Právo je čím dál složitější a specializace uvnitř soudního systému je stále zřetelnější nezbytností. V rozhovoru pro Českou justici to řekl místopředseda Nejvyššího soudu a respektovaný odborník v oblasti občanského práva Roman Fiala. Myšlenku rušení okresních soudů prý vnímá spíše jako žert.
V poslední době rezonuje uvnitř justice debata o možnosti zrušit okresní soudy. Hovořil o tom nedávno v Lidových novinách například předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra. Jaký je na to váš názor?
S Liborem Vávrou jsme přátelé. Vím, že nejprve formuloval myšlenku rušení okresních soudů jako žert, teprve později se jí začal zaobírat vážněji. Já tuto myšlenku stále vnímám spíše jako žert.
Z jakého důvodu?
Jsem přesvědčen, že okresní soudy jsou základnou justice. Jejím těžištěm, její nejdůležitější součástí. Rozbití systému okresních soudů by, obávám se, zásadně rozkolísalo celý justiční systém. Což je nepochybně nežádoucí. Na druhou stranu považuji za velmi zajímavou myšlenku začátku soudcovské praxe v roli člena senátu odvolacího soudu s možností teprve po získání této praxe být „povýšen“ do funkce samostatného soudce soudu prvního stupně.
Byl byste pro nějakou reorganizaci, například zrušení vrchních soudů nebo je podle vás současný stav vyhovující?
Myslím, že je načase otevřít debatu o formování specializovaných soudů, tak jako jsou třeba v Německu. Samozřejmě uvnitř stávajícího soudního systému, jako specializované úseky existujících soudů. Dovedu si představit úseky soudů pro věci pracovní, rodinné apod. Úvahy o osudu vrchních soudů s takovou odbornou diskusí pak nepochybně souvisí. Protože vrchní soudy jsou dnes vlastně specializované soudy vyřizující odvolací agendu v těch případech, kdy se zákonodárce rozhodl prvostupňovou agendu nesvěřit okresním soudům, ale soustředil ji na krajských soudech. Příkladmo v nejvýznamnějších věcech trestních, ve věcech insolvenčních atd.
V poslední době se rozmáhá čím dál větší specializace práva. Faktem je, že máme okresní soudy, kde je 60 soudců a pak třeba Okresní soud v Jeseníku, kde je šest soudců. Není to moc velký luxus? Pak jsou situace, kdy okresní soud rozhodne, ale spoléhá na případnou „opravu“ ze strany krajského soudu.
Jsem přesvědčen, že specializace uvnitř soudního systému je stále zřetelnější nezbytností. Právo vnitrostátní i evropské je dnes tak složité, že už není možná jeho univerzální detailní znalost. Tak, jako se nedivíme, že lékaři se specializují na jednotlivé obory, a asi by nás upřímně vyděsilo, kdyby nám dnes chtěl operovat žlučník tentýž lékař, který nám včera trhal zuby, musíme přijmout nezbytnost specializace soudních agend. Je to základní předpoklad nejen kvality soudního rozhodování, ale i kvantity, tedy rychlosti rozhodování. Když někdo něco umí, jde mu to zkrátka rychleji.
Podle zjištění České justice průtahy v kauze „Altner versus ČSSD“ způsobily velkou mírou námitky, které podával žalobce Zdeněk Altner z procesních důvodů. Například šlo o žádosti o odpuštění soudních poplatků. Když se zeptáme obecně, neměl by se zákon upravit tak, aby účastník řízení nemohl takovým způsobem dokola zdržovat celý proces?
Nemohu a ani nechci se vyjadřovat k jakékoli konkrétní kauze. Obecně však mohu říct, že současné civilní procesní předpisy dávají účastníkům zcela nežádoucí možnosti protahovat soudní řízení. Jedním z neuralgických bodů je nepochybně problematika doručování soudních písemností. Špatnou právní úpravu dnes zneužívají nejen, žalovaní, kteří chtějí oddálit odsuzující rozsudek, ale dokonce už i žalobci, kterým vyhovuje, že se pracuje s „imaginární“ doručovací adresou žalovaného, a lze tak někdy snadněji dosáhnout vyhovujícího rozhodnutí bez toho, že by se žalovaný mohl relevantně bránit.
