Ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) by měl podle předsedy Nejvyššího soudu a respektovaného odborníka na trestní právo Pavla Šámala přiznat vinu na tom, že nový trestní předpis v tomto volebním období nevznikne. V rozhovoru pro Českou justici se také pozastavuje se nad tím, že ministr spravedlnosti tají, se kterými soudci píše tzv. Bílou knihu justice.
Minulý týden proběhla mimořádná schůze ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny. V případě tzv. Bílé knihy justice na něm ministr spravedlnosti Robert Pelikán řekl, že postupuje podle dohody s vámi, předsedou Nejvyššího správního soudu Josefem Baxou a předsedkyní Soudcovské unie Danielou Zemanovou, která měla znít, že až bude ze strany MSp hotova, bude předložena k debatě v justici. Byl taková dohoda učiněna a pokud ano, kdy?
V žádném případě s ním na Bílé knize nespolupracuji. Pokud ji dělá, tak ji dělá sám nebo možná ještě s někým jiným, protože nikdo neví, kdo se na knize vlastně podílí. Já se k ní tedy mohu těžko vyjadřovat. My jsme sice v minulosti dostali osnovu Bílé knihy, ale z té se vlastně nedalo nic podstatného zjistit, jen nějaké okruhy. Panu ministrovi jsme slíbili, že to nebudeme zveřejňovat, což si výslovně přál. Čekali jsme na výsledek, ten byl původně slíbený do konce listopadu, což už asi nebude, nebo možná bude, nevím. Rozhodně to není tak, že bychom s ním snad uzavřeli nějakou dohodu. Naopak, my jsme na základě našeho setkání předsedů soudů žádali, abychom se na tom mohli podílet a to bylo odmítnuto. My jsme upozorňovali, že pokud se zpracovává nějaký dokument o justici, měl by být konzultován s justicí, to znamená především soudy, ale i státními zastupitelstvími a podobně, ale v průběhu zpracovávání, ne až to bude hotové. Každý, kdo něco zpracuje, už to pak logicky nechce příliš měnit. Myslím si, že je to naprosto špatný způsob přípravy, zejména když to zpracovává člověk, který se soudnictvím nemá žádné zkušenosti. Jediný jeho pohled je pohled ministra spravedlnosti, protože jinak se s justicí možná setkával jako advokát při řešení konkrétních sporů, ale to si myslím, že při řešení Bílé knihy by nemělo být bráno v potaz, to jsou jednotlivé případy, nikoliv koncepce nebo stav justice atd. Nevím také o tom, že by si zpracoval nebo vyžádal nějaké podklady o stavu justice jako takové.
Pan ministr také prohlásil, že není pravda, že by se soudci na Bílé knize nepracoval. Ale protože je v justici „napjatá atmosféra“, nepřáli si tito soudci zveřejnit své jméno. Z čeho ta atmosféra podle vás pramení?
Proč by nemohla být zveřejněna jména lidí, kteří se na něčem podílí? Já o napjaté atmosféře v justici nic nevím. Pokud jsme se sešli jako předsedové soudů, tak rozhodně mezi námi nebyla napjatá atmosféra. Samozřejmě určitým způsobem je napjatá atmosféra mezi námi a panem ministrem, protože s námi nekomunikuje tak, abychom mohli uplatnit nějaké konkrétní připomínky k věcem jako je právě Bílá kniha, procesní předpisy a další, a to je ten problém. To snad v demokratické společnosti není ani možné, aby se vytvářel tak důležitý dokument s utajením toho, kdo se na tom podílí z obavy, že by ti lidé měli v justici špatnou pověst. Buď skutečně prosazují názory, které mají v justici převažující charakter nebo je to tak, že jsou to jednotlivé hlasy, které souhlasí s panem ministrem. To ale o ničem nevypovídá, soudců je mnoho a vždycky se samozřejmě najde soudce, který s panem ministrem bude souhlasit. Jde o to, zda to jsou lidé, kteří rerezentují alespoň část justice. A o tom nejsem přesvědčen. Kdyby to tak bylo, tak by ty osoby vystoupily a názory si obhájily. My také své názory říkáme a obhajujeme je a netajíme se. Nerozumím tomu a myslím si, že je to nějaká taktika, „hra“ o tom, že se něco připravuje a má to nějakou podporu.
Pan ministr na půdě ÚPV také odmítl jako „fámu“, že se nepracuje na novém trestním řádu. Komise se prý sešla již pětkrát a „schází se častěji, než ta Šámalova“. Její výstupy mají být projednány s vámi. Je tomu tak?
