O právo stát se stáním zástupcem proti vůli ministerstva spravedlnosti usiloval i s pomocí veřejného ochránce práv. Zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček v pozoruhodném případu ministerstvu připomněl slova Ústavního soudu: „Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity.“

Jde o příběh státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně Andrzeje Mruzka, jak byl publikován ve výroční zprávě veřejného ochránce práv. Andrzej Mruzek vyhrál výběrové řízení na funkci státního zástupce, avšak krajský státní zástupce v Ústí nad Labem Jan Jakovec ho odmítl navrhnout ke jmenování kvůli právnímu vzdělání na Jagelonské univerzitě v Krakově. „Své rozhodnutí odůvodnil tím, že návrh nemá smysl podávat, neboť je již nyní jasné, že by byl zamítnut. Krajský státní zástupce navíc nechtěl vyvolávat nepatřičnou polemiku a kontroverzi,“ popisuje oficiální záznam případu servilitu a podřízenost v soustavě státního zastupitelství jak z Čechovových povídek.

Dnes je Andrzej Mruzek činný jako státní zástupce v Děčíně a na dotaz, jak si vede po přechodu z advokacie, říká: „Stále se s velkou pokorou učím.“ Vleklé dopisování s ministerstvem spravedlnosti popisuje jako mnoho pokusů se ho zbavit: „Já jsem na ten problém upozorňoval velmi dlouho, ale opakovaně mě vždy odbyli jednou větou,“ říká člověk, podle kterého stojí za to jít za svými právy a platí to pro každého. „Doktor Křeček mně velmi pomohl,“ říká ke své stížnosti u veřejného ochránce práv. Na dotaz, zda přece jen požádal ministerstvo spravedlnosti o uznání svého vzdělání, odpovídá, že to nakonec skutečně učinil.

Zástupci ministerstva nechali advokáta vyhrát, pak mu neuznali vzdělání
Příběh stížnosti z roku 2014 je v registru ombudsmana nazván „Stěžovatel Mgr. Andrzej Mruzek nesouhlasí s názorem Ministerstva spravedlnosti, podle kterého nemůže bez absolvování právnické fakulty v České republice vykonávat funkci státního zástupce, aniž by jeho vzdělání Ministerstvo spravedlnosti předem uznalo.“

Mohlo by vás zajímat

Podstata je jednoduchá: „Stěžovatel je českým občanem polské národnosti. Základní a středoškolské vzdělání absolvoval v České republice, ale s polským vyučovacím jazykem. Poté také z jazykových důvodů vystudoval Právnickou fakultu Jagellonské univerzity v Krakově. Po ukončení studia v roce 2004 se vrátil do České republiky, kde mu Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vydalo osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání absolvovaného na zahraniční škole. Následně Česká advokátní komora stěžovatele zapsala do seznamu advokátních koncipientů. V roce 2011 úspěšně složil advokátní zkoušky. Od té doby je v České republice činný jako advokát,“ uvádí se v registru případu.

V roce 2014 se Andrzej Mruzek zúčastnil výběrového řízení na pozici státního zástupce pro obvod Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, které vyhrál. Členy výběrové komise přitom byli i zástupci Ministerstva spravedlnosti. Krajský státní zástupce Jan Jakovec přesto požádal ministerstvo spravedlnosti o stanovisko k jeho vzdělání. „Ministerstvo jednoznačně vyjádřilo názor, že studium oboru právo na Jagellonské univerzitě bez náležitého uznání ze strany ministerstva považuje za nedostatečné, a jelikož stěžovatel nesplňuje základní předpoklad pro výkon funkce státního zástupce – vzdělání na české vysoké škole, nemůže být jmenován,“ popisuje absurditu záznam o případu.

Na základě těchto faktů začal zástupce veřejné ochránkyně práv Stanislav Křeček šetření. „Ministr spravedlnosti JUDr. Robert Pelikán, Ph.D., (z pozice prvního náměstka ministryně spravedlnosti) mi odpověděl, že na případ stěžovatele se neaplikuje úmluva o uznávání odborných kvalifikací mezi Českou republikou a Polskem. Dále odkázal na výkladové stanovisko ministerstva, podle kterého pro účely výkonu právnických profesí za obor právo lze považovat výlučně právo české, přičemž stěžovatel dosáhl magisterského vzdělání v oboru práva polského. Zdůrazňuje při tom rozdíl mezi akademickou a profesní rovnocenností dosaženého vzdělání. Závěrečná zkouška je dle něj pouze jedním z předpokladů pro výkon funkce státního zástupce, její složení tak nenapraví nedostatek způsobený absolvováním právnického vzdělání v zahraničí. Ministerstvo dle něj není vázáno postupem České advokátní komory. Obdobně se v dopisu stěžovateli vyjádřila i tehdejší ministryně spravedlnosti prof. JUDr. Helena Válková, CSc., kdy mu sdělila, že nezpochybňuje jeho právní znalosti, které dostatečně prokázal,“ popisuje Stanislav Křeček.

