Povolání soudního exekutora je v Česku považováno za velmi lukrativní zaměstnání. Jaká ale je ale skutečná situace v exekutorském stavu? Podle Petra Polanského, soudního exekutora z Liberce a člena prezídia EK ČR to už dávno neplatí.
Exekutoři se podle Polanského pohybují na hranici rentability svých úřadů, a pokud ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) prosadí svůj návrh na snížení tarifu, většina úřadů skončí. „Bude-li tento trend pokračovat, nebojím se tvrdit, že se celý systém vymáhání zhroutí a státu zde zůstane téměř pěr milionů pohledávek s jistinou v hodnotě přes 350 miliard korun, které nebude mít kdo vymáhat. Úřady propustí 3 100 zaměstnanců, o které se bude muset stát postarat, což jen na podpoře v nezaměstnanosti bude stát až 500 mil. Kč za rok, a nepochybně se dostaví žaloby na stát,“ varuje Polanský v rozhovoru pro Českou justici.
Exekutoři si stěžují, že mají stále více práce, ale nejsou za ni dostatečně ohodnoceni. V čem spočívá největší problém?
Soudní exekutor je orgán veřejné moci, ale naprostá většina z nich zdaleka nedosahuje takových zisků, aby se alespoň přiblížili platu soudce. Exekutoři, který aktuálně vedou už přes 4.500.000 zahájených a neskončených řízení, za stát odvádějí stále více práce, ale exekuční tarif se od roku 2001 nezvýšil. Naopak, paradoxně dochází k jeho opakovanému snižování, ať už napřímo třeba tím, že na ministerstvu spravedlnosti rozhodnou, aby dluhoví recidivisté měli v placení nákladů úlevy – spojováním mnohočetných řízení nebo nepřímo tím, že výše tarifu už patnáct let nereflektuje vývoj inflace – tarif se různými úpravami snižuje (slučování spisů se stejným povinným, snížení odměny a náhrad při úhradě do třiceti dnů o 50%, odměna se nepočítá z nákladů právního zastoupení, ač tyto je potřeba vymoci. Inflace za tu dobu dosáhla 32%, růst průměrné mzdy v ČR (a tedy i zaměstnanců exekutorů) o 78%, zvýšení poštovného, které tvoří významnou část nákladů exekutorů o 118%.
Další snížení ohodnocení exekutora je důsledkem zvyšující se složitostí řízení či přenesením řady povinností ze soudů na exekutory. Stále komplikovanější právní úprava, kterou zřejmě často připravují osoby bez jakékoli praktické zkušenosti s průběhem exekucí je jedním z důvodů značného prodloužení řízení a stále se snižující vymahatelnosti. Nový exekutor je nucen investovat do úřadu nemalé prostředky, v podstatě nejvyšší z právních profesí. Jeho investice je za současných podmínek nenávratná, a proto opuštěné exekutorské úřady po exekutorech, kteří ukončili činnost, zůstávají neobsazené – a jejich spisy nemá kdo převzít a tedy ani ukončit.
Dosud jste si ale na ohodnocení nestěžovali, v co se tedy změnilo?
Aktuální složení portfolia pohledávek, kterými se soudní exekutoři zabývají, je žalostné, stále více (aktuálně téměř 96 %) exekucí se zahajuje na ty samé dlužníky, u kterých se počet exekucí rapidně zvyšuje, naopak počet těch, u kterých se dluhy daří vymáhat, se neustále strmě snižuje. Více než 85 % exekucí je vedeno na dlužníky, kteří mají více než tři exekuce. Přitom náklady exekucí, které se nepodaří zdárně ukončit vymožením, platí exekutoři ze svého, neboť systémoví oprávnění jakými jsou třeba dopravní podniky, dodavatelé energií či dokonce soudy nebo věznice odmítají platit na vymáhání svých pohledávek zálohy, a náklady marných exekucí jim dle judikatury můžeme účtovat, jen pokud by sami zastavení exekuce zavinili. Dostáváme se do situace, kdy se řada soudních exekutorů se obává toho, že své úřady bude muset zavřít, neboť již nevydělají dostatek prostředků na jejich provoz. A to nemluvím jen o těch exekutorech, kteří své úřady vedou od počátku, ale hlavně o těch, které ministr spravedlnosti jmenoval do úřadu v posledních letech a neměli z čeho si vytvořit „rezervu na horší časy“. A do toho ministr spravedlnosti veřejně prohlašuje, že sníží tarif o desítky procent. To je skutečný hazard s naší profesí.
