Ani čtvrt století od pádu totality není svoboda slova v bezpečí před zvůlí státní moci. U nás jde přitom o značný paradox. Komunistická ideologie je na rozdíl od jiných extrémistických názorů tolerována, říká advokát Václav Vlk. V současné diskusi o možném trestním postihu osob, které se dopouštějí extremistických výroků, by rozlišoval, zda jde o emotivní výkřik, či o cílenou snahu proměnit slova v činy.
Letošní Den evropské advokacie byl ve znamení svobody slova. V čem vidíte její současné ohrožení?
Tak to je vcelku snadná odpověď. Začíná se postihovat skutečné projevování názorů, zejména u demokraticky smýšlející části veřejnosti a začíná být tolerováno projevování extrémních názorů, které jsou v rámci evropského hlediska zhoubné. Jinými slovy, nikdo už nemůže o nikom říci, že má nějaký rasový, ekonomický či jiný původ, vlastnost, že něco je dobré, hezké, že jsou ženy krásné nebo ošklivé, že jsou muži tlustí nebo hubení, aniž by byl popotahován za současné existence extrémních názorů zejména v náboženské oblasti, které směřují k přímému potlačení demokracie a svobody, které nejsou postihovány. Navíc, za projevování názorů v té diskuzní formě, tzn. v situaci, kdy jsou to názory někdy extrémní, ale nevedou k násilí a popírání demokracie, bývá často činěn na toho, kdo názor projevuje, nátlak. A to nejenom společenský, ale dokonce v poslední míře i trestně právní, aby takové názory neprojevoval. Což se začíná projevovat v oblasti obhajoby, kdy se zapomíná na to, že obhajoba je proto, aby na chráněném fóru, tedy v řečništi, přednášela názory v řečnictví u soudu a v rámci trestního řízení přednášela názory, které se zcela neslučují s názorem veřejnosti a společnosti.
V současnosti se objevují snahy trestat některé radikální a extrémní výroky. jak vnímáte apel některých politiků po trestání takových výroků, například z úst ministra spravedlnosti?
Já to vidím, jako veliké farizejství. Ano, je nepochybně v pořádku, že máme verbální trestné činy, které se týkají výroků podporujících extrémní hnutí. Ovšem v zemi, kde se nestíhají komunisté za to, co dělají, jak jednají, a že jsou dokonce v parlamentu, kde veřejně projevují názory sympatizující se zločinným režimem, který zavraždil miliony lidí, proč stíhat kohokoli jiného? Tedy buď budeme důslední a přísní vůči všem, tedy zejména vůči komunistům a podobným idejím, pak má smysl potírat i myšlenky z druhé strany spektra. A to myslím i ve vztahu k výrokům týkající se náboženské povahy.
Mají vůbec verbální trestné činy oprávnění v demokratické společnosti? Neměla by být ochrana cti, ať již individuální či kolektivní, záležitostí civilního práva?
Ano, naprosto souhlasím, že přednostní má být ochrana individuální a kolektivní v rámci civilního práva. Je však zcela nepochybné, že i v rámci EU je ve státech, a to ve všech státech, které lze považovat za zřejmě civilizované, je stále verbální trestný čin zejména pomluvy, trestným činem, který v trestním právu je. Jedná se o státy demokratické, státy právní v tom nejlepším slova smyslu, a i v nich můžeme najít trestný čin pomluvy. Problém je v tom, že trestný čin pomluvy nebo obecně verbální trestné činy, kolidují přímo se zakotveným ústavním právem na svobodu projevu, ostatně i právem, které je zakotveno v mezinárodních úmluvách. Když to srovnáme s jinými trestnými činy, je to výjimka. Trestné činy osoby směřující proti majetku výslovně porušení zakotvená ústavní práva na ochranu osobnostních práv, jako je zdraví, čest, ochranu základních lidských práv, jako je právo vlastnit apod. Kdežto trestné činy verbální jsou trestné činy, které znamenají zneužití existujícího ústavního práva, jak shora popsáno. Je tedy třeba vážit na miskách vah, jak je formulovat a jaké sankce přijmout. Některé státy kupříkladu vylučují možnost uložit trest odnětí svobody, zajímavá je naopak z druhé strany nizozemská a španělská praxe, která k sankcím řadí i ztrátu některých politických práv – právo vykonávat veřejnou funkci a pasivní volební právo.
Stejně tak je zajímavé i právo, které se týká v tomto směru urážky majestátu, symbolů apod. Ovšem vše se týká toho, jaké jsou účinné prostředky civilní nápravy a jaká je obecná zkušenost v dané zemi.
V USA díky ústavnímu dodatku platí prakticky absolutní svoboda slova, a verbální delikty jsou zde řešeny žalobami, které mají na nactiutrhače dost fatální finanční i společenské důsledky. Není to efektivnější řešení? Je tento přenos možný i do evropského právního systému, i s ohledem na zkušenost dvou totalit?