Neposuzuji, kolikrát se která komise sešla, to není podstatné. Každý může tvrdit, kolikrát se sešel, zásadní jsou výstupy, které komise vytvoří. My jsme vytvořili ideový základ. Pokud je mi známo, tak nic takového ta nová komise nevytvořila. To znamená stále ta naše východiska platí, schválila to i vláda České republiky. Pokud oni nic nového nevytvořili, tak by měli pokračovat v duchu těchto zásad, principů a východisek. Já jsem 6. listopadu 2015 dostal dva materiály: „Základní zásady“ a „Subjekty a strany“. To jsou materiály, které jsou v podstatě „přepsané“ – něco je tam vypuštěno, něco upraveno a něco připsáno – z materiálu, který vytvořila moje skupina, ale převážná část je převzata, byť s jiným vyzněním. Přitom tyto materiály v původním znění už schválila Velká komise, čili jinými slovy jsou přepracovávány staré materiály. Tyto „přepsané“ materiály se zmíněnými východisky a principy v souladu nejsou. K tomu, co je obsahem těch výstupů se vyjadřovat nebudu, to si chci nejdříve říci s panem ministrem, ale chci zdůraznit, že tyto výstupy jsou podle mého názoru přinejmenším neuspokojivé. My jsme toho měli hotovo podstatně více (např. zajištění osob a věcí, podstatné části dokazování atd.), to asi ještě ta nová komise či pracovní skupina bude „přepisovat“. To znamená celá ta doba, kdy se nová komise schází, je věnována tomuto „přepisování“, jiný výstup není nebo mi alespoň není znám. Od počátku mi také pan ministr osobně slíbil, že mě bude do té malé komise zvát. Nikdy mě nikdo nepozval. Dokonce jsem ho na to upozorňoval a on uložil přede mnou prvnímu náměstkovi doktoru Fraňkovi, aby to zařídil, a zase se nic nestalo.
Neděje se tak i proto, že podle ministra Pelikána nemáte kvůli zaneprázdnění na schůzky čas?
To není pravda. Ty materiály mi byly poslány 6. listopadu, v ten den nebo krátce poté jsem jednal s ředitelem sekretariátu pana ministra a byla smluvena schůzka na 7. prosince 2015. A to bylo ještě před schůzí ÚPV. Chci s panem ministrem jednat o tom, jak to teď vlastně s trestním řádem je. Dodnes to vlastně nikdo neví. A já doufám, že ta situace se změní. Nechci se stavět do role nějakého opozičníka, který něco pořád jen kritizuje. Ale věci by se měly pojmenovávat pravými jmény. Ta spolupráce je teď zase nabízena v jiné formě, než jaká byla slíbena. Přitom platí to, co jsem již uvedl, jestliže se něco napíše a pak se to teprve připomínkuje, tak už většinou není vůle to měnit. Nedělám si iluze a byl bych rád, aby to tak nebylo, ale pak se stane, že Šámal nebo někdo jiný dá nějaké připomínky, ty se smetou ze stolu a bude se pokračovat dál jako doposavad. To je způsob, jak se tyto věci někdy řeší, a to není konstruktivní spolupráce. Taková spolupráce nemá podle mého názoru smysl.
Vaše setkání se bude týkat jen trestního řádu? Kdo se schůzky bude zúčastní?
Má to být schůzka hlavně k trestnímu řádu, ale já tam samozřejmě otevřu i jiné věci, které mě pálí. Máme se sejít s panem ministrem ještě společně s panem profesorem Jaroslavem Fenykem, místopředsedou Ústavního soudu, který byl do přípravy trestního řádu také nějakým způsobem vtažen a přizván, což je myslím dobře, neboť je to nepochybně odborník, který k tomu má co říci. Z tohoto hlediska si chceme ujasnit, jak by to mělo nadále fungovat, a to i s ohledem na funkce, které zastáváme, které nás určitým způsobem limitují. Ty informace, které máme, nejsou dostatečně konkrétní, abychom věděli, co se od nás vlastně očekává.
Ministr také na ÚPV řekl, že konference Nejvyššího soudu o Nejvyšší radě soudnictví ho o vzniku tohoto orgánu nepřesvědčila a navíc byla rozpačitá.
