Výtěžnost pohledávek v insolvenčních řízeních je minimální, a v průběhu let neustále klesá. Nic na tom nezměnila ani rekodifikace úpadkového práva. Na tomto nelichotivém hodnocení se shodli účastníci konference s názvem „Insolvence – zmar nebo nová šance?“.
Konferenci uspořádaly společně Hospodářská komora České republiky a InsolCentrum pod záštitou ústavně právního výboru v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Přítomní zástupci podnikatelů a justice se shodli, že insolvence selhávají ve svém základním principu – spravedlivém uspokojení věřitelů. Insolvenčním procesům pak nevěří ani samotní aktéři, včetně státních orgánů.
„Věřitelé v České republice mají problém vůbec něco z insolvenčních řízení vytěžit. Celkově se ten stav dostává do takové fáze, že přemýšlejí o tom, zda se cestou insolvence vůbec vydat, protože tam vzniká velká právní nejistota,“ říká viceprezidentka Hospodářské komory ČR Irena Bartoňová – Pálková. Největší problém vidí v tom, že věřitelé získávají pozdě signály, že je to s dlužníkem nahnuté. V tom nejvíce selhává stát, protože ten má příslušné instituce v podobě finančních úřadů, sociální pojištění, a je tak první, kdo má signály o nedoplatcích.
Protože to stát neřeší, tak dlužník se propadá do stále větších problémů, a mnozí podnikatelé ani netuší, že je v problémech. Tím dochází k tomu, že pohledávky končí potom často s nulovou výtěžností. „Stát má dvě role ve včasnosti podávaných insolvenčních návrhů – tou první je exekutivní, kdy by měl jako první reagovat na subjekty, které neplní své závazky vůči podnikatelskému prostředí, a roli, kdy sám by měl vymáhat nedoplatky. Selhává v obou případech.“
Podle Jarmily Veselé z InsolCentra je největším problémem insolvencí nemajetnost insolvenčních řízení. Majetek se ztrácí v šesti případech z deseti. Nelze s tím pohnout, dlužníci jsou nepostižitelní. „Vítězí tak podvodní dlužníci, šejdíři a insolvenční mafie. Prohrávají nakonec ti slušní, protože podnikatelé si musí promítnout příslušné ztráty do nákladů, občané ztráty hradí na daních a na vyšších nákladech za služby a zboží.“
Nejhorší výsledky v uspokojování pohledávek u insolvenčních řízení má přitom stát. ze statistik plyne, že má výtěžnost pouhých 2,9 %, zatímco banky 7,7 % a ostatní věřitelé 6,3 %. Podle údajů insolvenční zákon rovněž nesplnil očekávání co do exkluzivního postavení pro zajištěné věřitele. Mezi roky 2011 – 13 kleslo uspokojení zajištěných věřitelů z 32 % na 15 %, tedy o více než o polovinu. Všechno zlé je ale k něčemu dobré – nutnost řešení si podle Veselé uvědomují klíčoví aktéři: podnikatelská veřejnost, justice, odborné skupiny i stát.
Za nevymahatelnost pohledávek nemůže ale jenom stát, ale i soukromí podnikatelé, kteří se raději vyrovnají, než aby šli do insolvence, řekl na konferenci předseda Asociace malých a středních podniků a živnostníků Karel Havlíček. Reorganizace podle něj nejsou žádná sláva, a jde často o problémy zaviněné vlastním managementem, takže ani vlastně nic vyřešit nemohou. „Do insolvenčních řízení podnikatelé ani nevstupují včas. Rolí podnikatelů je řízení pohledávek, ať již směnkou, bankovní zárukou, pojištěním nebo přes inkasní agentury.“
Podle Filipa Hanzlíka z České bankovní asociace je třeba se zamyslet nad tím, zda jsou dobře nastavena pravidla pro podání jak věřitelského, tak dlužnického insolvenčního návrhu. Zkritizoval aktuální návrh insolvenčního zákona, který počítá s tím, že pohledávku by musel u právnické osoby doložit věřitel vymahatelným rozhodnutím, nebo potvrzením auditora, že o ní účtuje. Tento návrh podle něj přinese zvýšení náklady především pro menší firmy. Podobná úprava byla přijata i na Slovensku, což vedlo k zastavení insolvencí.
