Čtyři roky volebního období vládní koalice ANO, sociální demokracie a lidovců budou pro justici spíše pomyslným přešlapováním na místě. V bilančním rozhovoru pro Českou justici to řekla předchůdkyně Roberta Pelikána Helena Válková. Podle ní se na zásadní reformní kroky v oblasti justice již nedostane – jednak z časových důvodů a také kvůli tomu, že na ministerstvu a v koalici k nim není vůle.
Hovoříme spolu po schůzce ústavně právního výboru (ÚPV) Poslanecké sněmovny. Probírali jste s kolegy například novelu zákona o soudních poplatcích nebo trestní odpovědnost právnických osob. Všechny návrhy, které teď na výboru řešíte, pochází ještě z vaší éry a stále neprošly schvalovacím procesem v Poslanecké sněmovně. Čím to je?
Ano, návrhy z resortu spravedlnosti jsou nyní v legislativním procesu, ve vládě nebo v poslanecké sněmovně. Zpoždění, které mají je opravdu enormní. Ale musím popravdě říci, že to není jen vinou ministerstva. Je to také v důsledku různých obstrukcí a také tím, že se upřednostňují jiné zákony. Věci z oblasti justice se do projednávání měly dostat dávno, v tomto ohledu za to ministr spravedlnosti tak docela nemůže.
Kdo nebo co tedy brání tomu, aby byl na tyto zákony brán větší důraz?
Vždy se najdou naléhavější zákony, jako je například elektronická evidence tržeb, daňové zákony, finanční zákony, ty se termínově často předřazují. Zákony z oblasti justice musí ustoupit. A do těchto politicky citlivých témat vstupují obstrukce od opozice. Oproti tomu by při projednávání zákonů z oblasti justice obstrukce tak velkou roli jistě nehrály. Priority určuje organizační výbor a očividně jsou jiné, než zákony resortu spravedlnosti. U nich je skluz skutečně velký, a i když teď některé tyto zákony projdou třetím čtením, nesmíme zapomenout na to, že jsme je připravovali již v roce 2014. A budou schváleny v roce 2016, s účinností na sklonku roku 2016 nebo dokonce až v roce 2017. To souvisí nepochybně i s tím, že prioritou Hnutí ANO není justice, ale spíše oblast hospodářská, finanční a daňová. V justiční oblasti se zdůrazňuje rychlost řízení a to se podle mě dá efektivně zvládnout pouze legislativní cestou. Můj nástupce očividně zvolil jiný způsob, než jaký tvořil obsah našeho programu Právo a spravedlnost.
Jaký způsob podle vás zvolil ministr Pelikán?
Ministr legislativu nebere jako svoji prioritu. Já jsem ji za prioritní považovala a k tomu samozřejmě i oblasti, které se týkají organizace justice. Chtěla jsem předně zřídit Nejvyšší radu soudnictví, jako samosprávný orgán justice sui generis s tím, že ministerstvo některé své kompetence této Radě předá. Dále jsem chtěla prosadit přijetí dvou klíčových procesních předpisů – občanského soudního řádu a trestního řádu, které by měly zrychlit, zjednodušit a vůbec lépe než dosud upravit civilní a trestní řízení. Můj nástupce zvolil cestu, která je odlišná. Více se soustředí na praktickou politiku, jako např. posílení soudů o asistenty nebo vytvoření jiného klíče pro doplňování konkrétních soudů nově jmenovanými soudci. Něco z toho obsahuje prvá kapitola tzv. Bílé knihy justice. Zda se mu tak podaří dosáhnout výše nastíněných cílů, tj. zrychlit, zjednodušit a zefektivnit řízení, to uvidíme napřesrok.
Jaký podíl na průtazích v legislativní oblasti má podle vás samotné Ministerstvo spravedlnosti?
