Vláda změnila na návrh vicepremiéra Pavla Bělobrádka v navrhované novele Insolvenčního zákona kritérium pro přidělování věcí jednotlivým insolvenčním správcům. Oddlužení i konkursy by se měly přidělovat správcům jednotně podle kraje, který si sami určí.
Platná právní úprava vychází z principu přidělování věcí správcům podle počtu jejich provozoven. Tento princip chtělo ministerstvo spravedlnosti opustit. Původní záměr byl, aby se oddlužení přidělovala správcům podle okresu a konkursy podle kraje, kde má správce sídlo nebo jednu zvolenou provozovnu. Vláda nyní tuto představu ministerstva korigovala.
Česká justice se zeptala odborníků, jaký mají na úpravu názor. „Počty provozoven insolvenčních správců jsou již delší dobu předmětem četných diskusí. Přesto je tato otázka sama o sobě naprosto podružná. Podstata diskuse totiž spočívá v systému přidělování nových případů v oddlužení jednotlivým správcům,“ říká k novele místopředseda Krajského soudu v Českých Budějovicích Zdeněk Strnad. „Zjednodušeně řečeno: čím víc máte provozoven, tím víc případů dostanete a tím víc samozřejmě i vyděláte. Dnešní systém umožňuje mít takových „přídělových míst“ po celé republice asi sedmdesát, což je počet, který se rovná počtu okresů.
Jak dále Strnad uvádí, jsou tu tak správci, kteří v současném systému hledají především ekonomickou příležitost. Byznys. Jedná se o velmi schopné manažery, kteří v plné míře využívají – na úkor ostatních správců a bohužel i v neprospěch celého systému – tuto jedinečnou příležitost. „Jen pro představu: bavíme se tu řádově o třiceti tisících nových případech ročně!“ Existuje zde tak rozpor mezi tím, že správce má být na jedné straně nejbližším „pomocníkem“, pravou rukou soudu, ale hlavním cílem či motivací jeho činnosti bývá často pouze maximalizace zisku z co možná nejvyššího přídělu insolvenčních případů dosahovaného dnes jedině skrze navyšování počtu provozoven. „Doufám, že se shodneme na tom, že vrány v insolvencích nechceme…“
Leitmotivem ministerského návrhu nové právní úpravy ohledně počtu provozoven insolvenčních správců, resp. obecně přidělování nových věcí správcům v oddlužení, byl proto „návrat do regionů“, pokračuje soudce.
Záměr byl jednoduchý: nahradit dnešních až sedmdesát možných přídělových míst u jednoho správce místem jediným – jeho sídlem nebo zvolenou provozovnou. Podle zvoleného jediného místa by docházelo k přidělování nových věcí insolvenčnímu správci nehledě na počet jeho dalších provozoven. Ať se správce rozhodne, v jakém kraji chce svoji činnost vykonávat, a tam mu budou také přidělovány nové případy. „Naprosto chápu důvody, které k tomu ministerstvo vedly. Fiktivní provozovny insolvenčních správců k dobré pověsti insolvencí rozhodně nepřispívaly. A fakt, že insolvenční správce v řadě případů poznával dlužníka poprvé až na chodbě před jednací síní místo toho, aby se s ním sešel dávno před tím a probral s ním jeho situaci, už vůbec ne. Jsem přesvědčen o tom, že stát by neměl rezignovat na povinný osobní kontakt těchto dvou osob.