Názorové veletoče, absurdní rozhodnutí, rozpory v předkládaných zákonech a hlavně až překvapující nechápavost skutečných problémů justice. Robert Pelikán (ANO) má za sebou první rok v čele ministerstva spravedlnosti.
Skoro na den přesně od nástupu Roberta Pelikána jeho ministerstvo ohlásilo záměr převzít od resortu obrany bývalá kasárna Jana Žižky v pražském Karlíně. V tomhle kroku je přitom nechtěná symbolika celého dosavadního ročního působení Roberta Pelikána. Ještě v srpnu minulého roku totiž plánoval, že pražské soudy vystěhuje z historických budov, ty prodá a z výnosů bude financovat výstavbu moderního justičního paláce mimo Prahu, který by odpovídal potřebám justice ve 21. století.
Uplynulo několik měsíců a vše je zase jinak. Ministerstvo spravedlnosti převezme areál bývalých kasáren, kde je odhadovaná investice 2,6 mld. Kč a to v situaci, kdy nemá peníze ani na údržbu stávajících soudních budov a muselo odložit zahájení stavby justičního areálu v Ústí nad Labem. Navíc je otázkou, jak se tato historická budova snese s požadavky na potřeby z pohledu jednacích síní, eskort a vůbec dopravního spojení, které již tak není v oblasti přetíženého pražského Karlína ideální. Původní ani nový plán přitom Pelikán s nikým z justice nekonzultoval. Názorové obraty a malá schopnost komunikace, to je to, co se nejčastěji snáší jako kritika zevnitř justice směrem k působení Roberta Pelikána ve funkci.
S žalobci ano, se soudci ne
Další z veletočů předvedl Pelikán u návrhu nového zákona o státním zastupitelství. Ve funkci náměstka Heleny Válkové jej odmítal a veřejně kritizoval, a to v podobě, kterou nyní se stejnou vehemencí už jako ministr obhajuje.
Situace je o to absurdnější, že Pelikán odmítl iniciativu soudců v čele s předsedou Nejvyššího správního soudu Josefem Baxou, kteří připravovali koncept Nejvyšší rady soudnictví, se zdůvodněním, že si soudci přece nemohou psát zákony, jež se jich týkají. Návrh zákona o státním zastupitelství, který nyní míří do vlády, je však v klíčových oblastech naprosto shodný s tím, co si sepsali státní zástupci v čele s vrchní státní zástupkyní Lenkou Bradáčovou. Ačkoliv přijetí Nejvyšší rady soudnictví mělo hnutí ANO v programu, Pelikán se jí zuby nehty brání. Již zmíněnému předsedovi Nejvyššího správního soudu Baxovi několik měsíců neodpovídal na jeho dopis, v němž mu nabízel součinnost při práci na soudcovské radě, aby mu pak doslova z donucení napsal, že o to nestojí a považuje celou věc za Baxovu soukromou iniciativu.
Stejně tak poslal k ledu další z priorit a slibů jak hnutí ANO, tak i vlády, totiž přijetí nových procesních kodexů – nového trestního a občanského soudního řádu. Místo toho rozpustil obě rekodifikační komise, které na přípravě těchto pro chod justice klíčových norem pracovaly. Nová komise pro přípravu trestního řádu se dodnes vznáší ve vzduchoprázdnu, kdy klíčové osobnosti trestního práva ani neví, zda jsou vůbec její součástí a nová komise pro občanský soudní řád ještě nebyla ustavena.
Legislativní zmetky
Nedávno Pelikán v rozhovoru pro Lidové noviny označil za jednoho z viníků faktu, že se mu nedaří předkládat nové právní normy, Legislativní radu vlády, kde podle něj dochází k zbytečným akademickým debatám. Ve stejném rozhovoru však jedno z vysvětlení, které se blíží realitě více, sám nabídl: posílá do vlády zákony s desítkami nevyřešených rozporů.
Kdo zná legislativní proces zevnitř, ví, že takové normy jsou odsouzeny buď rovnou k zániku ještě dříve, než doputují na vládu, anebo v horším případě jsou pak masivně předělávány v zákonodárném sboru. Stav, kdy odchází z resortu spravedlnosti zákony s desítkami nevypořádaných připomínek, se stal bohužel pravidlem a svádět pak problémy na Legislativní radu vlády je velmi levné.
Skutečné důvody jsou primárně dva. Ministerstvo spravedlnosti prošlo v minulých letech personální genocidou, kdy odešli především zkušení legislativci a Pelikán je tak v situaci, kdy sám přiznává, že nemá jinou možnost, než pokusit si ty nové „vychovat“. To ale bude trvat minimálně několik let, během nichž nebude možné od zázemí resortu očekávat špičkový legislativní výkon. A tohle Pelikán při svém legislativním rozletu, kdy chtěl měnit kde co, nevzal alespoň při nástupu do funkce v potaz. Tím druhým důvodem je Pelikán sám. Jako ministr má za úkol nejen rozhodovat, ale také umět vyjednávat, naslouchat a dělat kompromisy. Tato schopnost mu dosud schází, ačkoliv se jí pomalu doučuje.
Reforma? Raději ne
Ukázalo se to i na vývoji jeho vztahu ke špičkám českého soudnictví a soudcům vůbec. Jestli jsou na něco soudci alergičtí, jsou to plány ministrů na reformu justice. Ministři spravedlnosti se totiž střídají jako svatí na orloji, a čím neschopnější ministr, tím větší plány a barevnější název pro slovní cvičení s názvem „reforma justice“. Robert Pelikán přišel rovnou s tzv. Bílou knihou justice, kterou nejdříve nechtěl s nikým ze soudců, ale ani z poslanců ústavně právního výboru, moc probírat, dokonce dodnes tají, kdo se na její přípravě podílí (s poněkud bizarním zdůvodněním, že se autoři bojí své jméno zveřejnit), aby pak představil šest stránek první kapitoly s názvem „O soudcích“.
Ta je pelmelem všeho možného, primárně řeší výběr soudců a jejich kariérní postup, nejvíce však vypovídá o tom, jak hluboce jsou ministr a ministerstvo odtrženi od toho, co opravdu soudci a justice potřebují či pociťují jako hlavní problémy. V posledních měsících se vztah mezi Pelikánem a předsedy krajských a vyšších soudů „normalizoval“, ale jen proto, že ministr v podstatě rezignoval na své původní reformní plány, zpokorněl a bude se věnovat „údržbařině“. Tedy, že bude shánět peníze na provoz justice, nové asistenty soudců a honit nepoctivé exekutory. Bílou knihu už tak dnes nikdo nebere moc vážně.
Z níže popsaného je patrné, že Pelikánův rok nelze hodnotit z pohledu buducnosti české justice pozitivně, ale ani fatálně negativně. Nic zásadního nepokazil, ale ani nic podstatného zatím nepředvedl. Nemylme se však, jedna klíčová změna před Pelikánem stojí, totiž to, v jaké podobě se mu podaří protlačit odbornou veřejností tolik kritizovaný nový zákon o státním zastupitelství. Zatím to vypadá, že to bude jediná norma, pod níž může být jako ministr spravedlnosti podepsán a která má potenciál změnit zásadně poměry v této zemi.
Petr Dimun, vydavatel serveru Česká justice (komentář vyšel v aktuálním čísle časopisu Týden)