Ministerstvo spravedlnosti se určitě spolupodílelo na průtazích u novely zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Tam velmi dlouho trvalo, než se návrh upravil tak, aby byl alespoň částečně v souladu s uplatňovanými připomínkami. Nakonec se toho museli chopit sami poslanci, aby svými pozměňovacími návrhy učinili zákon vůbec průchodným, konkrétně šlo o pozměňovací návrh Marie Benešové a Jana Chvojky. Mimochodem, ani jedna z novel nyní projednávaných sněmovnou nepatří mezi zákony zásadní reformní povahy, tzn. která by např. měnila systém justice, redukovala jeden její stupeň apod. Ani novela zákona o soudních poplatcích není takovou reformou, byť jsme ji v souvislosti s implementací evropské legislativy připravili a nyní bude přijata. Konkrétně to znamená, že založení jednoduché obchodní společnosti (s.r.o.) by za splnění určitých dalších podmínek mělo stát pouhých 2700 Kč.
Mohlo by vás zajímat
A ty významnější legislativní počiny? Zůstanou po vás nebo ministrovi Robertovi Pelikánovi nějaké reformy, které by ovlivnily chod justice? Zatím to tak nevypadá.
Bohužel nevím zatím o žádném takovém reformním legislativním počinu. Za ministrem Pospíšilem například zůstal občanský zákoník, ať již si o jeho obsahu myslíme cokoliv. Mé projekty – nové procesní kodexy – byly pozastaveny, změněny nebo přinejmenším zpomaleny. A ty další, které jsem rovněž považovala za velmi důležité, jako např. novely exekučního řízení či insolvenčního zákona jsou Legislativní radou vlády vraceny a ještě se v Poslanecké reformě neprojednávají. Tato oblast není mou parketou, takže ji věcně nechci kritizovat, ale ani zde dosud není úkol obsažený v našem programu splněn. Myslím si proto, že ty čtyři roky budou pro justici jakýmsi přešlapováním na místě a až nový ministr spravedlnosti zahájí v této oblasti zásadní reformy. Možná se však mýlím a budu ještě příjemně překvapena. Nicméně čas do příštích voleb se krátí a legislativní proces je pomalý, takže půldruhého roku je ve skutečnosti na zásadní reformy doba již příliš krátká.
A co reforma vězeňství, kterou jste zahájila? Co říkáte na výslednou koncepci, kterou nedávno ministr Pelikán poslal do vlády?
Měla jsem možnost si strategii vězeňství do roku 2025 prostudovat. Mohla bych se pod takový dokument podepsat, pokud by jeho název zněl např. „Nástin koncepce“ nebo „Rámcová strategie“, ale nemá to dva základní parametry, které každá skutečná strategie mít podle mého názoru musí. Chybí tam časový harmonogram a konkrétní výčet opatření, jak dosáhnout proklamovaných cílů. Například musím přijmout ten a ten zákon, změnit ten a ten vnitřní předpis a tak dále. Tohle není strategie v tom smyslu, jak ji známe z doporučení evropských dokumentů. A pak, některé oblasti, jako například zdravotnictví, které jsou objektivně obtížně řešitelné, protože chybí personální zdroje, jsou „nahozeny“ tak obecně, že vůbec není jasné, jak je chce resort zajistit.
Vy jste odvolala generála Petra Dohnala z čela Vězeňské služby pro ztrátu důvěry. Dohnala pak nahradil Pavel Ondrášek. Rozhodnutím Městského soudu v Praze ale došlo k návratu Dohnala do čela VS a situace pak byla několik týdnů velmi zmatená. Stojíte si stále za vaším tehdejším rozhodnutím?
Ač respektuji rozhodnutí Městského soudu ve věci posouzení zákonnosti odvolání generála Dohnala z funkce generálního ředitele Vězeňské služby, stále jsem přesvědčena o tom, že věcně bylo mé rozhodnutí namístě. Tehdejší vedení Vězeňské služby bylo pro mne přinejmenším s ohledem na nejbližšího spolupracovníka pana generála Dohnala, jeho ekonomického náměstka Líbala, který je nyní trestně stíhán pro podezření z korupčních trestných činů, problematické. GIBS stále, pokud je mi známo, šetří několik dalších podnětů na podezření z trestné činnosti v době, kdy tam pan Líbal jako náměstek působil. Osobně jsem měla představu o reformě Generálního ředitelství v tom smyslu, že by se početně výrazně zredukovalo a řada jeho kompetencí předala ředitelům jednotlivých věznic. Ambiciózním cílem by samozřejmě bylo jeho úplné zrušení a namísto něj zřízení odboru na ministerstvu spravedlnosti, tak jak to známe z řady západoevropských zemí, kde to takto dobře a výrazně levněji funguje již celá desetiletí (např. v Německu), ale byla jsem si dobře vědoma odporu, které by takového radikální řešení vzbudilo, takže jsem chtěla reformu omezit na výrazné zeštíhlení zbytečně nabobtnalého generálního ředitelství. To jsem však již nestihla uskutečnit, byť k určité redukci za doby působení generála Ondráška ve funkci generálního ředitele Vězeňské služby došlo.. Doufám, že můj nástupce bude v tomto trendu pokračovat, jak mi to říkal, když jsem mu před rokem předávala svou funkci.