“ Už se podle Strnada asi nedozvíme, co vedlo vládu k tomu, že návrh novely schválila v podobě, která ministerstvem navrženou úpravu popřela tím, že „přídělová místa“ rozšířila do všech krajů. „Oproti současnému stavu tak spatřuji rozdíl jen v tom, že k zajištění maximálního přídělu nových věcí již nebude potřeba, aby správce udržoval sedmdesát provozoven, ale postačí mu jich pouze osm, a to v každém kraji jedna. Úprava navržená vládou je tak paradoxně pro správce orientované především na co nejvyšší příjmy ještě výhodnější. Za zevrubnější diskusi k této pasáži novely v Parlamentu týkající se oddlužení se v každém případě přimlouvám. Zákonodárce by měl v této věci zvažovat pouze to, co je dobré pro dlužníky. Neměl by brát ohledy na to, co je dobré pro soudce, insolvenční správce nebo třeba věřitele.“
Podle soudce KS v Brně Jana Kozáka návrh hovoří o zápisu do seznamu „podle pořadí určeného dnem zápisu jejího sídla nebo provozovny“. „Takové znění tu bylo již od 1. 1. 2014, ale fakticky nikdy nefungovalo, data zápisu sídla resp. provozovny podle mých informací z roku 2014 insolvenční rejstřík nikdy neevidoval, mám za to, že ani nyní neeviduje, neumím si tedy představit, jak tato podmínka bude naplněna, zákonný předpoklad za těchto podmínek nebude, stejně jako u současného znění zákona, nikdy naplněn!“ Uvedený postup se podle Kozákova názoru snaží suplovat zrušenou vyhlášku o počtu provozoven, navržený postup fakticky tlačí správce do toho, aby měli v každém soudním kraji pouze jednu provozovnu, jinými slovy řečeno se zákonodárce snaží „do jisté míry“ obejít stanovisko US ČR vyjádřené v rozhodnutí Pl. US 17/15 ze dne 9. 2. 2016. „Osobně to vnímám o snahu vytvořit jakýsi „rovnostářský systém“ bez možnosti volné soutěže správců. Stávající systém nastavený k 1. 1. 2014, po zásazích ze strany Ústavního soudu a po důsledné kontrolní činnosti ze strany Ministerstva spravedlnosti, která je zcela na místě a přinesla své ovoce, začal fungovat a myslím, že lze hovořit o více méně funkčním systému. Kladu si tedy otázku, zda je nutné systém, který funguje pouhé dva roky a začal být stabilizovaný, znovu měnit. Pro takový postup v současné době není žádný relevantní důvod. Nemluvě o administrativní náročnosti spojené s jeho rozjetím,“ uzavírá Kozák.
Jak konstatuje Michal Žižlavský, člen představenstva České advokátní komory a předseda Rady expertů Asociace insolvenčních správců, vláda změnila v navrhované novele kritérium pro přidělování věcí jednotlivým insolvenčním správcům. Platná právní úprava vychází z principu přidělování věcí správcům podle počtu jejich provozoven. Tento princip chtělo ministerstvo spravedlnosti opustit. Původní záměr byl, aby se oddlužení přidělovala správcům podle okresu a konkursy podle kraje, kde má správce sídlo nebo jednu zvolenou provozovnu. Vláda nyní tuto představu ministerstva korigovala. Oddlužení i konkursy by se měly přidělovat správcům jednotně podle kraje, který si sami určí. „Musím říci, že kritérium okresu vzniklo v podstatě omylem. Omyl vycházel z někdejší představy legislativců, že se pro oddlužení zavede příslušnost okresních soudů. Tento záměr se ale vlastně nikdy nerealizoval. Systém přidělování oddlužení tak byl navázán na něco, co neexistuje. Jak pro případy oddlužení, tak pro případy konkursů byly a jsou příslušné krajské soudy a ani novela nenavrhuje nic jiného. Proto je vládní připomínka logická a sjednocení krajského kritéria žádoucí,“ vysvětluje Žižlavský.
