Takzvaná malá novela občanského zákoníku z dílny Ministerstva spravedlnosti útočí na samotnou koncepci celého kodexu. Myslí si to jeho hlavní autor, profesor Karel Eliáš. Ten v rozhovoru pro Českou justici také prozradil, že jeho vztahy s resortem spravedlnosti jsou momentálně na bodu mrazu a na vzniku nového občanského soudního řádu se nepodílí.
Na jedné z konferencí v rámci Pražského právnického podzimu jste vystoupil s přednáškou, ze které vyplynulo, že nesouhlasíte s novelizací občanského zákoníku (OZ), kterou připravilo Ministerstvo spravedlnosti. Podle vás tato tzv. malá novela napadá samotnou filosofii celého kodexu. Proč?
Filosofie je příliš vznešené slovo. Říkejme tomu koncepce. Ta je v občanském zákoníku postavena na respektu k svobodnému životu jednotlivce. Hlavní myšlenka občanského zákoníku o právu každého hledat si své štěstí sám je vyjádřena v jeho § 3. Tahle věta o hledání štěstí byla kritiky nejednou ironizována. Pro mě je ale podstatné, že se k ní přihlásil Ústavní soud v nálezu III. ÚS 916/13 z března tohoto roku, když poukázal, že osobní svoboda je předpokladem, aby si každý mohl uspořádat vlastní život a svým jednáním usilovat o vlastní štěstí. No a teď přichází tzv. malá novela, která zdánlivě řeší jen několik bodů, ale ve skutečnosti atakuje základní stavební kameny toho zákoníku: ochranu soukromí, vlastnictví a další. Na Pražském právnickém podzimu, na který se ptáte, jsem se podle zaměření konference věnoval ochraně slabších. A vypíchl jsem dva aspekty. Navrhuje se obnovit pravidlo o způsobilosti patnáctiletých uzavřít pracovní smlouvu i v době, kdy ještě nedokončili základní školu. Víte, jeden kolega mi říkal, že matka pana ministra v jednom vystoupení asi před sedmi lety tvrdila, že jsme proti civilizovanému Západu tak deformovaní, že si to ani neuvědomujeme. A zrovna tohle je krásný příklad takového znetvoření.
Chce se obnovit pravidlo zavedené u nás v roce 1950, kdy tehdejší režim drancoval kde co. Tehdy se rozhodlo, že patnáctileté děti, jsou schopné plnit pracovní povinnost, že jim rodiče mohou nanejvýš poradit, ale rozhodovat budou referáty práce na národních výborech. Jenže lidé jsou až do 18 let podle Úmluvy o právech dítěte dětmi a odpovědnost za ně mají rodiče. Proto podle západního standardu potřebují k uzavření pracovní smlouvy souhlas rodičů, anebo za ně rodiče tu smlouvu přímo uzavírají. Ale i v některých postkomunistických zemích, jako jsou třeba Maďarsko, Litva nebo Rusko, se k zaměstnání dítěte do 16 let vyžaduje souhlas zákonných zástupců. Naše deformace je v tom, že leckomu nepřipadá divné, že dítě, které je právně neschopné objednat si například pokoj v hotelu na jednu noc, má být právně způsobilé zavázat se samo k výkonu závislé práce třeba i na řadu let.
Druhá věc, o které jste se na přednášce zmínil, byly plánované změny v oblasti vztahu nájemců a nájemníků a s tím souvisejících kaucích za bydlení.
V návrhu novely je také změna § 2254. Dnes platí, že ten, kdo pronajímá byt, může požadovat kauci až do šestinásobku měsíčního nájemného. Nyní se chce limit snížit na trojnásobek, snad proto, že něco podobného u nás platilo do konce roku 2013. A na tom mi vadí dvě věci. Předně tahle změna nebyla původně Ministerstvem spravedlnosti navrhována, v připomínkovém řízení se to jako zásadní rozpor neobjevilo, v Legislativní radě vlády se o tom nejednalo a najednou se to v novele vynoří, protože se o tom dohodli dva ministři. To je procesně špatně.
