Nesouhlas s pracovní verzí další novely insolvenčního zákona, která vzniká na půdě Ministerstva spravedlnosti, vyplynul z jednání odborné sekce pro insolvenční právo České advokátní komory. Advokátům vadí, že se má prodloužit doba oddlužení, i přechod této agendy na okresní soudy. Ke kritice se přidává i Exekutorská komora.
Podle Antonína Stanislava z insolvenčního odboru Ministerstva spravedlnosti se v současné době v rámci expertní pracovní skupiny diskutuje legislativní změny parametrů oddlužení. Diskutována je především změna obecné hranice 30%, délka doby plnění splátkového kalendáře, možnost přerušení průběhu a prodloužení doby oddlužení, jakož speciální úprava oddlužení fyzické osoby – podnikatele plněním splátkového kalendáře.
Okresní soudy to nezvládnou
Podle předsedy sekce ČAK Michaela Žižlavského se jádro zamyšlené další novely insolvenčního zákona nachází v § 412a návrhu, který vychází ze snahy MS zpřístupnit institut oddlužení širšímu okruhu osob. Podle členů sekce ale hrozí vyšší apatie věřitelů s ohledem na očekávanou nižší míru uspokojení pohledávek. Otázkou také je, kolik ze současného počtu oddlužení končí po třech letech a zda nová úprava nebude motivovat dlužníky k nižšímu uspokojování pohledávek věřitelů tam, kde k tomu není důvod.
Kritika se snesla i na záměr přenést oddlužení fyzických osob na okresní soudy, který může narazit na problém kapacity okresních soudů, což je třeba komunikovat zejména se soudní sférou. Dalším problémem je roztříštěná rozhodovací praxe krajských soudů, což by ještě prohloubila změna příslušnosti na okresy. Dále bylo poukázáno na znalostní a technickou kapacitu okresních soudů, které by musely zvládnout zcela novou, specifickou agendu.
Obavy advokátů sdílí i insolvenční soudce Krajského soudu v Brně Jan Kozák. „Okresní soudy nemají na takto rozsáhlou agendu žádné kapacity, úpadky fyzických osob, tedy oddlužení tvoří 80-85% všech úpadkových řízení v této zemi, tj. v číslech 28-30 tis. návrhů v rámci celé ČR a s nimi spojená agenda! Kdo ji bude dělat?,“ ptá se Kozák.
Záměr bude narážet i na technické a kapacitní možnosti okresních soudů. Podle Kozáka ani jedna z nejmodernějších budov soudu na úrovni okresního (Městského soudu v Brně) by takovou agendu nepojala. Poukazuje v této souvislosti na technickou náročnost spojenou s vedením insolvenčním řízením, která je obrovská – servery pro vedení insolvenčního rejstříku, rychlost připojení, prostory pro uložení takového množství spisového materiálu, jednací síně. Není jasné, jak to zařídit v podmínkách menších okresních soudů. „U nás na jižní Moravě například Zlín, kde už dnes není na okresním soudě k hnutí, a přitom je tam velmi velké procento úpadků.“
V neposlední řadě je tu otázka – proč, pokračuje dále Kozák. Jaký je důvod pro rozdělení agendy fyzických a právnických osob, když tato úpadková řízení spolu v mnoha případech souvisí? Jaký je důvod měnit nyní již zaběhané systémy práce, které umožňují i při akutním nedostatku personálu udržovat poměrně solidní míru rychlosti vyřizování insolvenčních věcí, kdy se prostě zúročují zkušenosti nabyté za osm let účinnosti zákona? „A je tu další otázka – před nedávnem ministr zveřejnil záměr zrušit okresní soudy a tento návrh měl podle prvních ohlasů i jistou podporu – tak proboha proč teď tato novela rozšiřuje pravomoci okresních soudů, které je záměr zrušit?,“ uzavírá Kozák.