Vláda koalice ale ještě bude trvat zhruba rok a půl. Podle vás už nic zásadního v oblasti justice nestihne? Co by podle vás mělo být prioritou?
Doufám, že se přece jen něco stihne. Alespoň reforma týkající se soudních znalců a tlumočníků. Je to dlouhodobě neprávem opomíjená problematika, se kterou se posléze potýkají soudy i samotní účastníci řízení. Úroveň některých znaleckých posudků je velmi nízká a musí se proto vyžadovat revizní posudky, celý proces se neúměrně protahuje a to nehovořím o dopadech na toho, kterého se takto špatně zpracovaný znalecký posudek týká. V oblasti trestního práva se doslova hraje o osud člověka: zprošťující rozsudek nebo odsouzení na mnoho let odnětí svobody? O tom v praxi nikoli vzácně rozhoduje právě znalecký posudek. A ten by proto měl být vždy kvalitní. Na příkladu kauzy Vladimíra Šišky, která vedla k pádu tehdejšího ministra práce a sociálních věci Jaromíra Drábka vidíme, že znalecký posudek může být fakticky hlavním „trumfem“ obžaloby – nebo obhajoby, a pokud je jeho úroveň skutečně nedostatečná (jak tomu bylo právě v předmětné trestní věci) vede zaslouženě k prohře obžaloby, neboť státní zástupce před soudem neunese své důkazní břemeno a vinu obžalovaných neprokáže. V této souvislosti je jistě namístě otázka, jak je možné, že se spokojí se znaleckým posudkem „této kvality“ a vůbec podá obžalobu? Jako ministryně spravedlnosti jsem si toho byla dobře vědoma a prosazovala jsem proto urychlenou přípravu nového zákona, která by lépe zajistila potřebnou kvalitu znaleckých posudků a jejich následnou kontrolu. Bohužel jsem ani na to neměla dost času a podařilo se mi pouze sestavit expertní pracovní skupinu, která zahájila práce na nové normě. Podle plánu legislativních prací by návrh nového zákona měl být již za několik měsíců hotov. Doufám, že se alespoň tento termín podaří splnit. Bude to i předmětem jednání podvýboru pro justici a soudní samosprávu v tomto pololetí.
Velkým tématem je nyní také zákon o státním zastupitelství. Je to jeden z těch zásadnějších návrhů, který ministr Pelikán dokončil a nyní posílá do vlády. Ministerstvo ovšem nevypořádalo řadu zásadních rozporů. Jaké šance má podle vás v takové situaci ten zákon na přijetí?
Pokud ministr spravedlnosti předkládá návrh nového zákona o státním zastupitelství k projednání do vlády s několika zásadními rozpory a nevyslyšel tak velmi kritické výhrady řady připomínkových míst, zejména pokud jde o vyloučení dohledu nad postupem speciálního státního zastupitelství, včetně jeho nebezpečně, protože příliš široce koncipovaného modelu atrakce a delegace (v podstatě se zde jedná o nepřípustně vágně vymezenou příslušnost), naprosto nedostatečně vyargumentovaného zrušení vrchních státních zastupitelství bez současného zrušení vrchních soudů (aniž by proběhla zásadní reforma justice), nebyl současně přijat nový trestní řád (práce na něm se „zadrhly“) a nadto nebyly ani ve Zprávě o činnosti státního zastupitelství za rok 2014 obsaženy žádné alarmující poznatky o špatném nebo nedostatečném fungování státního zastupitelství, jeví se mi takové „gesto“ jako hazardování s důvěrou odborné veřejnosti a poslanců v možnosti zpracovat na ministerstvu spravedlnosti kvalitní legislativní návrhy. Ráda bych se mýlila, ale pokud takový návrh bude předložen poslanecké sněmovně se shora nastíněnými nedostatky, myslím, že jeho šance na úspěch se blíží nule.
