Nový zákon o úvěru pro spotřebitele, který nahradí dosavadní normu je potřebný, ale přináší i mnoho regulací, které budou komplikovat jeho realizaci. Zaznělo to na sympoziu věnovaném tomuto zákonu proti lichvě, které se konalo v rámci právního odborného projektu Pražský právnický podzim (PPP), který pořádal Havlíček Brain team ve spolupráci s Českou asociací věřitelů.
Předloha tohoto zákona má jít tento týden do druhého čtení v Poslanecké sněmovně. „Za pozitivum novely lze považovat to, že se sjednotí podmínky pro podnikání v oboru,“ konstatuje prezident ČAV Pavel Staněk, „což znamená, že všichni budou mít stejná pravidla pro poskytování úvěrů.“ Jako negativa oproti tomu vidí to, že nový zákon sice má pouze transponovat evropskou směrnici, ale zároveň přidává spoustu dalších témat. Příliš akcentuje práva spotřebitele vůči tomu, kdo poskytuje úvěr, což zdůraznila i celá řada řečníků. „Stát tím vlastně říká, půjčuj si, občane, co chceš, a když budeš dlužit, a nebudeš mít na splácení, tak my tě ochráníme, a ten, co ti půjčil, na tebe nedosáhne.“
Nespravedlivý je ale nový zákon i vůči dlužníkům, míní Staněk. „Maximální limit smluvní pokuty, 200 tisíc korun, je nespravedlivý. Hrozí, že dlužník, který dluží milióny, zaplatí stejně jako ten, kdo dluží výrazně méně.“
V obdobně kritickém duchu se neslo i vystoupení místopředsedy Nejvyššího soudu Romana Fialy. Podle něj ekonomové berou právo vážněji než sami právníci. „Když jsem byl kluk, bylo hanba dlužit, dnes je to naopak a už není ani hanba dluh neplatit.“ Okruh osob, řekl dále Fiala, se rozšířil z osob nepříčetných tak, že z ochrany slabších se stávají silnější. „Spotřebitelská ekonomika je dnes evropské téma dne. Ochrana spotřebitelů, to jsou problémy bohatých. To, co jsme dosud považovali za důležité, bude brzy zcela okrajové. Budeme se detailně zabývat spotřebitelskými úvěry, obšírně se zabývat soudem pro lidská práva, ale nebudeme ochotni dívat se do očí zásadním otázkám. Například jak řešit azylovou problematiku. Tedy to, že na to není připravena justice, která zvládá jen pár desítek azylantů ročně,“ prohlásil rovněž Fiala.
O průběhu legislativního procesu informoval poslanec Jan Chvojka (ČSSD). Zákon byl ve vládě schválen 20. prosince loňského roku. První čtení proběhlo v únoru a v březnu, 30. března o předloze jednal ústavně právní výbor. „Nesetkal jsem se zatím se žádným větším odporem k zákonu,“ řekl poslanec.
Podle Chvojky koalice plní programové prohlášení, kterým je boj proti lichvě. Důraz klade rovněž na implementaci směrnice EK. Rozpočtový výbor přijal změnu, která spočívá v návrhu na úplné zrušení rozhodčích doložek a v omezení smluvních pokut ze 70% na 50%. ÚPV pak navrhl výši patnáct miliónů základního kapitálu u úvěrových společností z původních dvaceti. Ke změně došlo v rámci kvalifikačních předpokladů, kdy povinnou maturitu nahradily roky praxe. Chvojka rovněž zmínil svůj návrh, spočívající v možnosti předčasně splatit hypotéku při prodeji nemovitosti. Zákon také počítá s tím, že pokuty dlužníkům by mohly dosáhnout maximálně 200 tisíc korun bez ohledu na půjčenou sumu. „Zákon nejspíš včetně pozměňovacích návrhů projde,“ věří Chvojka.
Podle opozičního poslance Františka Laudáta (TOP 09) se zadlužení stalo metlou 20. století, a trend nadále pokračuje. Za nejrizikovější skupiny označil mladé nezaměstnané do dvaceti pěti let a důchodce. Střední třída je otlounkánkem, který platí náklady regulace. „Nedomnívám se, že hloupost se dá vyléčit zákony. Lepší by ale bylo nechat společnost dýchat, aby regulace naskakovala přirozeně. Regulace prostřednictvím zákona je živnou půdou pro šedou zónu, což je již patrné na hernách, a já doufám, že u úvěrů se to nestane,“ uvedl Laudát.
Právní regulace spotřebitelských úvěrů je součástí právních norem, zaměřených na ochranu spotřebitele. Nejprve je ale nutné si položit otázku: je skutečně třeba chránit subjekt, jemuž říkáme spotřebitel? Pokud ano, jak či do jaké míry?, zamýšlí se advokát Tomáš Sokol. Citoval přitom § 1813 Občanského zákona, který říká, že „má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.“ Je nutná takováto péče o spotřebitele?, ptal se advokát dál a cituje v této souvislosti paragraf 86 navrhovaného zákona:
„Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele.“ „Copak se v tom někdo vyzná?”, kroutí hlavou Sokol.