Ministr Pelikán ustavil novou komisi pro vytvoření občanského soudního řádu? Byl jste vyrozuměn, že vaše komise končí?
Už na přelomu roku jsme se s panem ministrem dohodli, že komise, kterou jsem sestavil, nebude zrušena, ale bude jakýmsi „supervizním“ orgánem ve vztahu k úzkému pracovnímu týmu, který bude připravovat rekodifikaci civilního procesu podle – zjednodušeně řečeno – rakouského vzoru. Uvidíme tedy, jak se bude situace reálně vyvíjet. Vzhledem k tomu, že bylo jasně proklamováno, že práce nebudou ukončeny v tomto volebním období Poslanecké sněmovny, jedná se o úkol perspektivní a dlouhodobý. Konečně, pokud by delší dobu nebyly přijímány jakékoli zákony, nic hrozného by se nestalo. Naopak by se tím přispělo ke stabilitě právního systému a řešení problémů by se hledalo racionálněji ve správném používání a výkladu stávajících zákonů.
Například transpozice evropského práva ale asi musí probíhat každopádně.
To patrně ano. Ale to je spíše otázka politická než právní.
Ministerstvo spravedlnosti nyní poslalo do připomínkového řízení novelu občanského soudního řádu, která přináší změny například ohledně soudních poplatků nebo dovolání k Nejvyššímu soudu. Je pro vás tento návrh pozitivní změnou?
Nejvyšší soud k této novele vznesl řadu připomínek a zdá se, že naprostá většina z nich byla ministerstvem akceptována. Změny v dovolacím řízení pak byly již delší dobu ministerstvem připravovány ve spolupráci s Nejvyšším soudem a vyjadřují tak shodnou představu o možné racionalizaci a zjednodušení dovolacího přezkumu v civilních věcech.
Uvnitř justice se nyní intenzivně debatuje o plánu ministerstva spravedlnosti na zavedení tzv. náhodného elektronického generátoru rozdělování případů. Nejvyšší soud ho již v oficiálních připomínkách odmítl. Jaký je na něj váš názor?
V tomto ohledu je zřejmě názor všech uvnitř justice shodný, a to negativní. Generátor nevnímám jako šťastné řešení. Především proto, že vyjadřuje nedůvěru v korektní postup soudců a soudních funkcionářů při formulování a dodržování rozvrhu práce. Jsem přesvědčen, že soudci i soudní funkcionáři si důvěru zaslouží. O tom konečně vypovídá i více než padesátiprocentní důvěra veřejnosti v justici zjišťovaná v průzkumech veřejného mínění.
Vy si tedy stojíte za tím, že stávající systém transparentnost zaručuje a je v pořádku?
Neznám detaily systému na všech soudech. Pokud jde však o Nejvyšší soud, tak odpovídám ano! V ostatních případech si dovolím věřit, že tomu je také tak.
Poslanci ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny nedávno odhlasovali, že v rámci zákona o střetu zájmů by soudci a státní zástupci podobně jako jiní veřejní činitelé měli podávat majetková přiznání. Jeden z argumentů pro takový krok byl, že to zvýší důvěru lidí v justici. Souhlasíte s tímto principem?
Především opakuji, že podle mého názoru se justice, alespoň podle průzkumů veřejného mínění, důvěře těší.
Na samotnou otázku o majetkových přiznáních bych rád odpověděl jak osobně, tak obecněji. Mně samotnému, jako soudci, absolutně nevadí, pokud takové přiznání budu muset učinit. Nemám, co skrývat. Současně však zcela chápu, že kolegové, především ti, kteří soudí trestní věci, logicky požadují ochranu svého bezpečí a bezpečí své rodiny. To by opravdu mohlo být ohroženo naprostým zveřejněním údajů o jejich bydlišti atp. Navrhovaná varianta pouze listinných přiznání podávaných k rukám předsedy Nejvyššího soudu se proto jeví jako rozumný kompromis.
Předseda Legislativní rady vlády Jiří Dienstbier ale namítá, že tak soudci budou v jiné kategorii, než ostatní veřejní funkcionáři. Není to špatně?
Je to rozumný kompromis.
Eva Paseková, Petr Dimun