Ministr Pelikán ale tvrdí, že máte dost prostoru kde ještě brát, argumentuje i zahraničím.
Nyní Česká pošta jako monopol vyhlásila navýšení poštovného, za poslední rok již potřetí – celkem o 30% Náklady se však hradí podle patnáct let nezměněného tarifu. Ministerstvo spravedlnosti o zvýšení poštovného údajně nevědělo, ačkoli zvýšení poštovného se dotýká i soudů. Pro ilustraci: nejčastěji exekutoři doručují prostřednictvím doporučené zásilky a zásilky do vlastních rukou. Tyto zásilky stály na začátku loňského roku při využití tzv. hybridní pošty 36,40 Kč, resp. 43,60 Kč. Po připraveném dalším zdražení poštovného budou tyto zásilky stát 48,40 Kč (zvýšení o 33%), resp. 55,60 Kč (zvýšení o 27,5 %) a bez využití hybridní pošty z původních cen 37,70 Kč, resp. 45,30 Kč na zvýšených 49,70 Kč (o 31,8 %), resp. 57,30 Kč (o 26,4 %) V celkovém objemu pošty posílané soudními exekutory se tedy jedná o meziroční nárůst nákladů jen na poštovném až o 50,4 mil. Kč.
Poštovné tvoří téměř dvacet procent celkových nákladů na provoz úřadu, projeví se na celkových nákladech toto zvýšení přibližně o 6 až 7 %. Jenom toto zdražení tedy bude mít bez odpovídajícího zvýšení tarifu likvidační důsledky.
Máte o ekonomické situaci úřadů nějaké hmatatelné podklady?
Na vzorku úřadů s mírně nadprůměrným nápadem, tedy kolem deseti tisíc nových exekucí ročně, s racionalizovanými provozními nároky (cca deset zaměstnanců, dvě motorová vozidla, nízkonákladové pronájmy kanceláří, sofistikovaný software) a s průměrně „kvalitním“ portfoliem povinných – dlužníků, jsme si provedli interní analýzu a z jejích výsledků vyplývá to, co jsme si bohužel mysleli již delší dobu. Exekutor má roční tržby 5,5 mil Kč, náklady má 4,8 mil. Kč. Výnos před zdaněním 540.000 Kč. Soudní exekutor má tedy roční příjem zhruba 350.000 Kč. Měsíčně to je necelých 30.000 Kč. V tomto příjmu ovšem není započtena amortizace dvou miliónů Kč vstupní investice na nákup vybavení a mzdové a další startovní náklady, protože tržby přicházejí postupně, a s šestiměsíčním zpožděním. Pokud by se započítala, byla by čistá návratnost záporná. Při i jen 5% snížení tarifu nebude mít na financování chodu úřadu a bude je muset opustit i s neskončenými spisy. A to nehovořím o jakékoliv rezervě na další investice a nepředvídatelné výdaje – třeba na nové změny zákona. Soudci mají průměrný příjem 114 847 Kč, státní zástupci 101 151 Kč, poslanci průměrně 102 250 Kč měsíčně.
O kolik si tedy dovedete představit, že by se tarif snížil a co to reálně bude znamenat?
