně oznámit NBÚ, že před vydáním osvědčení fyzické osoby pominuly skutečnosti, kterými byla žádost odůvodněna. NBÚ je v takovém případě podle § 113 odst. 1 písm. c) zákona oprávněn bezpečnostní řízení zastavit,“ vysvětlil Radek Holý.
Podle jeho vyjádření je uvedeným postupem možné eliminovat nedůvodně podané žádosti o vydání osvědčení fyzické osoby a ty žádosti, které v průběhu bezpečnostního řízení tuto důvodnost ztratí. „NBÚ k dnešnímu dni eviduje celkem 37 158 platných osvědčení fyzické osoby na stupně důvěrné, tajné a přísně tajné. Toto číslo se nerovná počtu držitelů (osob), poněvadž někteří držitelé historicky disponují více osvědčeními. Z uvedeného čísla nadpoloviční většinu tvoří osvědčení z bezpečnostních složek státu,“ uvedl na dotazy Radek Holý z Národního bezpečnostního úřadu.
Aleš Pejchal: (Ne)chcete se dát prověřit?
Takové zacházení se státním tajemstvím neprovozoval stát ani za komunistické diktatury. Zákon o ochraně státního tajemství z roku 1971 měl pouhých 24 paragrafů a o tom, kdo se může seznámit se státním tajemstvím rozhodoval v organizaci „odpovědný vedoucí“ za splnění daných podmínek. NBÚ ani prověrky neexistovaly. Tento zákon zákon platil až do listopadu 1998, kdy nabyl účinnosti zákon č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností, přijatý v době úřednické vlády Josefa Tošovského.
Novým zákonem byl založen NBÚ, který byl výlučně pověřen prověrkami, složitým procesem bez možnosti účinného odvolání prověřovaného, napsal v srpnu 2007 soudce Aleš Pejchal ještě z pozice advokáta v Bulletinu advokacie: „Už nejde o to, že se někdo nutně musí stýkat se státním tajemstvím při výkonu práce, a proto jej vedoucí organizace k tomu určí. Ale jde o to ,mít prověrku´, mnohdy aniž se ten či onen konkrétně s utajovanými skutečnostmi setkává či nikoli. Zároveň z relativně rychlého rozhodování vedoucího orgánu či organizace se stává dlouhodobý a obtížný proces,“ popsal vývoj zákona Aleš Pejchal v článku (Ne) chcete se dát prověřit?
Zákon, který právní řád nepřipomínal ani vzdáleně
Jak vyplývá z jeho dalších slov, byl zákon od Tošovského vlády zvrhlost v rozporu s právním řádem v demokracii: „Některá ustanovení zák. č. 148/1998 Sb. demokratický právní řád nepřipomínala ani vzdáleně…Pokud jste se rozhodli v té době podstoupit bezpečnostní prověrku, museli jste počítat s tím, že v souvislosti s vaší osobou může být za bezpečnostní riziko označeno cokoli, neboť zákon uváděl toliko demonstrativní výčet bezpečnostních rizik. Jestliže se Národní bezpečnostní úřad rozhodl nevydat vám osvědčení, pak jste se nedozvěděli proč, neboť zákon Úřadu nedovoloval uvést důvody nevydání. Mohli jste si sice stěžovat, ale jen řediteli Úřadu, který byl již podepsán pod rozhodnutím o nevydání osvědčení, na které jste si stěžovali. A tím to vše končilo, protože ani Úřad, ani jeho ředitel nepodléhali soudnímu přezkumu,“ komentoval začátky aplikace zákona z roku 1998 Aleš Pejchal.
Počet osob s prověrkami je větší než armáda ČR
Na tento stav ostře reagoval Ústavní soud, a to tak, že zákonodárce nemohl zákon v napadených ustanoveních nezměnit. Přesto od působnosti zákona v roce 1998 vznikla v jeho důsledku podle Pejchala armáda osob s bezpečnostními prověrkami: „Vývojem legislativy a praxe od roku 1989 se zájem České republiky z ochrany ,státního tajemství´ změnil na zájem – je to skutečný zájem České republiky?, zajistit dostatečný počet osob bezpečnostně způsobilých, tedy lidí se značkou v inzerátu ,Prověrku mám´. Tento počet již vytvořil armádu, která je větší než profesionální armáda České republiky. Obrana státu a ochrana státního tajemství jsou zcela zajisté neporovnatelné zájmy toho kterého státu, o to absurdněji vyznívá počet těch, kteří mají bránit vlast a těch, jež jsou ,vyvoleni´ znát státní tajemství,“ uvádí v předmětném článku v roce 2007 nynější soudce Evropského soudu pro lidská práva.
Irena Válová