S radikálními názory na úpravu insolvenčního řízení vystoupil předseda Vrchního soudu v Praze Jaroslav Bureš. Systémově sice podle něj současná úprava insolvenčního zákona obstojí, problémem jsou ale věřitelé, jako účastníci řízení. Připomněl, že soudy na základě novelizací upozaděny na úkor pravomocí insolvenčních správců. Role soudů by měla ostatně spočívat v zajišťování práv účastníků. Z insolvenčního řízení by předseda odvolacího insolvenčního soudu odstranil zajištěné věřitele, protože je pouze zatěžují, a zvyšují náklady. Dalším radikálním návrhem by mělo být úplné zrušení věřitelských návrhů. Stejně tak jako mnozí z dalších účastníků Bureš prohlásil, že stát v insolvencích selhává, protože není schopen zjistit z účetnictví, kam zmizel majetek úpadců.
„Věřitelé nevyužívají předběžná opatření, respektive je využívá pouze minimum věřitelů, přitom nejlepší správce je vlastník,“ konstatoval prezident Asociace insolvenčních správců Daniel Ševčík. Jak dále řekl, insolvenční zákon vymáhání nezlepšil. Zmínil i konkrétní historická data, kdy zatímco v současnosti je výtěžnost pohledávek pouhá 3,3 %, ze Rakouska – Uherska to bylo 28, 5 %, a z v roce 1920, tedy v počátcích samostatného státu činilo uspokojení necelých 21 %. „Normální je požadovat dluhy splatit, a ne neplatit. Dlužník si v drtivé většině případů může sám, a účelem insolvenčního zákona, ani insolvenčního správce není chránit jej,“ dodal. Insolvenční správce by se na jedné straně měl chovat jako profesionál, ale zároveň by stát správcům neměl házet klacky pod nohy. Připomněl v této souvislosti kritiku České advokátní komory vůči návrhu již zmiňované aktuální novely. Ta počítá s požadavkem osobní přítomnosti insolvenčního správce na provozovně.
Důvody úpadkové situace mohou být různé, a úpadek tak nelze považovat za trest za podnikatelský nezdar, prohlásil prezident HK ČR Vladimír Dlouhý. „Insolvenční řízení jsou komplikovaná, časově a formálně náročná. Dlužníci se do insolvenčních řízení dostávají pozdě, výtěžnost je minimální, uspokojení věřitelů téměř žádné. Naprostá většina insolvencí je řešena konkursem, tedy vede k definitivnímu konci podniku. Insolvenční řízení bývají často zneužívána k různým nekalým či šikanózním aktivitám.“ Kvitoval v této souvislosti nedávný rozsudek Nejvyššího soudu, který označil podání šikanózního za trestný čin. Vypořádání insolvence by mělo podle prezidenta HK představovat rychlou, transparentní a spravedlivou proceduru. Naše dnešní setkání zahajuje dialog mezi justicí, státními orgány i soukromou sférou. Doufám, že navazující kroky povedou ke zlepšení a kultivaci podnikatelského prostředí v oblasti insolvencí,“ dodal Dlouhý.
Ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) připomněl, že díky povinnosti mít prověrku NBÚ pro insolvence se zvláštním oprávněním, skončila řada problematických insolvenčních správců, kteří ji nedostali. Připomněl zároveň novelu insolvenčního zákona, která právě probíhá legislativním procesem, a která by měla skoncovat se současnou praxí kontroverzních oddlužovacích agentur. Podle novely by právní služby v oddlužení měly poskytovat buď advokáti se zastropovanými odměnami, anebo akreditované společnosti, které by tyto služby poskytovaly zdarma. Jak dále ministr řekl, došlo postupně k přesunu velké části agendy za soudů na insolvenční správce, nicméně se tento proces nedotáhl do konce.
„Výhledově se uvažuje o přesunu insolvencí na okresní soudy,“ prozradil Pelikán. Problém šikanózních návrhů řeší podle něj rovněž aktuální novela, neboť soud dostane možnost pozdržet zveřejnění podezřelého insolvenčního návrhu. Ministr rovněž uvedl, že řada dokumentů v insolvenčním řízení bude mít elektronickou firmu, což umožní lépe pochopit, co se v insolvencích děje, a tyto dokumenty budou moci sloužit i jako podklady pro případná trestní řízení a kontrolu za strany Ministerstva spravedlnosti.
Dušan Šrámek