Jak si vysvětlujete obrat názoru ministra spravedlnosti Pelikána právě na zákon o statním zastupitelství? Z jeho velkého odpůrce se stal jeho velkým lobistou.
Takových „obratů“ jsme zaznamenala více, ale nechci je z loajality vůči svému nástupci komentovat. Ostatně všichni, které to zajímalo, si mohli sami udělat názor ohledně konzistentnosti a přesvědčivosti jeho argumentace. Mne osobně jeho zdůvodnění nepřesvědčilo. A to se týká i jiných věcí, jako např. jmenování místopředsedy Vrchního soudu v Praze Stanislava Bernarda, protože v době, kdy byl ještě mým náměstkem, byl naopak zastáncem toho, aby se respektoval nález Ústavního soudu – podle mého názoru závazný – pro postup ve věcech opakovaného jmenování soudních funkcionářů. Dokonce si myslím, že kdybych tenkrát jednala jinak, tak by to kritizoval. Takže je vidět, že tu nejde jen o oblast legislativní, ale i o oblast personální. Nicméně je dlužno dodat, že je to jeho pravomoc – a samozřejmě i jeho politická odpovědnost.
Vztahy ministra spravedlnosti s justicí nebyly v minulém roce ideální, spíš naopak. Teď se ministr snaží o vstřícné kroky i o širší debatu se zástupci justice. Jak to vnímáte vy z pozice předsedkyně podvýboru pro justici a soudní samosprávu?
Koncem roku došlo k určitému pozitivnímu posunu. Řekla bych „nazření problému“, že takhle asi spolupráce mezi rezortem spravedlnosti a parlamentem nebude fungovat a lze očekávat, že legislativní projekty z dílny tohoto ministerstva budou mít velmi nejistý osud. Už jenom proto, že poslanci k nim budou přistupovat s nedůvěrou, protože ten, kdo je navrhuje, se nezúčastňuje jejich jednání. Buď to vypadá, že si ministr za těmi zákony nestojí nebo je to projev arogance moci výkonné vůči moci zákonodárné. Situace se koncem roku změnila, takže nyní se už nestane, že by na výbory nepřišel alespoň příslušný náměstek ministra. V tomto směru tedy došlo k pozitivnímu obratu. Doufejme, že tento trend bude trvat i nadále.
Vraťme se ještě k problematice soudcovské samosprávy, kde se ministr hájí tím, že takový závazek Programové prohlášení vlády neobsahuje. Jak je to tedy s tím závazkem koalice vytvořit Nejvyšší radu soudnictví?
Je to v koaliční smlouvě a hlavně je to v programu hnutí ANO, se kterým jsme v minulých parlamentních volbách úspěšně kandidovali. V programovém prohlášení jsou jen ty nejdůležitější věci, zatímco zřízení Nejvyšší rady soudnictví asi každého občana zajímat nebude, ač je to pro efektivitu justičního systému záležitost, podle mého názoru, velmi významná. Chci to proto po dohodě s panem předsedou ÚPV Jeronýmem Tejcem znovu otevřít na jednání výboru pro justici a soudní samosprávu
Podnikla jste tedy v tomto směru již nějaké konkrétní kroky?
Jak jsem předeslala, hovořila jsem o tom s předsedou ústavně právního výboru. Myslíme si, že je to téma, které nemůžeme shodit ze stolu jenom kvůli tomu, že to nechce ministr spravedlnosti. Snad se v koalici najde politická shoda na tom, že bychom jako prvý krok změnou Ústavy zřídili Nejvyšší radu soudnictví s odloženou účinností, řekněme na několik let a jako krok dvě by pak byla předložena zákonná úprava této nové instituce. Samozřejmě možných scénářů postupu je několik, uvádím jen jeden z nich, který mne – i pod vlivem nedávné odborné debaty poslanců ÚPV se soudci Ústavního soudu – připadá jako smysluplný a snad i politicky průchodný.
Eva Paseková, Petr Dimun