Pan ministr byl na konferenci krátký čas, takže nevím jak to může hodnotit, když tam nebyl. Pokud říká, že konference byla rozpačitá, tak mně takové výrazy nic neříkají. Ta konference samozřejmě nebyla postavena tak, aby něco obhajovala. Nepozvali jsme tam lidi, kteří by pouze říkali: Nejvyšší rada soudnictví je „nejlepší na světě“, udělejme ji. Ta konference se snažila být objektivní, proto jsme pozvali lidi ze států, kde to takto funguje, tak ze států, ve kterých jsou s tím problémy, například Slovensko či Maďarsko, anebo ze států, kde radu vůbec nemají, tedy např. z Německa. Odborná konference, kterou Nejvyšší soud pořádal, měla zjišťovat klady i zápory. A to si myslím, že splnila. Nevím, co je na tom rozpačitého. To je nálepkování a já to nemám rád. My nechceme Nejvyšší radu soudnictví za každou cenu. My chceme, aby byla funkční. To znamená, aby docílila lepšího stavu nejen pro justici, ale i pro společnost.
Kromě toho se také Robert Pelikán zmínil, že budování soudcovské rady mu nedoporučili evropští ministři. To podle vás není argument?
Připadá mi velmi zvláštní, že se ohání nějakými nekonkrétními ministry. To bych také mohl tvrdit, že jsem byl na konferenci soudců, a že mi všichni řekli, že Nejvyšší rada soudnictví je nejlepší řešení. Mě překvapuje, že pan ministr spravedlnosti takto argumentuje. To jsou argumenty, které podle mě nemají pro nekonkrétnost potřebnou váhu a je to jen povídání, které nemá žádný význam. V této souvislosti je překvapivé, pokud se podíváte na EU jako celek, kolik států Nejvyšší radu soudnictví má a kde funguje. Za poslední desetiletí je to jednoznačně evropský trend. Pokud někdo říká, ať si NRS nepořizujme, jde proti evropskému trendu. V poslední době NRS zřídilo Irsko a to je považováno obecně za jednu ze zemí, která má nejlepší soudní systém. Je zajímavé, že taková země, zřizuje tento orgán. Asi očekává, že to povede k ještě většímu zlepšení. Možná pan ministr spravedlnosti Irska je také proti jejich soudní radě, to já nevím, ale to snad není důležité. Důležité je, zda to potřebuje ta společnost, ten konkrétní stát. Opravdu bychom se neměli zaměřovat na to, kdo si co přeje. Já si to přeji, ale nechci, aby to někdo slepě následoval, to by bylo špatně. Jde o to, vytvořit seriozní prostředí, kde se o tom budeme bavit, a ne to předem nálepkovat a bez diskuse a věcné argumentace odmítat. Vždy když jsem něco dělal, tak jsem očekával, že druhá strana se mnou bude jednat věcně, diskutovat konkrétní problémy a hledat třeba i kompromisní řešení.
Jak byste z vašeho pohledu tedy popsal způsob komunikace s ministrem spravedlnosti Pelikánem?
Ten způsob debaty, který je o těchto otázkách nastolený, ten mě opravdu mrzí. Pan ministr se vždy s úsměvem vyjádří takovým popsaným způsobem a tím to považuje za vyřešené, aniž by věcně argumentoval. Takto by to snad v demokratické společnosti být nemělo. Asi se mu to nebude líbit, ale stejně se ta diskuze v odborných kruzích a ve společnosti povede. Ukazuje to návštěva pana prezidenta na soudních institucích, kde se ta otázka opět otevřela, ukazuje to připravovaná a zčásti již probíhající debata v Parlamentu a v dalších orgánech.
V souvislosti s novým trestním řádem také pan ministr prohlásil, že „jediný, kdo tvrdil, že se to dá stihnout ještě v tomto volebním období, byl pan profesor Šámal, který ale upozorňoval, že jakákoliv změna způsobí, že se to nestihne, kdežto já odmítám chvátat jen proto, aby se to stihlo“. Jak hodnotíte tyto výroky?
To je úplná dezinfomace. Jediný kdo to opravdu tvrdil, byla paní předchozí ministryně spravedlnosti profesorka Válková. My jsme nikdy neříkali, že ten trestní řád zpracujeme, ale snažili jsme se pracovat tak, abychom se to pokusili dokončit v tomto volebním období. Já jsem se netajil, že ty termíny jsou napjaté. Všichni členové té mojí malé komise s tím byli srozuměni. I v Poslanecké sněmovně se myslím určitá část poslanců vyjadřovala, a to ještě nedávno, že měli představu, že by se to stihnout dalo. Myslím, že i na ÚPV dali poslanci najevo, že to považují za nenaplněnou příležitost. Ať pan ministr přizná, že to způsobil a je to. Vždyť to všichni vědí, že on je příčinou, že trestní řád nebude. Ať na sebe vezme odpovědnost a třeba řekne, že je to takto dobře, když o to neusiluje. Já tomu tedy nerozumím, čekal bych, že třeba alespoň řekne, že je to škoda.
Eva Paseková