Takhle se v právním státě zákony nedělají. Ale je to špatně i věcně. Nejde o návrat k předchozí úpravě, neboť ta do trojnásobku započítávala i náklady na služby spojené s bydlením. O zhoršení stavu jde i z jiných důvodů. Občanský zákoník hledal vyvážení pozic pronajímatelů a nájemců bytů. Těm prvním uložil nové povinnosti. Např. zakázal zatížit nájemce smluvní pokutou. Pronajímatelé musí z kauce platit nájemcům úroky. Příkladů lze uvést víc. Navíc navrhovaná změna neřeší nic, co vyžaduje promptní zásah. Když si projdete na internetu nabídky k pronájmu bytů, kolik je tam požadavků na maximální kauci?
Myslím, že žádný. Kromě těchto dvou změn, které jste zdůraznil na Pražském právnickém podzimu, vám na novele OZ vadí i další návrhy. Jaké?
Tyhle dva příklady jsem vybral s ohledem na téma konference. Ale k ochraně slabších se vztahují i jiná témata. Celkem nenápadně vypadá návrh vypustit se zákoníku dvě ustanovení o posmrtné ochraně lidského těla. Protože kdo je bezbrannější – když tedy necháme v klidu toho mrtvého – než ti, kterým zemře někdo blízký? Je pravda, že návrh zákoníku původně vycházel z dosavadního pojetí předpokládajícího při mlčení souhlas člověka s případnou pitvou. Podobné je to při odběru orgánů z mrtvého těla pro účely transplantací. Ale Poslanecká sněmovna přijala pravidlo opačné, tedy že pitvat lze, pokud pitvu jako povinnou nařídí zákon, jak tomu je třeba u vražd nebo některých závažných nemocí, anebo pokud k tomu má zdravotnické zařízení souhlas dotyčného nebo po jeho smrti souhlas osob blízkých. To se týká zejména použití mrtvých těl pro výuku nebo pro vědecké účely.
Po schválení zákoníku nastal mediální poprask, objevily se zprávy, jak propitvanost národa klesla, a profesor Pafko psal, jaká je to hrůza, že se lékařský dorost nebude mít na čem učit. Paradoxně už zákon o zdravotnických službách stanovil, že pitvy spadající do této kategorie, nejsou obligatorní a že to bez souhlasu nelze. Patrně praxe jela i tak podle svého, a když to s novým zákoníkem vytáhli novináři, začal poprask. Proto se rychle připravila novela zákona o zdravotních službách, která má stav změnit. I z toho důvodu jsou zásahy do občanského zákoníku zbytečné. Navíc si musíme klást i další otázky. Pietní ochrana lidských ostatků má etický rozměr a například pro věřící některých náboženství je to otázka fatální. Nejde jen o židy a muslimy, ale i o některé křesťany. Mimo to pitva představuje výkon honorovaný zdravotními pojišťovnami, a tak nás může napadnout, není-li za tím třeba i tento zájem nebo nějaký jiný, to já nevím.
Podle vyjádření ministra spravedlnosti Roberta Pelikána byla ukončena činnost komise pro vytvoření nového občanského soudního řádu pod vedením místopředsedy Nejvyššího soudu Romana Fialy a byla nahrazena novou komisí v jiném složení. Pozval vás tam ministr?
Ne nepozval. Byl jsem členem té původní komise, které předsedal doktor Fiala. Že je nějaká nová, to nevím a že bych byl zván, to ani náhodou. Já ani nevím, kdo v té komisi je.
Ministr se na mimořádném ústavně právním výboru zmínil, že tam je profesorka Alena Winterová nebo doktor Petr Lavický. A komise by měla vytvoření nového OSŘ směřovat tzv. rakouskou cestou, tedy maximálně se inspirovat kodexem, který platí v Rakousku.
Profesorka Winterová je jistě dobrou kvalifikační zárukou pro činnost komise, nikdo lepší na civilní proces u nás není. Petr Lavický se procesnímu právu věnuje dlouho. V komisi doktora Fialy převládl názor, že všechno civilní právo procesní obsáhne jeden kodex. Tedy že tam bude řízení sporné i nesporné, exekuční, insolvenční … prostě všechno v jednom předpisu. Plán to byl velkolepý, ale vyvolával kritické názory. Ostatně na jedné schůzi civilistického kolegia, které zasedá na půdě Ústavu státu a práva Akademie věd a skládá se z odborníků na soukromé právo z právnických fakult a z ústavu, většina přítomných v listopadu 2014 tento koncept odmítala.
