K porušení principu předvídatelnosti i k principu, že soud zná právo, došlo v obyčejné žalobě o neplatnosti výpovědi. Odvolací soud se dopustil dvou excesů, odepření práva na právní slyšení, porušil právo na spravedlivý proces a člověka, který se domáhal svého práva uvrhnul do procesní pasti. Mimořádně zajímavé rozhodnutí zveřejnil Ústavní soud tento týden. Česká justice nyní přináší jeho podrobný rozbor.
Co je na rozhodnutí, pod kterým je jako předseda senátu podepsán ústavní soudce Jaromír Jirsa, tak mimořádného? Je veřejným tajemstvím mezi právními profesionály, že popsaný absurdní a mimochodný postup soudu není v České republice neobvyklý. Skutečný strach z toho, kterým směrem se bez varování vrhnou úvahy soudce je často na začátku případu velký. Stejné obavy se týkají situací, kdy soud „nezná zákon“, tedy že nepoužije ustanovení zákona, které na případ dopadá. Uvržení člověka hledajícího spravedlnost do procesní pasti, je už jen logickým výsledkem.
Celý rozsudek Ústavního soudu si můžete přečíst zde.
Stěžovatel zastával od roku 2006 do 31. 7. 2013 funkci ředitele Základní a mateřské školy Chlum. Koncem května 2013 dva měsíce před ukončením funkce uzavřel se školou pracovní smlouvu, podle níž měl dále pokračovat ve škole jako učitel. Pracovní smlouvu podepsal jako zaměstnanec a současně i za zaměstnavatele z titulu své funkce ředitele školy – tedy sám se sebou Avšak po pěti dnech trvání takto založeného pracovního poměru dostal výpověď pro údajné nepřípustné užívání fyzických trestů, ke kterému mělo dojít v posledním školním roce.
Stěžovatel podal žalobu o určení neplatnosti této výpovědi. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 26. 5. 2014 dospěl k závěru, že výpověď je neplatná. Rozhodnutí odůvodnil tím, že v řízení nebylo prokázáno tvrzení o ředitelově jednání označeném za důvod výpovědi. Základní a mateřská škola v Chlumu se odvolala, přičemž namítala, že nalézací soud špatně vyhodnotil provedené důkazy, vyvodil z nich chybné skutkové závěry, v důsledku čehož věc rovněž chybně právně posoudil.
Soud potvrdil neplatnost smlouvy, prostě neexistovala
Odvolací soud, aniž by sám provedl dokazování, rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil; učinil tak ovšem z jiných důvodů. Zabýval se totiž, na rozdíl od soudu nalézacího, otázkou platnosti pracovní smlouvy, kterou měl být pracovní poměr mezi stěžovatelem a školou založen. „Dospěl k závěru, že pracovní smlouva je neplatná a pracovní poměr nevznikl, pročež nemohl být ani vypovězen – výpověď tedy považoval za neplatnou z důvodu neexistence pracovního poměru, který jí měl být ukončen. Jako důvod neplatnosti pracovní smlouvy uvedl odvolací soud střet zájmů, v němž se nacházeli stěžovatel a vedlejší účastnice (škola), v takových případech není přípustné, aby za obě strany jednala táž osoba. S touto svou úvahou však účastníky obeznámil teprve v rámci odůvodnění rozsudku,“ popisuje Ústavní soud.
Jestliže před tímto rozhodnutím žaloval ředitel neplatnost výpovědi z pracovního poměru, nyní se mu dostalo rozhodnutí, že žádný pracovní poměr neuzavřel. Soud tedy svým rozhodnutím vyhověl návrhu ředitele a dal mu za pravdu, že výpověď je neplatná, ale současně mu znemožnil vést o neplatnost spor, když konstatoval, že žádný pracovní poměr neexistoval.
Soud v odůvodnění vzkázal: Možná budete překvapena
S takto zhoršenou pozicí řediteli nezbývalo, než pokračovat v domáhání se svého prostřednictvím opravných prostředků: „Stěžovatel následně podal dovolání, v němž uvedl, že odvolací rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe soudu dovolacího. Uvedl, že podle ustálené rozhodovací praxe se má při možném střetu zájmů individuálně zkoumat, zda o střet zájmů skutečně jde, což odvolací soud neučinil. Dále namítal porušení principu předvídatelnosti rozhodnutí, neboť soud nedal v řízení nijak najevo, jakými úvahami se řídí, a stěžovateli tím byla odepřena možnost vyjádřit se k otázce, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. To měl soudce odvolacího senátu fakticky potvrdit i tím, že odůvodnění rozsudku uvedl slovy ,možná budete překvapena…, uvádí se doslova v rozhodnutí Ústavního soudu.
Odvolací soud odepřel právo na právní slyšení
Jak dále vyplývá z rozhodnutí, ředitel, který si stěžoval až u Ústavního soudu, si vůbec nebyl vědom skutečnosti, že odvolací soud otázku platnosti posuzoval, a protože o tom nebyl ani poučen, nemohl na svoji obranu uvádět tvrzení či navrhovat důkazy, což je právo účastníka vyplývající ze základních principů civilního řízení. Tyto své argumenty podporuje stěžovatel také judikaturou Nejvyššího soudu uvádí Ústavní soud s odkazem na usnesení č. j. 23 Cdo 251/2012.