„Pominu-li rozdílné zájmy správců s více provozovnami a správců bez provozoven, z obecného pohledu je vlastně jedno, jaké se zvolí kritérium pro přidělování věcí. Pro předvídatelný a transparentní soudní proces je ale mimořádně důležité, aby se nastavená pravidla neustále neměnila a také to, aby je dodržovali jednotně všichni předsedové soudů.“ Pokud něco snižuje konkurenceschopnost České republiky a je nám vyčítáno v mezinárodních srovnáních, připomíná Žižlavský, je to nepřehledné právo, které se často mění, a také nízká úroveň dodržování a vymahatelnosti práva.“
„Domníváme se, že základní zásady insolvenčního řízení v současné době nejsou prováděny v souladu s původními představami zákonodárce,“ myslí si Jan Kubalík ze Spolku insolvenčních správců. „Z insolvenčních řízení, zejména z oddlužení, se vytratila spojitost mezi insolvenčním správcem a dlužníkem, přičemž se z insolvenčních řízení, zejména z oddlužení, stal byznys, kdy nejde již o dokonalé přezkoumání přihlášených pohledávek a zjištění poctivého záměru dlužníka, ale pouze o to, aby insolvenční správce obdržel co nejvyšší počet oddlužení, čímž se nejenom vytratila ochrana dlužníka a věřitelů, ale hlavně jsou znehodnoceny základní zásady insolvenčního řízení,“ kritizuje.
Do doby zavedení provozoven bylo podle něj zcela standardní, že insolvenční správce se s dlužníkem osobně sešel a přezkoumal s dlužníkem jeho závazky. Nyní za situace, kdy insolvenční správce má zřízenou provozovnu na druhém konci republiky, je zcela běžné, že insolvenční správce nebo jeho zástupce se s dlužníkem vidí až u přezkumného jednání a přihlášky předem přezkoumává po telefonu nebo vůbec, pokračuje insolvenční správce. „Novelu v podobě, v jaké ji předložilo do vlády Ministerstvo spravedlnosti, jsme vítali zejména z toho důvodu, že měl být opět prováděn kvalitní přezkum pohledávek insolvenčním správcem v sídle či na jedné vybrané provozovně, a to osobně insolvenčním správcem. Dlužník měl obdržet dostatečné poučení a věřitelé odpovídající plnění. A to vše v zájmu dobrého insolvenčního řízení. Bohužel, a nám zcela z neznámých důvodů, vláda změnila novelu v tom smyslu, že insolvenčnímu správci bude postačovat jedna provozovna v každém kraji za účelem získávání oddlužení po celé republice. Co lze v tomto vidět dobrého na zkvalitnění insolvenčního prostředí?“
Dle názoru Spolku nic. Lze si podle Kubalíka těžko představit situaci, že insolvenční správce bude cestovat po celé republice, aby přezkoumal přihlášené pohledávky s dlužníkem po účinnosti novely, když již nyní se tak neděje. „Opět dojde k přezkumu pohledávek na dálku, dlužník ani neuvidí svého insolvenčního správce a opět bude dlužník a věřitel na posledním místě, to vše pouze a jen za účelem byznysu. Návrat správců do regionů – to je společný cíl a hodnota Spolku insolvenčních správců, kteří i nadále chtějí svoji práci vykonávat osobně a kvalitně a nechtějí připustit, aby se z insolvenčních řízení stala řízení, kde je na posledním místě věřitel a dlužník.“
Jak uvádí ve svém vyjádření Oldřich Řeháček z Administrace insolvencí City Tower, je na jednu stranu je pozitivní, že vláda odmítla představu regionalizace insolvenčního práva a postavila se proti modelu uzavřených krajských soudů. „Je vidět, že členové vlády jsou si – pravděpodobně po nahlédnutí do veřejných zpráv BIS – dobře vědomi nebezpečí, které by v případě realizace těchto myšlenek vyvstalo. Tedy rizika opakování jevů dobře známých z dob platnosti zákona o konkursu a vyrovnání.“ Na straně druhé však vláda podle Řeháčka zrušením okresních seznamů insolvenčních správců poškozuje jak dlužníky, tak jejich věřitele, kteří budou muset nově za insolvenčním správcem cestovat nikoliv v rámci okresu, ale třeba až na druhý konec kraje.“
Dušan Šrámek