Ekonomika úřadů je na tom skutečně velmi špatně. Výnosy z úspěšných exekucí ještě postačují na to, aby se z nich zaplatily náklady na provoz, ale jakékoli i sebemenší snížení výnosů povede k tomu, že vynaložené náklady nebudou pokryty. Když jsme simulovali dopad případného snížení tarifu o pouhých 5 %, dostali jsme výsledek v řádech desítek tisíc pod hranicí rentability. Dojde-li pak k ministrem avizovanému výraznému snížení exekutorského tarifu, je jisté, že většina exekutorských úřadů skončí. V posledních třech letech skončilo sedm soudních exekutorů z důvodů zhoršující se ekonomiky.
Jak vnímají situaci zaměstnanci exekutorů, kterých není málo?
Více než 3100 zaměstnanců exekutorů vidí v médiích, že se platy zaměstnanců soudů a obecně ve státní správě pravidelně zvyšují, mají týden dovolené navíc, řadu benefitů. U svých zaměstnavatelů se něčeho takového nemohou dočkat, a právem se bouří. Řada zaměstnanců nedostala přidáno i několik let, exekutoři na to zkrátka nemají. Od exekutorů nakonec odcházejí a z uchazečů o zaměstnání nemá o psychicky náročnou a ve společnosti neoblíbenou práci na exekutorském úřadě prakticky nikdo zájem. Exekutoři jim nejsou schopni nabídnout žádné bonusy, natož zvyšování mezd. Přitom exekuční činnost v důsledku záměru odbřemenit soudy vyžaduje stále více kvalifikovaných pracovníků, na které ale exekutoři nemají peníze. Sehnat do úřadu exekutorského koncipienta – absolventa právnické fakulty je často nereálné.
Lze o povolání exekutora tedy stále hovořit jako o lukrativním podnikání? V médiích je tak prezentováno a povědomí lidí je zdá se velmi podobné.
Tomu už tak bohužel dávno není. Řada oponentů si stále vybavuje příběhy několika zbohatnuvších kolegů z počátku tisíciletí, které bohužel vrhly špatné světlo na celý náš stav. Uvědomme si, že těchto „veleúspěšných“ exekutorů je hrstka, situace ostatních není optimistická, neboť svůj úřad provozovali jako službu státu, namísto dravého soupeření o zakázky, leckdy za hranou zákona. A z naší analýzy je zřejmé, že krize, která nyní postihuje valnou většinu úřadů, dříve nebo později dostihne i ty největší. Situaci dokresluje účast zájemců ve výběrových řízeních na uvolněné nebo neobsazené exekutorské úřady. Zatímco z počátku činnosti exekutorů byly zájemců o úřad i desítky, nyní se do „boje“ o úřad hlásí jeden, někdy dva uchazeči. Dokonce i výběrového řízení na přerovský úřad po exekutoru Vránovi, tedy na úřad se stovkami tisíc běžících exekucí, se zúčastnili všeho všudy dva zájemci. Je to snad důkaz lukrativnosti našeho zaměstnání?
Ministerstvo spravedlnosti nyní sype jednu novelu Exekučního řádu za druhou, jak to vaši práci ovlivňuje?
