Česko vloni vyhrálo téměř dvacetiletou arbitráž s firmou Diag Human, přesněji řečeno arbitráž skončila a náš stát nemusí zaplatit cca 12 miliard korun. O této částce rozhodl rozhodčí senát v roce 2008 (tehdy to bylo 9 miliard, ale k tomu přibývají úroky). Jeho verdikt ale vynuloval další tzv. přezkumný senát, který loni řízení zastavil, protože podle něj bylo o věci rozhodnuto již v roce 2002, kdy stát firmě vyplatil 327 miliónů korun. Na žádné další peníze prý již firma nemá nárok, neboť nelze o stejné věci rozhodnout dvakrát. Diag Human pro ní nepříznivé rozhodnutí neuznává a snaží se je různými cestičkami zpochybnit. Odmítá proto zaplatit odměnu rozhodcům. Zájmem státu je dotáhnout všechny administrativní a procesní záležitosti arbitráže do úplného konce, aby se protistrana nemohla chytit žádné záminky pro její zpochybnění. Proto je také nutné uzavřít otázku odměny rozhodců. Dnes má zprávu o dosavadním průběhu kauzy na návrh ministra zdravotnictví Svatopluka Němečka (ČSSD) projednat vláda. Ministr financí Andrej Babiš (ANO) se dal v médiích slyšet, že s výší odměny pro rozhodce zásadně nesouhlasí. Nic lepšího si nemůže firma Diag Human v situaci, kdy je prakticky na lopatkách, přát.
Každá strana sporu by se měla na odměně rozhodců podílet částkou 9 276 430 korun. Česká republika – tedy jak ministerstvo zdravotnictví, tak Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových – již deklarovala ochotu tuto částku uhradit. „Stanovisko ministerstva financí je takové, že s výplatou této odměny zásadně nesouhlasíme. Odměna nemá žádný smluvní základ. Původní dohodnutá odměna byla v řádech stovek tisíc. Není žádný důvod ji zvyšovat,“ řekl serveru Aktuálně.cz ministr Babiš. Jak už to tak u šéfa ANO bývá, znějí jeho slova logicky, pokud čtenář nezná důvody vyplacení odměny a historii kauzy. Ministr financí se v důvodech svého odmítnutí mýlí. Nemůže samozřejmě znát kauzu do detailu, proto by možná bylo lepší, aby si nechal své pochybnosti na projednávání ve vládě, pokud nechce firmě Diag Human z nějakého záhadného důvodu pomáhat (autor článku vychází v tomto hodnocení z několikaletého studia kauzy, o níž napsal knihu).
18,5 miliónu při 12 miliardách
Jak to tedy bylo na začátku arbitráže? V roce 1996 byla mezi Českou republikou reprezentovanou ministerstvem zdravotnictví a firmou Diag Human a.s. uzavřena rozhodčí smlouva. V ní se strany dohodly, že budou spor řešit v rozhodčím řízení ad hoc. Ministra zdravotnictví Jana Stráského (ODS) tenkrát jeho náměstek Aleš Dvouletý přesvědčil, že je to nejlepší řešení a co je velice důležité – ministr předpokládal, že stát bude bojovat o zhruba 197 miliónů korun (jak dosvědčuje zápis z porady vedení, na níž bylo 15. července 1996 o arbitráži rozhodnuto). Z toho se odvíjela i odměna pro rozhodce. V rozhodčí smlouvě nebyla její výše zakotvena, pouze tam byl definován mechanismus, jakým bude stanovena.