Tehdy tam ministryně Válková poslala svého náměstka a Robert Pelikán ty výhrady slyšel. Ale úvaha o převzetí rakouské úpravy, to není nic, co by spadlo z nebe. Už v době, kdy byl ministrem Jiří Pospíšil, přišel se stejnou myšlenkou jeho náměstek Filip Melzer. I já jsem to podporoval. Rakouský civilní soudní řád je dobrý příklad kvalitní úpravy pro sporné řízení. Ačkoli je z konce 19. století, jeho úctyhodný tvůrce Franz Klein mu vtiskl moderní pojetí a ten předpis je dodnes vydáván za vzor. Navíc byl postupně novelizován, bere například zřetel na nové komunikační technologie. U nás ostatně platil do roku 1950 a na něm se vyučila zdejší procesualistická škola – Ott, Hora, Bulín, Štajgr a další. Vzít za základ rakouskou předlohu není špatný nápad.
Nabízí se otázka, zda byste jako autor hmoty neměl být spoluautorem procesu? Podobně je to nyní v případě nového trestního řádu, kdy profesor Šámal, který je autorem trestního zákoníku, na novém procesním kodexu nepracuje. Je takový postup v pořádku?
Co na to můžu říct? Normální to jistě není, to si každý v hlavě srovná. Stávat by se to nemělo. Ale tak to je. Pokud by se ten výsledek měl co nejvíce blížit ideálu, tak tohle není správné. Koneckonců, když se vrátím k tomu svému hlavnímu tématu, určitě není ani správné, že ta velká nebo malá novela někde leží a připravuje se bez diskuzí s těmi, kteří připravili občanský zákoník.
Vy tedy s ministerstvem na novele OZ nespolupracujete a ani jinak s ministrem nekomunikujete? Proč?
Já jsem se ke svému překvapení dozvěděl, to bylo někdy loni začátkem září, kdy zasedal ústavněprávní výbor ve Špindlerově Mlýně a jednal o novele občanského zákoníku s Robertem Pelikánem, z prohlášení člena ÚPV Marka Černocha, že profesor Eliáš s Ministerstvem spravedlnosti absolutně nekomunikuje. To mě docela překvapilo, protože já jsem v té době byl na ministerstvu členem Výboru pro strategii a do Vyšehradské jsem pravidelně jezdil. Vlastně jsem členem dosud, protože se nikdo nenamáhal mě z té funkce odvolat. V době svého náměstkování se mnou Robert Pelikán komunikoval normálně. Ale když bylo jasné, že Helena Válková jako ministryně skončí, poslal jsem mu email, zda by nebylo rozumné spojit při přípravě novely zákoníku síly. To zůstalo bez odpovědi. Pak, když se v létě projednávala v LVR ta malá novela OZ, jsme spolu chvíli mluvili. Zdálo se, že z toho něco bude, ale nic nebylo. Tady je na tahu ministerstvo.
Ministr Pelikán na ústavně-právním výboru odpovídal mimo jiné na to, proč ministerstvo na rekodifikaci trestního řádu nepracuje nebo pracuje velmi pomalu a není jasné, kdo se na tom procesu podílí. Bránil se tím, že nechce být jako profesor Eliáš, který se při přípravě OZ zavřel a s nikým nekomunikoval a že odborná veřejnost se rozdělila na ty, kteří kodex psali a ty, kdo ho nepsali. Jak byste na toto tvrzení zareagoval?
Dovolím si říci, že tahle slova na moji adresu může říci buď ten, kdo o přípravě zákoníku nic neví, anebo kdo záměrně manipuluje. Byl jsem to já, kdo žádal v roce 2002 Pavla Rychetského, aby zřídil na ministerstvu reprezentativní komisi z akademiků a praktiků jako pracovní diskusní fórum nad vznikající zákonnou osnovou. Mohu vám ukázat sborníky z deseti diskusních fór na pražské fakultě a dvou na olomoucké, kde jsme diskutovali témata nové úpravy. V Ústavu státu a práva probíhaly dva roky otevřené diskusní semináře k jednotlivým otázkám, tam také mohl přijít a diskutovat každý. S náměstkem Korbelem a docentkou Zuklínovou jsme jezdili debatovat o zákoníku na občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu.
