Ministerstvo spravedlnosti částečně ustoupilo ohledně výše částek při hrazení nákladů exekucí srážkami ze mzdy v rámci návrhu novely občanského soudního řádu a exekučního řádu. I přes určitý ústup ale návrh jako takový Ministerstvo nakonec prosadilo. A to i přes odpor řady připomínkových míst.
Neprosadily se tak zásadní připomínky Ministerstva práce a sociálních věcí, které chtělo, aby náklady hradil zaměstnavatelům státní rozpočet, ani ministra Jiřího Dienstbiera, aby požadavek po náhradě z novely úplně vypadl.
V původním materiálu MS navrhovalo, aby náhrada nákladů představovala 250 Kč za jednu exekuci vedenou na jednoho zaměstnance měsíčně. Pokud by bylo na jednoho zaměstnance vedeno více řízení o výkonu rozhodnutí nebo více exekucí, navrhovalo se uvedenou částku zvýšit o padesát korun na každou takovou exekuci. Podle návrhu, který vzešel z připomínkového řízení, částky náhrady byly stanoveny na 250 Kč za první měsíc provádění úkonů plátcem mzdy, za každý další měsíc na padesát korun, a za další exekuce povinného žádná paušální náhrada nenáleží.
Ať platí náklady stát
MPSV požadovalo, aby byly náklady hrazeny zaměstnavateli prostřednictvím státního rozpočtu. „Zaměstnavatel plní povinnosti stanovené mu zákonem (státem) v rámci výkonu rozhodnutí, tedy napomáhá na své náklady vymáhání práva, aniž je sám zúčastněnou stranou, vzniklé výdaje by mu tedy měl kompenzovat stát. Po zaměstnavateli jistě není možné spravedlivě požadovat, aby nesl náklady spojené s prováděním výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy a zasíláním stanovených částek věřiteli zaměstnance.“
Na druhé straně ze sociálního hlediska mělo MPSV zásadní výhrady k návrhu vyhlášky, kterou se stanovila původní výše a způsob určení paušální částky náhrady výdajů plátce mzdy nebo jiného příjmu. „Máme za to, že částka 250 Kč za jeden kalendářní měsíc, u více řízení 300 Kč, je neúměrně vysoká.“ Ministerstvo upozorňuje rovněž na to, že v řadě případů se také, například u ČSSZ, jedná o exekuční srážky pouze v řádech stovek korun i o srážky nižší. Daný výdaj se promítne do finančního zatížení rodin zaměstnanců, které se ocitly ve finanční krizi, a povede k prohloubení jejich špatné finanční a sociální situace. „Je také třeba vzít do úvahy, že i oprávněný může přispět ke vzniku složité sociální situace povinného a těžit z ní v rozporu s podstatou práva, pak by se i on měl podílet na předmětných nákladech,“ upozorňuje resort práce a sociálních věcí na další z aspektů dané problematiky. „Z uvedených důvodů nepovažujeme v návrhu zákona zvolenou variantu II za vhodnou a podporujeme variantu č. III – tj. aby se přistoupilo k hrazení těchto nákladů plátce mzdy, ale k tíži státního rozpočtu.“
Nadsazená čísla
Obdobně argumentoval v rámci připomínkového řízení i ministr Jiří Dienstbier. Ten napadl i deklarovanou složitost výpočtu exekučních srážek. „Jakkoliv vnímám hlasy zaměstnavatelů volající po úhradě nákladů spojených s prováděním srážek ze mzdy, nedomnívám se, že by v době elektronické automatizace jejich provádění skutečně vyvolávalo popsané náklady v řádu hodin práce na jednu exekuci u jedné osoby. Půjde dle mého názoru pouze o vyplnění základních údajů do formulářů, které pak sumy počítají samy. Stejně tak lze automatizovat další administrativní úkony jako vlastní zasílání vyplácené částky povinnému či informování soudu a dalších subjektů,“ Dienstbier sice uznává určité náklady na poštovné či jinou komunikaci, a to i přes existenci datových schránek soudů a právnických osob, hmotné náklady spojené s exekucí (kancelářské potřeby, software apod.) či jiné personální náklady než mzdové.