Bohužel, už jsme si pomalu zvykli, že každá změna Exekučního řádu přináší další a další komplikace řízení, zdánlivě pomáhá dlužníkům, ale ve výsledku se situace nezlepší ani pro ně, ani pro věřitele, a jediným důsledkem je, že exekuční řízení trvá nepřiměřeně dlouho, tedy povinný je delší dobu vystaven účinkům spojeným se zahájením exekuce a věřitel dostává své peníze později. S tím je ovšem spojeno také to, že později dostává zaplaceno také exekutor, který exekuci vede, tedy pokud vůbec. Za marné exekuce nedostává exekutor zaplaceno nic, při střetu s insolvenčním řízením vychází jeho práce zpravidla vniveč a nedostává zaplaceno, ani když pohledávku vymůže… to vše vede k tomu, že se situace na úřadech rapidně zhoršuje, řada kolegů končí a noví se o úřady neucházejí. Bude-li tento trend pokračovat, nebojím se tvrdit, že se celý systém vymáhání zhroutí a státu zde zůstane téměř pěr milionů pohledávek s jistinou v hodnotě přes 350 miliard korun, které nebude mít kdo vymáhat. Úřady propustí 3 100 zaměstnanců, o které se bude muset stát postarat, což jen na podpoře v nezaměstnanosti bude stát až 500 mil. Kč za rok, a nepochybně se dostaví žaloby na stát. Budou to žaloby věřitelů, kterým nebudou pohledávky v hodnotě miliard korun vymáhány, žaloby dlužníků, kterým nebude mít kdo uvolnit jejich mzdy či majetky po splacení jejich dluhů či žaloby za zmařené investice od těch kolegů, kteří byli jmenování do svých úřadů nedávno a nebyli schopni doposud splatit vklady do těchto úřadů, natož naplnit očekávání návratnosti vložených prostředků i přiměřené odměny za výkon právnické profese. O škodách, které státu vzniknou na nerealizované jednadvacetiprocentní DPH, kterou stát z exekuční činnosti, tedy v podstatě od dlužníků platících náklady exekucí vybírá, ani nemluvě. A pokud by měl stát převzít po opuštěných úřadech 4 500.000 neskončených řízení, bude jen na soudech třeba 4-5 tisíc nových zaměstnanců – to je zvýšení nákladů na resort justice jen na mzdách minimálně o tři miliardy Kč ročně. A to každý rok přibývá 500 tisíc neskončených řízení… ¨
Co je tedy potřeba v legislativě, která se týká exekutorů, změnit?
Dosud tvůrci žádné z novel exekučního řádu neuvedli, že by jejich legislativní aktivita měla vliv na státní rozpočet – podle nich soudní exekutoři ze státního rozpočtu nestojí nic. Je ale třeba opustit populistickou politiku zdánlivě libozvučných změn a pečlivě předem analyzovat reálnou situaci a domýšlet možné dopady zamýšlených úprav – nejen dopady na masu dlužníků, ano, také voličů, ale i na věřitele a další účastníky řízení. Je třeba se zabývat i tím, že každá změna procesních norem přináší výdaje na další zaměstnance úřadů, na změny software, náklady na doručování, na odklad výnosů a že tyto prostředky doposud vynakládali exekutoři ze svého, bez jakékoliv kompenzace od státu. Ale to zkrátka do nekonečna nelze – dnes stojí exekutoři na ekonomickém pomezí a následky nevyvážených rozhodnutí mohou vést k fatálním následkům – vymahatelnost práva nebude mít v České republice kdo zajišťovat.
Existuje nějaké řešení, které by nepoškodilo věřitele, nesnížilo vymahatelnost práva a umožnilo snížit reálné náklady, které jsou na exekuční řízení vynakládány?
Sami exekutoři nabízí řešení – již před dvěma lety se na sněmu Exekutorské komory valnou většinou přihlásili k návrhu na zavedení místní příslušnosti, která by výkon všech rozhodnutí proti jednomu dlužníku svěřila jedinému – nejbližšímu exekutorovi. Zamezilo by se tak zbytečným duplicitním úkonům a na minimum by se snížily náklady na dopravu a pátrání po majetku povinných. I doručování povinným, které nyní tak drakonicky exekuční náklady navyšuje, by exekutoři v rámci svého okresu snadno a levněji vyřešili vlastními zaměstnanci. Místní příslušnost by systém zlevnila a oddálila by požadavek na zvýšení tarifu. Bohužel Ministerstvo spravedlnosti zatím exekutorům nenaslouchá a princip teritoriality, který mimochodem již téměř rok leží v Poslanecké sněmovně v podobě návrhu schváleného senátem, vytrvale odmítá.
Dušan Šrámek