Ústavní soud k tomu uvedl: „Postup, kdy odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž k závěru o věcné správnosti výroku dospěje na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž účastníky neseznámí a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, je odepřením práva na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.“ Už nedodržení tohoto principu – zákazu překvapivosti – by bylo důvodem ke kasaci napadeného rozhodnutí, uvedl Ústavní soud s odkazem na svůj předešlý nález sp. zn. I. ÚS 777/07
Odvolací soud zcela ignoroval školský zákon
Ústavní soud však nad rámec stěžovatelem uvedených argumentů zjistil, že se odvolací soud při hodnocení existence pracovního poměru nevypořádal se zásadní normou hmotného práva, která posuzovanou situaci přímo reguluje: čl. 2 odst. 5 písm. b) zákona č. 472/2011 Sb., která zní takto: „Řediteli školské právnické osoby zřizované Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí nebo svazkem obcí, řediteli příspěvkové organizace a vedoucímu organizační složky státu nebo její součásti, který vykonává ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona činnosti ředitele v příslušné škole nebo školském zařízení podle § 166 zákona č. 561/2004 Sb. nepřetržitě v rozmezí 3 až 6 let, končí výkon práce na daném pracovním místě vedoucího zaměstnance dnem 31. července 2013. Toto ustanovení se nepoužije, pokud výkon práce na daném pracovním místě vedoucího zaměstnance skončí dříve. Další pracovní zařazení zaměstnance se řídí zákoníkem práce.“ Podle citovaného ustanovení pracovní poměr ředitele ke dni 31. 7. 2013 nezanikl, ale zanikl toliko výkon práce vedoucího zaměstnance. Podle zákoníku práce pak mělo být nabídnuto bývalému řediteli nové pracovní zařazení, vyplývá z rozhodnutí Ústavního soudu.
Soud zná právo a nelze přijmout, že ho nepoužije
Správné právní posouzení, resp. aplikace příslušné právní normy hmotného práva, je primárně věcí obecných soudů. Účastník řízení nemá ani povinnost v rámci žalobních tvrzení uvádět, podle jakých ustanovení hmotného práva má soud postupovat. Provede-li nesprávné právní posouzení, resp. neaplikuje-li právní normu, kterou aplikovat má, nalézací soud, jde o vadu řízení, která je odvolacím důvodem „Dopustí-li se nesprávného právního posouzení soud odvolací, nelze už tento nedostatek řádnou cestou napravit,“ upozorňuje Ústavní soud.
Poté Ústavní soud upozorňuje na právní zásadu, že „soud zná právo“: „Podle zásady „iura novit curia“ platí, že soud obsah jednotlivých právních norem zná. Vycházeje z této premisy nelze akceptovat stav, kdy soud klíčovou právní normu přehlédne a neaplikuje, ač přímo na posuzovanou otázku dopadá. V projednávaném případě je zjevné, že odvolací soud ve svých úvahách pracoval toliko s variantou založení pracovního poměru smlouvou a neposuzoval, zda jeho trvání nevyplývá přímo ze zákona,“ uvádí se v rozhodnutí Ústavního soudu.
Odvolací soud se dopustil dvou excesů a procesní pasti
Prejudiciální otázku existence pracovního poměru v této věci posuzoval poprvé až soud odvolací, který o tom, že se jí zabývá, před účastníky v rozporu s požadavky na předvídatelnost rozhodnutí pomlčel a neumožnil jim vyjádřit se k ní – navíc při právním posouzení opomenul aplikovat příslušnou normu hmotného práva. Tím se podle Ústavního soudu dopustil dvou excesů, které v souhrnu zatížily řízení tak závažnými vadami, že znamenají také porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud v poznámce „jen tak na okraj“rovněž zohlednil absurdní rozhodnutí, kdy soud vyhověl řediteli a tím mu znemožnil brát se za své právo: „Jako ,obiter dictum´ Ústavní soud uvádí, že je zjevné, z jakého důvodu stěžovatel s rozsudkem nesouhlasí a proč se jím cítí být ,zaskočen´. Odvolací soud vyslovil, byť jen v rámci odůvodnění, které samo o sobě není závazné, že pracovní poměr v rozhodné době netrval. Ve svém důsledku proto nelze považovat vyhovující výrok soudu za úspěch stěžovatele ve věci, neboť soud v podstatě vyhověl stěžovateli jen formálně. Z materiální stránky však rozsudek znamená přesný opak. Jde v jistém smyslu o ,procesní past´ odpírající stěžovateli právo plně využít k ochraně svých práv u soudu všechny prostředky, které mu právní řád za tím účelem poskytuje,“ uvedl Ústavní soud. Protože postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a rozhodnutím soudu byla porušena ústavní práva, Ústavní soud je zrušil.
Irena Válová
