Když Městský soud v Praze, konkrétně senát ve složení JUDr. Jarmila Löffelmannová, JUDr. Alena Makovcová a JUDr. Václav Kašík, rozhodl o zrušení rozhodnutí soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Heleny Králové ve věci údajného zneužití Vojenského zpravodajství v tzv. kauze Nagyová, nebral si v jeho zdůvodnění servítky.
V něm se objevily mj. i tyto obraty, které pak hojně citovala i některá média: „Aby si i laik učinil jasnou představu, že jde o protiprávní činnost, je úplně jasné i při úvaze tím nejobyčejnějším rozumem, nešlo o žádné „kontrasledování“, takový závěr není nijak mimořádně složité si učinit, snadno by si ho učinil kterýkoli laický občan České republiky, o absenci subjektivní stránky trestného činu nemůže být ani řeči, mají-li obvinění alespoň základy průměrného intelektu, což ani oni zatím nezpochybnili, je evidentní, je jasné, že si toho obviněný musel být vědom, tak jasné, že jde o exces, o neexistenci subjektivní stránky žalované trestné činnosti nemůže být ani řeči, o absenci příslušných povolení a dalších náležitostí pro jejich činnost jasně museli vědět“.
Právě tyto věty a hodnocení, jak vyplývá z textu rozhodnutí, které má Česká justice k dispozici, vyhodnotil Vrchní soud v Praze (VS) jako nepřípustné a 14. prosince minulého roku proto vyhověl stížnosti vojenských exzpravodajců Ondreje Páleníka a Milana Kovandy na podjatost příslušného senátu a vyloučil jej z dalších úkonů ve věci.
Jedním z klíčových momentů je, že uvedené výroky použil Městský soud v odůvodnění rozhodnutí, kterým zrušil rozhodnutí soudkyně Králové v předběžném, nikoliv hlavním líčení. „V daném případě však Městský soud v Praze již ve stádiu předběžného projednání obžaloby autoritativně vyslovuje řadu jednoznačných závěrů, nadto bez odpovídajícího rozboru důkazů, čímž v rozporu se zákonem obešel roli soudu prvního stupně a nerespektoval jeho výlučnou kompetenci posoudit věc na základě řádně provedených a vyhodnocených důkazů. Tím porušil právo obžalovaných na spravedlivý proces, v němž za každých okolností musí být ctěno právo obžalovaných na nestranný soud“, stojí v rozhodnutí VS v Praze. Ten zároveň poukazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.4.2015 (Sp.zn. I.ÚS 2726/14) který se, jak podotýkají soudci VS „shodou okolností“, týká téhož senátu Městského soudu v Praze a v němž ÚS dospěl k závěru, že bylo taktéž, z obdobných důvodů jako v tomto případě, porušeno právo na spravedlivý proces.
„Ústavní soud dále vytýká odvolacímu soudu, že na základě nevhodných úvah dospěl k ústavně nekonformnímu závěru o tom, že vina stěžovatele „je absolutně jasná“. Učinil tak ve fázi přezkumného řízení, po kterém již na základě samotné dikce trestního řádu mělo následovat řízení před soudem prvního stupně, které teprve po opětovném projednání a posouzení věci mohlo zákonně dospět k závěru o vině stěžovatele. K rozhodnutí o vině musí soudy dospět zákonným způsobem a v té fázi řízení, v níž jsou k tomu zákonem povolány“, stojí mj. ve zmíněném nálezu Ústavního soudu.
VS řešil především otázku, zda obsahem odůvodnění usnesení odvolacího senátu Městského soudu v Praze je standardní hodnocení správnosti přezkoumávaných usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, vytýkání vad, vyjádření právního názoru a ukládání pokynů k dalšímu postupu, „byť za užití ne zcela vhodných a přiměřených slovních formulací“. Či zda naopak tato slovní argumentace již přesáhla zákonný rámec pravomoci stížnostního soudu a vzbuzuje pochybnosti o nestrannosti soudců odvolacího senátu. VS se přiklonil k druhé variantě.
