Česká advokátní komora spatřuje v dosavadní praxi státního zastupitelství při výběru soudu v rámci přípravného řízení nezákonnost. Na rozdíl od poslanců, kteří podávali žalobu na zrušení příslušné vyhlášky MS, si ale nemyslí, že by se mělo státní zastupitelství řídit místní příslušností stejně tak jako soudy. Vyplývá to ze stanoviska k žalobě, které si vyžádal Ústavní soud.
Česká justice má stanovisko k dispozici. „Česká advokátní komora vnímá uvedená ustanovení jako problematická nikoliv z důvodů jejich formální nedostatečnosti, nýbrž z důvodů objektivního, dlouhodobého zneužívání napadeného mechanismu, jenž se v podstatě stal právní zvyklostí,“ kritizují advokáti. Jak dále Komora uvádí, jde o nástroj, jímž je ovládáno přípravné řízení zejména v politicky exponovaných kauzách. „Česká advokátní komora je zákonnou samosprávnou organizací advokátů, jako osob poskytujících profesionální právní služby, přičemž jedním z okruhů právní služby je i obhajoba v trestním řízení,“ konstatuje ČAK v úvodu.
„Projednávaný návrh sice nesměřuje přímo k regulaci výkonu těchto činností, avšak dotýká se výkonu advokacie v podobě ochrany práv klientů, a tedy má Česká advokátní komora jako subjekt sdružující advokáty České republiky zájem na jasném vymezení procesu, v němž jsou služby advokátů poskytovány, a to s ohledem na požadavky garance spravedlivého procesu pro všechny zúčastněné osoby,“ dodávají zástupci Komory.
Státní zastupitelství není součástí soudní moci
Podle předsedy ČAK Martina Vychopeně se Komora se přiklání k podanému návrhu, byť na základě jiných důvodů, než těch, které uváděli ve své žalobě poslanci. Podle ustanovení. § 26 odst. 1 trestního řádu je k provádění úkonů v přípravném řízení příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Byť má přípravné řízení jiný charakter než následné meritorní posouzení trestním soudem, dojde-li k podání obžaloby, samotná jeho povaha balancuje na hraně mezi zajišťovacím a rozhodovacím procesem, neboť i v jeho rámci dochází k ovlivnění práv dotčených osob. Těžiště činnosti v přípravném řízení spočívá právě na státním zastupitelství, pouze k úkonům, které by mohly s ohledem na svou povahu vést k zásahu do práv dotčených osob, je vyžadováno rozhodnutí nestranného a nezávislého orgánu, jímž je pouze soud.
„Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zaujal názor, že státní zastupitelství není součástí soudní moci, přičemž k zásadně shodným závěrům o součásti státního zastupitelství jako součásti moci výkonné s postavením orgánu sui generis dospívá i právní doktrína,“ pokračuje Vychopeň s tím, že úkony učiněné státním zástupcem v přípravném řízení tak mají mít pouze povahu předběžnou, jejich konečným posuzovatelem je soud, jemuž náleží právo rozhodnout o prostředích, které buď samy o sobě představují zásah do základních lidských práv (např. rozhodování o vazbě), nebo by jejich naplnění k takovému zásahu mohlo směřovat (povolení některých úkonů k zajištění důkazních prostředků). Úkony státního zástupce teoreticky nemají charakter, jenž by jim umožnil v podobě vlastní nebo v podobě následků přetrvat přípravné řízení. „Není-li však státní zastupitelství možno z hlediska ústavněprávního považovat za orgán moci soudní, je třeba na něj aplikovat pouze ústavní principy moci výkonné, jíž je specifikou součástí.“ Poslanci ze znění ustanovení. čl. 2 odst. 3 Ústavy ve spojení s ustanovením čl. 2 odst. 2 vyvozovali, že přípravné řízení musí být jako klasický prvek vrchnostenské činnosti státu ovládáno rovněž zásadou zákonnosti.
Jak ale uvádí ČAK ve svém vyjádření, Ústava ani Listina neobsahují žádný požadavek na to, aby byla zákonem určena místní nebo funkční příslušnost konkrétního orgánu veřejné moci, není-li jím soud. Pouze ve vztahu k soudům používá ustanovení čl. 38 Listiny pojem „příslušnost“.