LRV už jednou návrh odmítla
Výhrady má odborná sekce pro insolvenční právo i k zamýšlenému prolínání insolvencí a exekucí. Bod novely, který upravuje pravomoc exekutora k sepsání a podání insolvenčního návrhu za dlužníka, a to i v řízeních, kde exekutor vystupuje jako soudní orgán sui generis, se jeví nejproblematičtěji. Žižlavský poukazuje na praktický aspekt, kdy apatický dlužník neudělí exekutorovi souhlas k sepsání insolvenčního návrhu, a u věřitele existuje možnost věřitelského insolvenčního návrhu. Dále poukazuje na problém konfliktu zájmů, kdy exekutor sám projednává jedno řízení a zahajuje jako navrhovatel jiné soudní řízení, kdy současně za jednu ze stran sepisuje a podává i insolvenční návrh.
Podle členů také hrozí schizofrenní postavení exekutora, který se bude rozhodovat, zda zpeněžit majetek dlužníka v exekuci, nebo vyvolat insolvenční řízení, což může mít etický rozměr problému, a rozdílnou finanční motivaci exekutora.
Návrhem soudní exekutor získává oprávnění k sepisu insolvenčních návrhů ve všech případech, tedy nikoliv jen u jím prováděných exekucí. Přitom aktuální novela insolvenčního zákona postoupená dne 19. 4. 2016 do sněmovny s touto variantou nepočítá, a to na základě projednání návrhu v Legislativní radě vlády, kde byla již tato varianta jednou vyloučena. Navrhovaný § 390a odst, 6 novely zahrnuje i případy vícečetných exekucí, resp. exekuci s více věřiteli, což s sebou nese problém souhlasu více věřitelů. Požadavek, aby se nesměšovaly insolvence a exekuce, přijalo i představenstvo ČAK.
Povinnost exekutora podat insolvenční návrh, bude-li povinný v úpadku, s tím, že exekutor povede insolvenční řízení, kritizuje rovněž Exekutorská komora. Podle jejího vyjádření podávání insolvenčních návrhů osobou odlišnou od věřitele či úpadce je třeba nebytně řešit v obecném kontextu, přinejmenším je třeba se zabývat současně všemi exekučními orgány a nikoliv pouze exekutory. Z pohledu exekučního orgánu je velmi obtížné poznat, zda povinný je v platební neschopnosti či není (zná sice majetek povinného, ale nezná jeho celé jmění – tj. hlavně ostatní závazky), to je v omezené míře možné pouze podle § 3 odst. 2 písm. c) Insolvenčního zákona. „Samotná skutečnost vedení více exekučních řízení ještě nenaplňuje objektivní neschopnost plnit závazky, v tomto směru je ale vyvratitelná domněnka platební neschopnosti příliš neurčitá (např. v jakém horizontu nelze dosáhnout uspokojení, zda zde není objektivní důvod, který legitimizuje stav, že doposud nebylo vymoženo – např. odklad exekuce atp.),“ konstatuje EK.
Exekutor nemůže procesně jednat za povinného, může však na jeho žádost v rámci další činnosti sepsat insolvenční návrh, teoreticky by exekutor mohl být osobou podávající podnět k zahájení insolvence ex offo, pokud by takový institut byl zaveden. Komora má rovněž za to, že nemá významu vést insolvenční řízení v situaci, kdy o to nemá zájem ani dlužník ani věřitelé. Oddlužení nelze provést bez aktivní spolupráce oddlužovaného.
Přidanou hodnotou soudního exekutora v insolvenčním řízení je jeho znalost majetkové struktury povinného (vč. ocenění majetku) a jeho působení na pozici insolvenčního správce by tak významně uspořilo náklady, nicméně využití exekutora jako navrhovatele v exekučním řízení je nevhodné, i pokud by exekutor měl následně působit jako insolvenční správce v řízení zahájeném na jeho návrh (podjatost). Navrhovatel musí být dlužník.
Dušan Šrámek
