Rok 2015 přinesl české justici několik zásadních událostí. Česká justice je přináší pohledem Petra Dimuna.
Předně hned z kraje roku došlo k rezignaci dosavadní předsedkyně Nejvyššího soudu (NS) Ivy Brožové. Ta stála v jeho čele dlouhých 13 let, čímž překonala délkou mandátu své oba předchůdce, Otakara Motejla i Elišku Wagnerovou. Mediální obraz Ivy Brožové vysoce převýšil její kvality coby manažerky soudu a především „hlavy“ obecné justice.
Nebýt jejích sporů s prezidentem Václavem Klausem či jejího odporu proti jmenování Jaroslava Bureše místopředsedou NS, v nichž mediální dav nekriticky stál na její straně, bylo by její období hodnoceno jako šedivé, nevýrazné a pro mnoho soudců, především těch z NS, také jako období úpadku autority této instituce. Faktem je, že i její největší kritici na ní obdivují její houževnatost a odhodlanost, kterou ovšem na stranu druhou tolik postrádali při všednodennosti výkonu funkce předsedy NS.
Její nahrazení Pavlem Šámalem bylo do jisté míry překvapením, ale spíše ze způsobu provedení, než jeho osobou. Byl to totiž na českou realitu, „kde se všecko vykecá“, bez debaty majstrštyk těch, kdo se na tomto řešení podíleli. Iva Brožová za žádných okolností nechtěla připustit, aby po její rezignaci byl do čela NS jmenován místopředseda soudu Roman Fiala. A tak setrvání ve funkci, kterou – především ze zdravotních důvodů – již nezvládala, prodlužovala do té doby, než se dojednala pro ni přijatelná varianta jejího nástupce.
Věděla, že Miloš Zeman, podobně jako Václav Klaus, k ní nelne žádnou „láskou“, představa dalších válek s Hradem ji děsila a tak chtěla alespoň zabránit z jejího pohledu tomu nejhoršímu, kdy nově nastupující předseda NS bude rozhodovat i o jmenování nových předsedů obou kolegií NS. Pavel Šámal sice zpočátku v některých soudcích NS vzbudil zděšení, neboť jej znali jako člověka neochotného ustoupit ze svého názoru, prchlivého a emocionálního, postupem času však uznávali, že moc jiných, lepších, variant nebylo.
A Pavel Šámal velmi rychle ukázal, že to opravdu nebyla volba špatná. Minimálně co se týče obrazu NS a autority jeho předsedy je situace výrazně jiná. Šámal převzal moderování debat v justici, především vůči předsedům krajských soudů, na jejichž jednání už jeho předchůdkyně raději ani nejezdila, o aktivně svolaných schůzkách předsedou NS ani nemluvě. I díky této jeho aktivitě se debaty o podobě „samosprávy justice“ posunuly za poslední roky nejdále, protože některé představy dosavadního lídra iniciativy, předsedy Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy, se lišily od představ mnoha špiček obecné justice.
Další významná personální změna v české justici, totiž vynucený odchod ministryně spravedlnosti Heleny Válkové, souvisel s příchodem Pavla Šámala do čela NS. Byla to podle všech informací a indicií ta poslední kapka, která vedla Andreje Babiše k rozhodnutí ji donutit odstoupit a nahradit ji jejím dosavadním prvním náměstkem Robertem Pelikánem. Ne že by Andrej Babiš měl osobně něco proti Pavlu Šámalovi.
Jen mu o tom, že bude předsedou NS, prostě nikdo neřekl. Andrej Babiš totiž svoje heslo „řídit stát jako firmu“ mínil a míní vztahovat i na justici. V jeho představě ministr spravedlnosti je ten, který „řídí“ justici, rozhoduje, kdo bude či nebude soudcem, předsedou soudu, včetně těch nejvyšších, o státním zastupitelství nemluvě. Profesorka Válková jednak dlouho zjišťovala, co to je být ministryní, pak zjistila, jaké to je mít za první náměstkyni Hanu Marvanovou, aby se postupně probouzela z naivních představ o podstatě hnutí ANO Andreje Babiše.