„Podle přesvědčení Vrchního soudu v Praze při objektivním náhledu výše uvedené skutečnosti dosahují takového stupně závažnosti, že musejí vést k jednoznačnému závěru o existenci oprávněných pochybností o nestrannosti všech soudců odvolacího senátu (§ 30 odst. 1 tr.ř.). Současně je třeba zdůraznit, že není podstatné, zda soudci JUDr. Jarmila Löffelmannová, JUDr. Alena Makovcová a JUDr. Václav Kašík jsou skutečně podjatí či nikoli a jaké je jejich osobní přesvědčení ohledně této okolnosti, nýbrž to, zda svoji schopnost nestranně věc projednat a rozhodnout dostatečně zřetelně deklarovali ve svém dřívějším rozhodnutí.“
Soudci VS uvádějí, že obhajobou napadené pasáže a vybrané slovní formulace v odůvodnění rozhodnutí Městského soudu posuzovali samostatně i v kontextu celého odůvodnění rozhodnutí. A došli k závěru, že „nejsou nevýznamné, podružné, či pouze nevhodné“. Podle nich totiž „příkře vybočují z mantinelů soudcovského rozhodování a projevu, které vymezují požadavky na zákonnost, objektivitu a nestrannost, jakož i vyvážený a korektní přístup“. Navíc dle jejich posouzení napadené formulace „celému odůvodnění usnesení svou četností a razantností spíše dominují, jsou ostře kategorická ve vztahu ke skutkovým i právním otázkám, tj. k meritu věci a vině obžalovaných“.
Senát soudkyně Löffelmannové se dále podle názoru VS výrazně odchýlil od popisu skutkových zjištění v obžalobě i v přezkoumávaných usneseních soudkyně Králové, přičemž „odůvodnění usnesení neobsahuje věcný odkaz na důkazní situaci ve věci podle výsledků přípravného řízení a nedává dostatečně volný a zřetelný prostor pro posouzení věci soudem prvního stupně až v hlavním líčení“.
Jak dále píší v rozhodnutí soudci VS, je logické, že studiem obžaloby a připojeného trestního spisu si každý trestní soudce vytvoří „rámcový obraz o stíhané trestní věci a o důkazní síle opatřeného důkazního materiálu“. Podle nich je však také nezbytnou součástí jeho profesionální soudcovské činnosti ponechat konečné kategorické závěry až po provedení důkazů před soudem. Tento princip musí platit ještě více u soudce soudu druhého stupně, který důkazy obvykle neprovádí ani nehodnotí, nýbrž přezkoumává správnost a zákonnost postupu soudu prvního stupně, který je na rozdíl od něho odpovědný za zjištění skutkového stavu věci na základě důkazů v hlavním líčení.
„Odkazem na ‚nejobyčejnější laický rozum‘ apod., nadto před klíčovým stádiem trestního řízení, byly porušeny základní principy spravedlivého trestního procesu. Uvedené slovní obraty nepřípustně zlehčují nejen taktiku obhajoby, nýbrž i řešení otázky viny soudem. Též velmi expresivní vyjádření motivu stíhaného skutku nesvědčí o neutrálním a vyváženém přístupu k projednávání trestní kauzy, když užitá argumentace jde nad rámec popisu skutku v obžalobě i skutkových závěrů soudu prvního stupně. Vrchní soud v Praze respektuje oprávnění soudce ve své soudcovské činnosti vyjadřovat se svobodně, případně i za užití razantnější či expresivnější dikce, je-li to přiléhavé, avšak každý projev se vždy musí srovnat do standardních a zákonných mantinelů, neboť v opačném případě zákonitě vyvolává pochybnosti o nezaujatém postoji. Bezvýjimečně platí, že soudy jsou povinny postupovat vůči všem procesním stranám nestranně a nic nesmí v jejich postupu naznačovat, že předjímají výsledek řízení, což v daném případě bylo porušeno“, stojí v rozhodnutí soudců VS.
Vzhledem k tomuto zjištění se soudci VS domnívají, že byly naplněny zákonné předpoklady o vyslovení podjatosti zmíněných soudců Městského soudu, kteří nemohou být nestranní a posuzovat věc nezaujatě a objektivně. „Do odůvodnění svých usnesení uvedli vyjádření a komentáře, ze kterých vyplývá, že se již ztotožnili s podanou obžalobou a v rozporu se zákonem předjímají výsledek trestního řízení, aniž by soud provedl jakékoliv důkazy v hlavním líčení. Z toho plyne, že soud II. stupně autoritativně činí závěry, které měly být objasněny až v rámci hlavního líčení, přičemž navíc své kategorické závěry ani přesvědčivě nedoložil obsahem konkrétních důkazů opatřených v přípravném trestním řízení, nýbrž zcela nepřípustně argumentuje laickým prvkem a obyčejným rozumem. Dalšími slovními obraty prezentoval svůj zjednodušující, neprofesionální a emotivní přístup při projednávání věci. Protože z principu rozhodování soudu je třeba dovodit, že všichni soudci senátu 61To rozhodli na podkladě stejné hodnotící úvahy a argumentace, které jsou vyjádřeny v odůvodnění usnesení, musí se pochybnosti o nestrannosti soudců vztahovat ke všem členům senátu, byť samotné odůvodnění usnesení vypracoval pouze soudce JUDr. Václav Kašík“, píše se v rozhodnutí VS ze 14. prosince.
(epa)