Nikoho z těch, kdo chtěli diskutovat, jsem neodmítl. Jednal jsem s lidmi z Junáka, Ekologického a právního servisu, České rady dětí a mládeže, Fóra dárců, Ligy lidských práv, Bankovní asociace a dalšími. Z Korbelova a mého podnětu ministr Pospíšil žádal osobním dopisem matku současného pana ministra o účast v rekodifikační komisi nebo alespoň o sdělení výhrad k návrhu zákoníku. Nevím, že by se dočkal reakce. Ať vznikne jakýkoli zákon, víc zřetelné je to samozřejmě u velkých kodexů, odborná veřejnost se nedělí na ty, co je psali a nepsali, ale na ty, kdo s novou úpravou souhlasí a nesouhlasí. To není jen případ občanského, ale také trestního zákoníku a dalších. A není to jen u nás. Stejné to bylo v Nizozemí, Rusku nebo Maďarsku, pokud mám uvést příklady z novější doby.
Z odpovědí ministra vyplývá, že ten zákoník byl psán kdesi v ústraní bez kontaktu s praxí a teď tento způsob přípravy naráží na realitu.
Tak to není a nikdy to tak nebylo. Návrh zákoníku byl v zásadě hotov v roce 2005. Diskutovalo se o něm od roku 2002, kdy byla zveřejněna pracovní verze obecné části, tedy nějakých deset let. Na průběžné zveřejňování výstupů jsem opakovaně naléhal právě proto, že jsem byl vždy odpůrcem kabinetní legislativy.
Na již zmíněné konferenci jste také hovořil na téma regulací. V čem by měla spočívat přiměřenost právní regulace? V legislativním procesu, interpretaci nebo až v aplikaci právních předpisů?
Velký problém současného vývoje soukromého práva je tendence ke kazuistickým výčtům a „telefonním seznamům“. To je snad už trend. Je to ovlivněno evropským právem a snahou o transpozici směrnic EU podle slov a ne podle smyslu, je to ovlivněno angloamerickou právní kulturou – například kalifornské rodinné právo obsahuje skoro sto paragrafů definic – a u nás také pořád malým uvědomováním si podstaty soukromého práva. Kdo myslí veřejnoprávně, chce mít zákon co nejpodrobnější. U veřejného práva je to pochopitelné a dává to smysl vzhledem k pravidlu, že veřejná moc může, jen co jí zákon dovolí. Soukromé právo naopak tradičně tíhne k obecným formulacím a generálním klauzulím, protože v jeho sféře má prioritu autonomie vůle a v jejím rámci smluvní svoboda. Proto se také veřejnoprávní předpisy často mění, kdežto soukromé právo tíhne ke stabilitě, protože soudy si najdou cestu, jak v rámci obecných pojmů, jako jsou spravedlivý zájem, poctivost nebo dobrá víra, přiložit prst na tep doby. Jenže u nás vyvolá zděšení, když si strany ujednají ve smlouvě něco, co zákon sice nezakáže, ale ani neupraví, a hned se klube myšlenka, že to asi bude neplatné. A tenhle přístup se měnil jen zvolna. Občanský a korporační zákon k tomu ale motivují.
Při téhle otázce jsem si vzpomněl na vynikajícího právníka Milana Čápa. On byl do normalizace ředitelem Ústavu hospodářského práva, pak už jen vědeckým pracovníkem a po listopadu uzavřel svou kariéru jako soudce Vrchního soudu v Praze. Když ještě fungoval na tom ústavu, mluvili jsme spolu někdy v roce 1988, když forzírovala zdejší verze přestavby hospodářského mechanismu. Vyšel zákon o státním podniku, novelizoval se hospodářský zákoník, prostě malá legislativní smršť. Ptal jsem se ho tehdy na názor. A on mi řekl: „Víte, já si představuju ekonomiku jako takového velkého tlustokožce, do kterého zákonodárci píchají špendlíkama, ale on to moc necítí a jde pořád dál a dál. Jenže když těch špendlíků bude moc, tak si lehne a už nevstane.“
Eva Paseková, Petr Dimun