Personální spory uvnitř resortu nahlodaly její pozici u Babiše a nechutné tahanice okolo jmenování Jana Sváčka místopředsedou Vrchního soudu v Praze zase připravily Válkovou jak o podporu prezidenta Miloše Zemana, tak i nemalé části vlivných lidí v justici. Když pak Babišem vlastněné deníky přicházely s články, které Válkovou v podstatě veřejně odvolávaly z funkce, nebylo nikoho, kdo by se jí hlasitě zastal.
Příchod Roberta Pelikána do funkce ministra byl pak logickým završením dějů, které předcházely odvolání Válkové. Je holým faktem, že v době svého náměstkování na spravedlnosti požíval Pelikán Babišovy důvěry a podle mnohých svědků byl často vídáván před jeho kanceláří na ministerstvu financí, čekaje na audienci.
Pelikán plnil do puntíku i jeho přání a příkazy: v již zmiňovaném nechutném příběhu o znásilnění principu nezávislosti justice, kdy předseda strany, místopředseda vlády, ministr financí a velkopodnikatel veřejně vyjádřil přání, aby se místopředsedou jedné z nejvyšších soudních instancí nestal člověk, který vyhrál výběrové řízení a který jako předseda největší soudní instituce manažersky obstál, sehrál Pelikán roli Babišovy spolehlivé spojky. Sváčkovi, někdejšímu dlouholetému předsedovi Městského soudu v Praze, udělil mladý advokát jako člen výběrové komise nula bodů…
Pelikán také prokázal velkou politickou obratnost, kdy změnil doslova ze dne na den svůj názor na návrh zákona o státním zastupitelství. Jeho aktuální, pozitivní stanovisko a nadbíhání jeho autorům a hlavním podporovatelům ve státním zastupitelství a v médiích, mu zajišťuje jejich přízeň. A minimálně mlčení tam, kde se Pelikán dostává do ostrých sporů se zbytkem justice, najmě pak s představiteli soudců.
Vedle toho si Pelikán vybral i další, mediálně vděčné terče, totiž exekutory, insolvenční správce a překvapivě také advokáty, čímž si sice získal přízeň mediálního davu, ale spolehlivě proti sobě postavil všechny složky justice. K vyostření sporů pak sám dále přispíval tím, že začal prosazovat ministerskou autoritu i v oblastech, kde na to legislativní, ani mentální kapacita resortu nestačila a nadále nestačí.
Jakkoliv tak může mít třeba pravdu v tom, že by se zákony měly psát na ministerstvu a nikoliv po soudech, není v jeho moci toto ze dne na den změnit. A v neposlední řadě to není ani zcela principiální stanovisko: zákon o státním zastupitelství, který tak vehementně prosazuje, taktéž spíchli vybraní státní zástupci a ministerstvu jej vnutili zvenčí. Jako fraška se pak jeví situace okolo příprav obou procesních kodexů, kdy dodnes nikdo pořádně neví, najmě u trestního řádu, kdo co dělá a s jakým mandátem.
V posledních měsících je však na ministrovi znát lehká změna přístupu. Přestal – alespoň veřejně – urážet špičky justice. Nechal si sice od poslanců na mimořádném zasedání ústavně právního výboru umýt hlavu, avšak i tam urážel většinou nevědomky, z podstaty jeho povahy. V posledních týdnech roku se mu podařilo uzavřít i jakýsi křehký smír se špičkami nejvyšších soudů, kterým poskytl k debatě i první kapitolu své tzv.
Bílé knihy justice a jakkoliv číst těch devět stránek musí být pro ně zážitek ne nepodobný četbě pubertálního románu, mlčí a ctí dohodu uzavřenou s ministrem. Možná tato změna vztahu Pelikána k justici vyplývá i z toho, že se čím dál častěji dostává do sporů se svým „šéfem“, Andrejem Babišem a uvědomuje si, že pokračující „válka s justicí“ by mohla Babišovi a jeho mediální úderce docela dobře posloužit při přípravě situace, kterou tak dobře zná z dob, kdy byl náměstkem Heleny Válkové.
Petr Dimun