Článek III. rozhodčí smlouvy předvídá dohodu o výši odměny, která má být uzavřena mezi stranami sporu a všemi rozhodci. To znamená, že rozhodci nebyli rozhodčí smlouvou vázáni k tomu, aby dohodu o výši ceny akceptovali. Nicméně se tenkrát dohodlo celkem bez problémů, že odměna bude činit 500 tisíc korun pro celý senát, přičemž předseda měl dostat 200 tisíc a zbývající členové každý po 150 tisících korunách. Důvodem pro takovou výši byl, kromě předpokládané částky sporu, i čas. Arbitráž měla být rychlým řešením, nepředpokládalo se, že by rozhodci pracovali více než jeden rok. Jenže všechny plány padly, arbitráž se prodloužila na 18 let, prostřídalo se v něm několik rozhodčích senátů (případně obměněný senát) a už se v ní hraje o částku řádově mnohem vyšší. Pokud trochu zaokrouhlíme částky, můžeme jednoduchým výpočtem dojít k tomu, že současná navrhovaná celková částka pro rozhodce není zase tak přemrštěna. V roce 1996, kdy šlo o zhruba 200 miliónů korun, byla odměna pro rozhodce dohodnuta na 500 tisíc, což je poměr 1:400. Nyní ministerstvo zdravotnictví hodlá vyplatit polovinu z celkové částky, která činí zhruba 18,5 miliónu korun (druhou by měla zaplatit protistrana). To dává při „hodnotě“ sporu 12 miliard poměr zhruba 1:650, tedy zcela adekvátní novému objemu sporu.
Samozřejmě k částce 18,5 miliónů korun nedospělo ministerstvo takto jednoduchou úvahou. V důvodové zprávě pro vládu píše, že konstrukce odměny pro rozhodce byla z mnoha důvodů neudržitelná. „Oproti tehdejší době jde o spor ve zcela jiných finančních i důkazních dimenzích, a jde tedy o mnohem náročnější rozhodování, než jak se mohlo jevit před osmnácti lety, kdy byla rozhodčí smlouva podepsána,“ uvádí ministerstvo zdravotnictví s tím, že se v souladu s rozhodčí smlouvou pokusilo navrhnout protistraně uzavření dohody o odměně rozhodců, na což ta opakovaně reagovala zamítavě. Nezbylo tedy nic jiného, má-li se chovat stát jako odpovědný hospodář a dotáhnout spor skutečně do všech detailů – analogicky použít pravidla Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Vhodnost použití tohoto sazebníku následně potvrdila stanoviska Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM), české advokátní kanceláře Bělina&Partners, která zajišťuje podklady a koordinaci zahraničních řízení i Tomáše Sokola, jenž je právním poradcem MZ. Zvláště o stanovisku ÚZSVM by měl ministr financí Andrej Babiš vědět, protože tento úřad spadá do jeho kompetence. Nedávno tam vyměnil ředitele, ale ten vydal aktuální stanovisko, které se shoduje se stanoviskem předchozího ředitele.
Nespokojení rozhodci
Rozhodci v této velice nezvyklé arbitráži (žádná jiná v historii ČR neměla tak specifické nastavení a průběh) nikdy nebyli se svými odměnami spokojeni. Ti první v senátu, která vedl Josef Kunášek, zprvu souhlasili, protože měl být spor krátký a relativně jednoduchý. Jak se čas prodlužoval spor komplikoval, jejich nespokojenost rostla. Sám Kunášek autorovi tohoto článku potvrdil, že jedním z důvodů, proč náhle odstoupil ze své funkce předsedy senátu, byla i finanční stránka věci.
Jeho nástupce profesor Karel Růžička dokonce jménem rozhodců požadoval v březnu roku 2008 po ministerstvu zdravotnictví i firmě Diag Human odměnu pro rozhodce ve výši 11 miliónů korun. Firma s tím neměla tehdy problém (ale dnes s odměnami nesouhlasí, což budí dojem, že si podle ní peníze zaslouží pouze senát, který rozhodne v její prospěch). Ministr Tomáš Julínek (ODS) rozhodcům poslal dopis se zdvořilou žádostí o zdůvodnění zvýšení této odměny. Odpovědi se nedočkal. Až ve zdůvodnění tzv. konečného nálezu, kterým Růžičkův senát přiřknul miliardy korun Diag Human, rozhodci napsali, že se nebudou nikoho „doprošovat“.