Zdrcující kritika ministerstva od Stanislava Křečka
Toto mimo jiné k postupu a k argumentaci ministerstva poznamenal zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček. Výroky jsou oproti originálnímu záznamu zkráceny:

Zákon o advokacii a zákon o soudech a soudcích umožňují výkon funkce i absolventům zahraničních škol, jejichž vzdělání bylo náležitě uznáno. Není žádný důvod, aby právě pro výkon funkce státního zástupce platilo něco jiného… Pokud se jedná o přístup k regulovanému povolání, musí být vzdělání uznáno v rámci tzv. profesní rovnocennosti.
Stěžovatel je přesvědčen, že uznání jeho vzdělání ze strany Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy je dostatečné i pro profesní účely, když na jeho základě byl zapsán do seznamu advokátních koncipientů a později i advokátů. Nelze však než souhlasit s názorem ministerstva, že postup ČAK jej nezavazuje, uvedl mimo jiné v rámci šetření Stanislav Křeček.

Nicméně, jsem přesvědčen, že postup dvojího uznávání pro akademické a profesní účely nelze aplikovat v případě stěžovatele. Ústavní soud dlouhodobě přizvukuje, že gramatický výklad zákona je pouze prvotním přiblížením k zákonu. „Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad de ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity.“

Konečný výklad právní normy by tedy měl být průnikem a vyvážením jednotlivých výkladových metod – logické, systematické, historické, teleologické, srovnání v právu aj. Proto je zásadní zamyslet se i nad účelem zákona a důvodem jeho přijetí… Jednoznačně souhlasím s názorem, že pro výkon právnického povolání musí stát vyžadovat vysokou míru znalostí českého právního řádu.

Jsem přesvědčený, že absolvování advokátní zkoušky a letitá praxe stěžovatele dostatečně prokazují stěžovatelovu znalost českého práva, což ostatně nerozporuje ani Ministerstvo spravedlnosti. Účel zákonného požadavku na získání právnického vzdělání v České republice tak byl naplněn.

Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem.

Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá „porušení základního práva a svobody“ V případě stěžovatele, který má za sebou 10 let právní praxe v České republice, kdy jeho znalosti byly prověřeny jak advokátní zkouškou, tak i výběrovým řízením na státního zástupce, považuji trvání na podmínce dosažení vzdělání na české právnické fakultě za přepjatý právní formalismus, který jej omezuje v právu na přístup k povolání. Lpění na formálním požadavku dodržení zákona jde proti jeho účelu a smyslu.

Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Krzysztof Peśla ca Justizministerium Mecklemburg-Vorpommern[, na které ministerstvo opakovaně odkazuje, na tento případ jednoznačně nelze aplikovat, neboť stěžovatel se nenachází ve srovnatelné situaci. Pan Peśla se domáhal přístupu k právnickým povoláním bez složení povinné státní zkoušky. Naopak stěžovatel již nejen absolvoval přípravnou praxi, ale i složil zákonem předepsanou zkoušku, která je postavena naroveň závěrečné zkoušky státních zástupců. Jeho situace je tak odlišná od situace pana Peśly.

Ministerstvo spravedlnosti má znát právo
Podle Stanislava Křečka pokud bylo Ministerstvo spravedlnosti přesvědčeno, že stěžovatel nesplňuje zákonné požadavky pro výkon funkce státního zástupce, mělo možnost jej upozornit již na začátku výběrového řízení, a vyloučit jej z něj. Současně jej měli zástupci ministerstva poučit, jakým způsobem může tento nedostatek zhojit. Neučinili tak však ani po jeho opakovaných stížnostech na postup ministerstva. „Ačkoliv uznávám, že od osob, které vykonávají určité právnické povolání, lze legitimně očekávat, že znají platné právo, jakož i procesní postup k uplatnění svých subjektivních práv, domnívám se, že i v případě stěžovatele mělo ministerstvo v souladu s principy dobré správy, zejména s principem přesvědčivosti, informovat stěžovatele o řádném postupu při uznání jeho zahraničního vzdělání. Platí-li totiž, že osoba s právnickým vzděláním má znát platné právo, platí to dvojnásob o správním orgánu, zejména pak ve vztahu k právním předpisům, které se přímo týkají jeho působnosti,“ napsal do zprávy zástupce ombudsmanky.

„Na základě výše popsaných zjištění a úvah jsem ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv dospěl k přesvědčení, že se Ministerstvo spravedlnosti dopustilo pochybení, když nezohlednilo specifickou situaci stěžovatele při posuzování splnění předpokladů pro výkon funkce státního zástupce. Pokud však Ministerstvo spravedlnosti bylo přesvědčeno, že stěžovatel nesplňuje zákonné požadavky pro výkon funkce, pochybilo, když ho nepoučilo o tom, jak může vytýkaný nedostatek napravit,“ uzavřel v roce 2015 případ Stanislav Křeček, který současně požádal ministerstvo o vyrozumění o nápravě.
Irena Válová