Podle něj přinese takobé ustanovení pouze spoustu dalších právních sporů, zvláště v souvislosti s návrhem nyní již přijaté novely zákona o ochraně spotřebitele. Podle důvodové zprávy lze předpokládat, že využívání cesty mimosoudního řešení spotřebitelských sporů bude realizováno právě v případech, kdy je v současné době předmětem podání spotřebitele „reklamace“, tj. na již zmíněné úrovni cca 6 000 případů ročně. Náklady mimosoudního řešení spotřebitelských sporů ročně MPO – 2,5 mil ročně, ČOI – 15 mil. Kč, ČTÚ – 10 mil. Kč, ERÚ – 6,5 mil. Kč. „Přitom maximálně 5% žalovaných dlužníků na žalobu reaguje, ostatní arogantně mlčí,“ líčí advokát poznatky z vlastní praxe. „Ochrana spotřebitele je móda, částečně politická nutnost, ale také část státní politiky a samozřejmě také dobrá obživa pro různé neziskovky, Stát ale také říká, lidé mají moc dluhů, je třeba tomu bránit, takže zlikvidujeme něco smluvní svobody a problém přesuneme na podnikatele. Spotřebiteli, kupuj si, co chceš, a vypůjčuj si na to, jak chceš, když nebudeš mít na zaplacení, my už tě z toho nějak dostaneme. Ať žije občanská nezodpovědnost.“
Zákon nepřináší podle místopředsedy České advokátní komory Roberta Němce zásadně nic nového, protože regulace už tu je, pouze směřuje na hypoteční úvěry. „Účelem regulace ale začíná být důvěryhodnost dlužníka, kdy vzniká paradoxní situace, kdy tuto regulaci přenášíme na bankovní instituce.“ Problém podle něj může působit výklad toho, že na jedné straně jsou úvěrové společnosti povinny získat od klienta všechny dostupné informace, na straně druhé smlouva o spotřebitelském úvěru na bydlení nemůže být zrušena pouze proto, že informace poskytnuté spotřebitelem před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru byly neúplné (§ 84 odst. 4). To může způsobit řadu výkladových sporů.
Sankcí může být neplatnosti smlouvy při nedostatečném prověření klienta. „Banka bude mít právo vrátit pouze jistinu, klient bude moci splácet podle svých možností,“ uzavřel své vystoupení Němec s tím, že katalog povinných informací, které musí úvěrová společnost či banka klientům poskytnout, je nepřehledný.
Zásadní parametry nového zákona přináší Němec zde.
„Způsob, kterým MF přistoupilo k tvorbě a projednávání návrhu zákona o spotřebitelském úvěru je třeba označit za příkladný, ukázkový. ČBA, ale i zástupci dalších institucí na finančním trhu – primárních adresátů zákona, věnovala expertním jednáním s MF k dnešnímu dni desítky, možná i stovky hodin,“ sdělil účastníkům hlavní právník České bankovní asociace Filip Hanzlík. Jednání byla podle něj dlouhá, náročná, komplikovaná a často i úmorná, ovšem zároveň korektní a věcná. „Výsledný tvar návrhu tudíž lze označit, a to zcela bez pejorativního podtextu, za kompromis, ve kterém se protínají jak právně politické záměry předkladatele, tedy implementace evropské směrnice a obecně důraz na ochranu spotřebitele v oblasti spotřebitelských úvěrů, kompromis, který je, jak doufám životaschopný. Za tento přístup bych MF rád poděkoval.“ Celé vystoupení Filipa Hanzlíka čtěte zde.
Hanzlík nesouhlasí s názorem, že by zákon představoval pouhý „facelift“ již doposud platných pravidel poskytování spotřebitelských úvěrů. Jde ve svém oboru o zásadní a přelomový soubor právních norem, na jejichž implementaci se banky již nyní pečlivě připravují. „To ale zároveň neznamená, že bych nevnímal varování a s nimi spojené emoce, o kterých se zde zmiňoval JUDr. Sokol a Mgr. Němec.“
Výsledkem jednání s MF, pokračoval hlavní právník ČAK, je tedy jakási rovnováha práv a povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů a konzumentů těchto úvěrů, nicméně tato rovnováha je velice křehká. „To mě vede k úvaze či prosbě směrem k poslancům a senátorům, aby, pokud je to jen trochu možné, do textu předloženého návrhu zásadním způsobem nezasahovali, neboť v opačném případě, zvláště za situace zkráceného třicetidenního výborového projednávání, významně hrozí, že ona křehká rovnováha bude zbytečně narušena a nový systém poskytování spotřebitelských úvěrů včetně na bydlení bude zatížen často i ne zcela domyšlenými důsledky jednotlivých často narychlo sestavovaných pozměňovacích návrhů.“
„Co se týká spotřebitelů, převažuje už přílišná regulace, ochranářství. Zatímco 19. století bylo stoletím páry, 20. století érou elektřiny, teď to vypadá, že prožíváme století spotřebitele,“ glosoval situaci právník a zakladatel PPP Karel Havlíček.
Dušan Šrámek