Je však podle něj nutno mít na paměti, že mzdová účetní vykonává pro zaměstnavatele veškerou ostatní práci spojenou s pracovněprávními a mzdovými záležitostmi zaměstnanců jako je vlastní výplata mzdy, platba dalších nákladů spojených se mzdou jako daně, pojištění apod. Tyto náklady přitom vznikají i bez provádění srážek ze mzdy a toto tvoří jen jejich malou součást. „Nedomnívám se, že by běžná mzdová účetní trávila prováděním srážek ze mzdy 10 % zaměstnanců více než 10 % svého času, bylo by to ostatně velice neekonomické. Softwarové či jiné aplikace stejně jako další úkony spojené se srážkami jsou přitom často součástí těchto dalších úkonů (např. provádění srážek je jednou z funkcí mzdového softwaru apod.). Z těchto důvodů považuji náklady na jednu exekuci ve výši 250 Kč měsíčně a 50 Kč za každou další za velice nadsazené.“
Účetní by měla odvádět reálnou práci
Jak dále Dienstbier uvádí, tato nadsazenost se výrazně ukazuje při aplikaci uvedeného modelu na reálnou situaci při využití údajů uvedených v důvodové zprávě. Podle uvedených údajů je průměrná hodinová mzda mzdové účetní cca sto padesát korun, což je při 160 hodinách měsíčně 24 000 Kč hrubé mzdy.
Podle uvedených údajů jsou srážky ze mzdy prováděny průměrně u 10 % zaměstnanců, přičemž každý má cca tři exekuce. Z toho plyne, že podle návrhu by za každého zaměstnance měl zaměstnavatel dostat 350 Kč měsíčně. V podniku o sta zaměstnancích to dělá za deset zaměstnanců 3 500 Kč, tj. cca 1/7 mzdy mzdové účetní.
Z toho plyne, že provádění srážek u těchto 10 % zaměstnanců by mzdová účetní měla věnovat 1/7 své pracovní doby, přičemž zbytek této doby by měla věnovat jejich ostatním mzdovým záležitostem stejně jako mzdovým záležitostem ostatních devadesáti zaměstnanců. „Jinak by náklady srážek hrazené zaměstnanci přesahovaly skutečné náklady zaměstnavatele a zaměstnavatel by se na úkor těchto zaměstnanců de facto bezdůvodně obohacoval,“ argumentuje dále ministr.
Zatímco tento model ještě může vypadat realisticky, v podniku o pěti stech zaměstnancích, kde jsou srážky prováděny padesáti zaměstnancům, již paušál od těchto zaměstnanců činí 17 500 Kč, tj. skoro ¾ mzdy mzdové účetní, která by tak provádění srážek těchto 10 % zaměstnanců měla věnovat ¾ své pracovní doby a pouze ¼ své ostatní činnosti pro těchto padesát a dalších čtyři sta padesát zaměstnanců. Nelze přitom předpokládat, že by plat mzdové účetní v menším či ve velkém podniku stoupal ve stejné míře jako počet zaměstnanců, tj. že by byl třeba pět krát větší. Samozřejmě, že podnik o 500 zaměstnancích bude mít zřejmě vícero mzdových účetních, ale i tak lze poměrně těžko ekonomicky předpokládat, že jedna z nich bude ¾ svého času věnovat jednomu aspektu mezd 10% zaměstnanců. „Ani další náklady spojené se srážkami pro oněch padesát zaměstnanců nelze považovat za natolik vysoké, aby uvedenou sumu odůvodnily. Opět jinak půjde o faktické bezdůvodné obohacení na straně zaměstnavatele. Požaduji proto navrhované hrazení nákladů srážek ze mzdy či podobného příjmu vůbec nezavádět,“ uzavírá Dienstbier své výpočty.
Dušan Šrámek