Tvrzení, jež je stěžejním obsahem návrhu, tak vyvrací Ústavní soud podle ČAK již ve svých publikovaných rozhodnutích sám. Součástí odůvodnění zmiňovaného rozhodnutí, na něž ve svém stanovisku ČAK odkazuje, je zároveň v podstatě i přímá výzva stěžovateli, pokud spatřuje ústavní deficit právní úpravy místní příslušnosti státního zastupitelství v přípravném řízení v jejím zakotvení na podzákonné úrovni, měl by se domáhat zrušení právě této právní úpravy a nikoli právní úpravy jeho akcesorickým návrhem napadené (ust. § 26 trestního řádu), která z tohoto pohledu žádným ústavním deficitem netrpí. „Z pohledu ústavního zde není tedy dán žádný striktní požadavek na určení příslušnosti státního zástupce ke konkrétní kauze na úrovni zákona. Stran veřejné správy zde existuje pouze ústavní požadavek na zákonné vymezení působnosti orgánů moci veřejné.“
Zneužití v politických kauzách
Jak dále stanovisko uvádí, podle čl 1 Ústavy ČR Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Samotná preambule Ústavy je i z pohledu judikatury Ústavního soudu považována za obsahové vyjádření závazků právního státu. Je tedy ústavním požadavkem, aby veřejná moc byla vykonávána v téže rovině předvídatelnosti, jakou by měla disponovat i moc soudní a dále by měly být zachovány rovněž principy rovnosti zbraní i v rámci úkonů přípravného řízení.
„Česká advokátní komora vnímá uvedená ustanovení jako problematická nikoliv z důvodů jejich formální nedostatečnosti, nýbrž z důvodů objektivního, dlouhodobého zneužívání napadeného mechanismu, jenž se v podstatě stal právní zvyklostí,“ kritizují advokáti. „Jde o nástroj, jímž je ovládáno přípravné řízení zejména v politicky exponovaných kauzách a i když je posléze, po podání obžaloby, řízení přeneseno před zákonného soudce, i v rámci přípravného řízení lze manipulativním výběrem dozorujícího orgánu a jemu příslušného soudu ovlivnit řízení výraznou měrou. Právě přípravné řízení totiž z pohledu důkazního vymezuje budoucí strukturu trestního stíhání. Je třeba konstatovat, že jsou státní zastupitelství, jež jsou v některých kauzách činnější než jiná, a to bez ohledu na uvažovaný výsledek trestního řízení, a samy sebe rovněž patřičným způsobem zviditelňují.“
Druhým aspektem věci je pak narušení principů rovnosti účastníků konkrétního řízení, kdy odebráním věci státnímu zástupci příslušnému podle místa spáchání trestného činu dochází k nedůvodnému zatěžování a zvyšování nákladů na straně obviněného v podobě pro něj větší časové a logistické náročnosti jednotlivých úkonů v rámci jeho obhajoby, ke ztrátě přímých informací o úkonech prováděných v rámci přípravného řízení jejich odsunutím do mnohdy výrazně větší vzdálenosti spojené se ztrátou znalosti místních poměrů na obou stranách, a to bez zřejmého důvodu, s výjimkou vůle právě vrchního státního zastupitelství, jež si věc atrahuje, upozorňuje na další úskalí dosavadní praxe ČAK. V důsledku stížností napadené právní úpravy dochází v některých případech i ke změně místní příslušnosti soudu v důsledku zákonné úpravy v ustanovení § 26 odst. 1 trestního řádu (k provádění úkonů v přípravném řízení je příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh), což tak může být z hlediska práv obviněných nežádoucí. „Lze v tomto ohledu poukázat na trvalé zneužívání tohoto institutu, jak jej uvádějí ve svém podání navrhovatelé, totožně by bylo možné k jimi popsaným kauzám připojit další obsáhlý seznam věcí nikoliv tak známých. Takový důsledek pak lze spatřovat právě ve chtěné mezeře v zákonné úpravě, která s ohledem na její další konsekvence není z ústavního pohledu žádoucí. Zrušující, eventuálně interpretativní nález Ústavního soudu by tedy mohl vést k narovnání stavu jinak formálně akceptovatelného, objektivně materiálně však v důsledku zneužívání vedoucího k totožnému porušování ústavního pořádku, jež měli na mysli navrhovatelé,“ uzavírá Vychopeň.
Dušan Šrámek
