Svoboda pohybu v EU platí pro všechny. Státy, které do svého práva přijaly svobodu pohybu, ji nemohou omezit azylantům a osobám v režimu doplňkové ochrany, pokud k tomu nemají konkrétní důvod. Takovým důvodem ovšem není, že cizinec v režimu doplňkové ochrany už 17 let pobírá v Německu sociální dávky nebo abstraktní výroky o migrační krizi a integraci.
To je shrnutí odpovědi generálního advokáta Soudního dvora EU Pedra Cruz Villalóna, který 6. října 2015 odpověděl na předběžnou otázku německého správního soudu. Taková otázka byla generálnímu advokátovi položena vůbec poprvé. Došlo k tomu na základě žaloby dvou občanů Sýrie o neplatnost rozhodnutí o povinném určení bydliště v Německu. Oba Syřané jsou v Německu od roku 1998 a od chvíle, kdy bylo zahájeno azylové řízení pobírají sociální dávky.
Nalezněte si jiné řešení, vzkázal do Německa generální advokát Soudního dvora EU. Ve chvíli, kdy země udělí cizinci právní status a začne mu vyplácet sociální dávky, musí jednat se všemi osobami stejně, ledaže by existoval konkrétní důvod, proč dotyčného omezit na svobodě – například zachování bezpečnosti a veřejného pořádku.
Generální advokát rovněž upozornil na Úmluvu o lidských právech a základních svobodách. „Každý, kdo se právoplatně zdržuje na území některého státu, má na tomto území právo svobody pohybu a svobody zvolit si místo pobytu,“ citoval v doporučení generální advokát, který zdůraznil slovo právoplatně. Toto právo tedy nemá ten, kdo se zdržuje na území státu nelegálně.
Syřané podali žalobu na Německo
Oč konkrétně šlo: Ibrahim Alo a Amira Osso jsou syrští státní příslušníci, kteří přicestovali v roce 1998 a v roce 2001 do Německa, kde zahájili řízení o azylu, které nebylo úspěšné. Německé orgány přesto povolily, aby I. Alo i A. Osso zůstali na německém území. Oba pobírají sociální dávky od okamžiku, kdy zahájili příslušná řízení o azylu, píše se v rozhodnutí generálního advokáta.
Poté, co oba podali v roce 2012 druhou žádost o azyl, Bundesamt für Migration und Flüchtlinge (spolkový úřad pro migraci a uprchlíky; dále jen „Bundesamt“) vydal v obou případech zákaz vyhoštění do Sýrie podle § 60 odst. 2 AufenthG. Na základě těchto rozhodnutí získali I. Alo a A. Osso status osoby požívající doplňkové ochrany. Následně získali oba jmenovaní povolení k pobytu, a sice I. Alo v okresu Warendorf a A. Osso v regionu Hannover, přičemž tato povolení byla vázána na povinnost určení místa bydliště na základě správního předpisu z roku 2009.
Konkrétně šlo o to, že I. Alo měl mít bydliště ve městě Ahlen, zatímco A. Osso byla uložena povinnost mít bydliště v regionu města Hannover, s výjimkou hlavního města spolkové země Dolní Sasko. Obě tyto podmínky byly znovu uvedeny i v nově vydaných povoleních k pobytu, jež byla oběma žadatelům udělena v roce 2014.
Za těchto okolností podali I. Alo i A. Osso žalobu na neplatnost, a sice I. Alo v únoru 2013 a A. Osso v červenci 2012, přičemž oba ve svých žalobách, jež byly poté v prvním stupni zamítnuty, napadli výše uvedená omezení týkající se místa bydliště. Odvolací soudy však dospěly k odlišným závěrům.
Povinnosti bydliště kvůli hromadnému usazování cizinců?
Spolkový správní soud nakonec položil generálnímu advokátovi Soudního dvora EU tři předběžné otázky:
1) Představuje povinnost mít bydliště v prostorově ohraničené oblasti (obec, okres, kraj) členského státu omezení svobody pohybu ve smyslu článku 33 směrnice 2011/95/EU, pokud se cizinec na území členského státu jinak může volně pohybovat a pobývat?
2) Je povinnost bydliště uložená osobám požívajícím status doplňkové ochrany slučitelná s článkem 33 nebo článkem 29 směrnice 2011/95/EU, pokud je odůvodněna dosažením přiměřeného rozdělení zátěže veřejné sociální pomoci mezi příslušné orgány v rámci státního území?
3) Je povinnost bydliště uložená osobám požívajícím status doplňkové ochrany slučitelná s článkem 33 nebo článkem 29 směrnice 2011/95/EU, pokud je založena na důvodech migrační a integrační politiky, například aby bylo zabráněno vzniku ohnisek sociálního nepokoje z důvodu hromadného usazování cizinců v určitých obcích či okresech? Dostačují v tomto smyslu abstraktní důvody migrační nebo integrační politiky nebo musejí být tyto důvody stanoveny konkrétně?“
Odpovědi generálního advokáta SDEU
Celkem na 36 stranách shromáždil generální advokát Pedro Cruz Villalón fakta, legislativu, mezinárodní úmluvy, které analyzoval a poté učinil závěr. Závěry generálního advokáta jsou doporučením Soudnímu dvoru Evropské unie. Povinné bydliště je omezením svobody a je neslučitelné s unijním právem, pokud jeho důvodem je pobírání sociálních dávek stejně nebo abstraktní důvody typu imigrační politika nebo integrace.
Takto přesně generální advokát SDEU odpověděl:
1) Povinnost mít bydliště v prostorově ohraničené oblasti, která je uložena členským státem, představuje omezení svobody pohybu stanovené v článku 33 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany, a to zcela bez ohledu na to, zda se osoba požívající mezinárodní ochrany na území členského státu jinak může volně pohybovat a pobývat.
2) Taková povinnost týkající se bydliště uložená osobám požívajícím status doplňkové ochrany, jaká je stanovena v právních předpisech, které jsou předmětem původního řízení, pokud je odůvodněna dosažením přiměřeného rozdělení zátěže veřejné sociální pomoci v rámci státního území, je neslučitelná s článkem 33 směrnice 2011/95/EU.
3) Pokud je taková povinnost týkající se bydliště uložená osobám požívajícím status doplňkové ochrany, jaká je stanovena v právních předpisech, které jsou předmětem původního řízení, založena na důvodech imigrační a integrační politiky, je s ohledem na článek 21 Listiny základních práv Evropské unie týkající se základního práva na svobodu pohybu na území státu slučitelná s článkem 33 směrnice 2011/95 pouze v případě, že jsou tyto důvody dostatečně závažné, vyplývají z konkrétních skutkových okolností a že při dodržení požadavků vyplývajících ze zásady proporcionality právní řád, posuzovaný jako celek, neomezuje rozsah takového omezení, jakým se zabýváme, pouze na osoby požívající mezinárodní ochrany, což přísluší posoudit vnitrostátnímu soudu.
Irena Válová