Znovu byla otázka odměn rozhodců otevřena v září 2009. Tehdy přezkumný rozhodčí senát pracoval ve složení docent Milan Kindl, Damiano Della Ca (nominovaný Diag Human) a Petr Kužel. Senát se hned v prvním zápisu usnesl, že bude požadovat 10 miliónů korun pro každého rozhodce. Poté, co Damiano Della Ca z funkce odstoupil a současně se znovu projednávalo jmenování Petra Kužela u soudů, byl ustanoven rozhodčí senát až v roce 2013, dva členové byli stejní a namísto Della Ca nastoupil docent Jiří Schwarz. Rozhodci znovu zopakovali stejný požadavek na výši odměny.
Ministerstvo tak vysokou částku odmítlo a provedlo si vlastní výpočet odměny rozhodců. Z 30 miliónů se stalo 18,5 miliónu. Ti s ní nakonec, po písemném vyjednávání, souhlasili.
Inspirace Kalouskem?
Samozřejmě, že pokud bude Andrej Babiš svůj odpor vůči odměnám zdůvodňovat veřejnosti, najde u ní pochopení. Rozhodci už v této zemi získali negativní nálepky – docent Kindl je nejznámější tváří kauzy plzeňských práv a Petr Kužel byl dokonce odsouzen za fiktivní smlouvy Hospodářské komory, v jejímž čele stál (sice vinu nadále odmítá, protože prý o ničem nerozhodoval, ale na smlouvách je jeho podpis). Když ale byli poprvé jako arbitři navrženi, žádná kauza plzeňských práv, ani problémy v Hospodářské komoře ještě neexistovaly. Otázka navíc vůbec nestojí tak, zda si arbitři Kužel, Kindl nebo Schwarz odměny zaslouží, nebo zda měli či neměli být rozhodci. Ve sporu nyní záleží na tom, zda stát, který již prakticky zvítězil, neudělá nějakou zbytečnou procesní chybu. Jak se píše v podkladech pro vládu: „Rozhodnutí o uhrazení odměny rozhodcům vychází z kontinuální vůle představitelů České republiky neakceptovat rozhodčí nález z roku 2008 a využít možnosti přezkumu tohoto rozhodnutí.“
Kdyby chtěl Andrej Babiš napravit chyby z minulosti, musel by vstoupit do roku 1996 a zabránit vzniku arbitráže. Nebo do let 2001/2002 a zabránit vyplacení prvních peněz. Musel by vyměnit úplně všechno – včetně prokazatelně podjatých rozhodců z minulosti. To však nejde a stát musí hrát s tím co má a co mu v druhé polovině arbitráže, tedy posledních deseti letech, přineslo úspěch.
Exministr financí Miroslav Kalousek (TOP 09) byl sice přítelem majitele firmy Diag Human Josefa Šťávy, ale v rozhodující chvíli se zachoval loajálně k ČR. Když vláda Petra Nečase čelila tlaku vymahačské firma Aram Global, aby okamžitě začala vyjednávat a ustoupila nátlaku Diag Human, Kalousek držel s vládou i ministrem zdravotnictví a podporoval v obraně zájmů státu i sobě podřízený ÚZSVM.
Postoj Andreje Babiše je klíčem k úspěšnému „dočištění“ kauzy. Jako ministr financí musí uvolnit peníze jak na výplatu rozhodců, tak na financování právního zastoupení před zahraničními soudy. Tam už tři roky Diag Human zneužívá Newyorskou úmluvu klamným tvrzením o pravomocném rozhodčím nálezu z roku 2008. Česko si až dosud vede velmi dobře, pravomocně uspělo již před nejvyššími soudy Francie, Rakouska a Švýcarska. V dalších zemích se situace vyvíjí obdobně příznivě.
Tomáš Cikrt, psáno pro Zdravotnický deník
Celá historie kauzy je popsána v knize šéfredaktora Zdravotnického deníku Tomáše Cikrta nazvaná Krev a peníze.