Problém je podle mého názoru v existenci neúčinných civilních sankcí, protože civilní sankce jednak nutí ve všech extrémních případech jít poškozeného k soudu. Vztáhneme-li to k české kotlině, u nás si nikdo ze soudů nic nedělá, a z civilního už vůbec ne, s ohledem na to, jak je to složité, a na to, že reálné sankce nejsou nijak významné a likvidační. Ostatně nejde ani tak o projevování zejména politických názorů nebo nesnášenlivosti rasové apod., jde o ty běžné trestné verbální činy spočívající ve lži, v pomluvách jednotlivých fyzických osob, a tam se nedostává odpovídající satisfakce nikomu. Vím, že je to významně civilistický pohled, ale nebude-li fungovat primárně vysoká civilní sankčnost, nebude mít smysl v širokém měřítku uvažovat o omezení trestnosti pomluvy jako verbálního trestného činu a obecně verbálních trestných činů.
Je možné z hlediska principu legality trestního řízení odlišovat emocionální výkřiky učiněné v afektu, a cílené, které mají za cíl “přetvořit slova v činy”? A nepodléhají absurdně trestní odpovědnosti i výroky, které naopak směřují vůči zavrženíhodné ideologii či jednání?
To se domnívám, že rozhodně, protože výkřiky učiněné v afektu jsou projevem svobody slova, a mohou být urážlivé jenom ve velmi malém minimu případů. Naopak ty cílené, které mají za cíl přetvořit slova v činy, to je v podstatě příprava jiných trestných činů, a takto bych to i stíhal. Ale ty nepodléhají absurdně trestní odpovědnosti. Domnívám se, že v rámci české jurisprudence to takto nikdy vnímáno nebylo, ovšem s výjimkou odkazu na adoraci a naprosto nepochopitelnou vstřícnost vůči komunistické ideologii v současném právním prostředí České republiky.
A co schvalování trestného činu? I v právním státě je přece možné spáchat trestný čin, který je morálně či politicky ospravedlnitelný.
Jsem zcela nepochybně přesvědčen o tom, že v právním státě je možno spáchat trestný čin, který je morálně či politicky ospravedlnitelný, protože kupříkladu snaha o legalizaci marihuany je schvalování trestného činu, tedy konzumace drog, jejich šíření, pěstování a prodeje, a jde jenom o vyvážení míry vah, neboť prosazování některých názorů musí logicky být, pokud nejsou součástí právního řádu nebo jej chtějí změnit, v rozporu s tím trestním řádem, a dokonce i verbálně podporou spáchání některých trestních činů. Toto schvalování je ovšem projevení politického názoru a musí projít trestem proporcionality. Pokud bychom toto nepřipustili, tedy že je možnost spáchat v právním státě trestný čin, který není trestným činem z důvodu shora uvedeným, bylo by veškeré hnutí směrem vpřed v Haškově duchu Strany mírného pokroku v mezích zákona.
Nezneužívají orgány činné v trestním řízení možnosti udělovat finanční sankce za kritické výroky na jejich adresu, například při podávání výpovědí?
Nevím, já bych to takto neviděl. Spíš se bojím toho, co se snaží prosadit MSp, které chce umožnit trestat strany, zejména obhajobu za názory, které mohou býti kritické a velmi nepříjemné vyšetřujícím orgánům. A samotná urážka, pokud je ten projev skutečně urážlivý a opětovně projde, použijeme–li na něj test, který zaujímá ESLP ve svých rozhodnutích, kupříkladu známe Morice proti Francii z roku 2015, tedy postavení stěžovatele, přínos do diskuze o věci veřejného zájmu, povaha výroku, okolnosti případu, povaha sankce nebo případně Peruzzi proti Itálii. Zjistíme, že svobodu projevu je potřeba uplatňovat a individuálně hodnotit i v případě výpovědi před orgánem činným v trestním řízení, kde před ním zaznívají kritické výroky na jeho adresu. Ovšem každý přece pochopí, že označit policistu za svini je nemožné, ale použít toho samého a označit policistu za osobu, která hrubě zneužívá své pravomoci je už kritika, která je přípustná.
Je možné advokátovi například za výroky v soudní síni poskytnout vyšší ochranu, pokud jsou vedeny zájmy obhajoby?
Advokát ochranu má. Nemůže být trestně sankcionován za svoje výroky a vše se musí odehrávat před stavovskými orgány, které mají zcela jiná měřítka pro posuzování verbálních projevů advokáta. Vysoká měřítka etická, mnohem vyšší, než chápou ostatní právní předpisy, ale současně velmi vstřícná k tomu, zda se jedná či nejedná o obhajobu. A jinak odkazuji na to, co jsem uvedl shora o postoji ESLP. Obhajoba je obhajobou vždy, a musí se vyvarovat tzv. osobních útoků. Ona vyšší ochrana, na kterou narážíte, směřuje spíše k tomu, že zahájení sankčního řízení nesmí být v rukou soudu ani policie či státního zastupitelství, ale orgánu, který je na těchto zcela nezávislý. Současná právní úprava v ČR tuto věc řeší, kontrolní orgán ČAK je tedy naprosto dostačující a správný.
Dušan Šrámek
