Česká justice přináší projev předsedy Nejvyššího soudu Pavla Šámala ze sněmu Soudcovské unie konaného 16-17.10 2015.
Vážená paní prezidentko, vážení delegáti Soudcovské unie (SU), vážení hosté, vážené dámy a vážení pánové,
je mi ctí zúčastnit se výročního zasedání Shromáždění zástupců SU, která si tento rok připomíná již 25. výročí svého založení. V průběhu svého působení se SU jako stavovský nepolitický spolek soudců České republiky stala významným partnerem na mnoha rokováních týkajících se fungování a dalšího směřování justice, prezentovala řadu stanovisek k aktuálním problémům soudnictví a napomáhala hledat jejich řešení. Česká republika byla již od počátku 90. let konfrontována s nejrůznějšími pokusy o změnu vnímání a postavení systému soudní moci, a přestože se od té doby povedlo prosadit mnoho změn, čemuž nepochybně napomohly i aktivity SU, čeká ji na cestě ke skutečně nezávislé, efektivní a důvěryhodné justici řada dalších výzev.
Jsem velmi rád, že jsem byl pozván na toto Vaše shromáždění a že zde můžu přednést svůj krátký projev. Spíše než projev, to budou takové poznámky o tom, co si myslím z hlediska významu SU a jak v současné době bychom měli asi reagovat na to, co se děje ve společnosti, o čemž už tady byla řeč. Já jsem si sice připravil svůj projev písemně, jehož části případně doplním při publikaci tohoto mého příspěvku v časopisu „Soudce“, ale když jsem přemýšlel o tom, o čem tady budu hovořit, tak jsem si říkal, jestli připomínat stále tytéž otázky, které jsou aktuální pro nás pro všechny, anebo můžu snad říci jak pro SU, tak pro soudní funkcionáře, kam jsem se nedávno zařadil, ač jsem v takové funkci nikdy nepůsobil, a rovněž pro všechny soudce, vlastně i pro veřejnost, pro společnost. Nakonec jsem si řekl, že přeci jenom asi bude dobré to připomenout, právě s ohledem na to, jaký je vlastně v současné době vývoj v této oblasti, čeho jsme svědky. Na začátku tohoto roku, když jsem nastupoval do této funkce, potí co mě pan prezident pro mé velké překvapení jmenoval předsedou NS, což jsem vůbec nečekal, tak jsem si říkal, že podmínky pro řešení problémů justice jsou velmi dobré. Vlastně jsme byli v situaci, v rámci níž ministryně spravedlnosti prof. Helena Válková měla určité názory na tyto otázky, o kterých jsem věděl a které jsem znal, bylo vydáno vládní prohlášení, podle něhož se bude vláda zabývat soudcovskou samosprávou, že bude řešit otázky justice a justiční reformy, že máme snad i pana prezidenta, který není žádný odpůrce tohoto přístupu, jak jsem zjistil, a připadalo mi, že to bude „krásné“, že máme před sebou „světlé zítřky“. Pak se to najednou všechno tak podivně změnilo, a dnes jsme v situaci zcela jiné. Bylo to tady už připomenuto dokonce předsedou Senátu Parlamentu ČR, což mě velmi překvapilo, panem Štěchem, že vlastně máme ministra, který je v podstatě neviditelný. On není ani tak neviditelný, ale najednou nastala situace přesně opačná, že to, co jsme si říkali, že bude dobré, že začne dialog o těchto otázkách, že se začneme bavit o tom, jakým způsobem přistoupit ke správě justice, jakým způsobem vytvořit Nejvyšší radu soudnictví (NRS), jak přispět k reformě justice tak, aby justice byla nezávislá, ale zároveň efektivní, aby plnila své úkoly, které od ní společnost očekává, aby postavení soudce, jeho nezávislost nebylo nějakým privilegiem, ale bylo to vlastně to, čím chceme přispět k řešení problémů v České republice, že to je vlastně přínos pro společnost, tak najednou bylo všechno jinak. A teď se zase začíná říkat, že přes to všechno, co již bylo mnohokrát uvedeno, žádnou novou správu justice nepotřebujeme, nepotřebujeme žádnou NRS, nepotřebujeme vlastně žádnou reformu justice, že přeci postačí zrušit dva vrchní soudy a máme reformu justice hotovou. To by bylo moc jednoduché, kdyby to tak šlo, že ano? Tak to rychle udělat a vyřešit. Z těchto důvodů jsem se rozhodl, že přeci jenom asi pár slov o tom, co bychom měli společně udělat pro justici, a doufám, že společně se SU, jejíž činnosti si neobyčejně vážím, je třeba na Vašem shromáždění všem přítomným sdělit. Myslím si, že na druhou stranu je velmi dobré to, že za poslední léta se nejvíce sešly představy SU i představy předsedů krajských soudů, vrchních soudů a nejvyšších soudů, a doufám, že i okresních soudů a převážné většiny soudců, v tom, jak bychom vlastně měli postupovat dál. Volá se právě po tom, abychom reprezentovali nějaký jednotný názor. Jsem přesvědčen, že v současné době na té soudcovské straně se to daří a snažíme se o to. Na té druhé straně Ministerstva spravedlnosti je také zřejmě jednotný názor, že to tak být nemá, takže teď jde podle mého názoru o to, najít zejména ty styčné plochy pro jednání o těchto klíčových otázkách. Proto jsem velmi přivítal nabídku ze strany zde přítomných představitelů Senátu a Poslanecké sněmovny. Současně jsem zjistil, že Poslanecká sněmovna ve své praxi v současné době nám dává v zásadě za pravdu, alespoň v Ústavněprávním výboru nebo podvýboru pro justici a soudní samosprávu, v němž jsem byl právě v tomto týdnu na jednání, kde se řešily právě otázky reformy justice, Nejvyšší rady soudnictví (NRS) apod., se o těchto otázkách diskutuje, ovšem zase bez pana ministra, a to přesto, že byl pozván. Byl jsem velmi mile překvapen, že tam je atmosféra podstatně lepší, což bylo velmi zajímavé, a proto bychom asi neměli opouštět ty naše klíčové myšlenky a neměli bychom si říkat, že teď to nemá cenu, že je na to špatná doba. Já si myslím, že doba pro tuto diskusi je pořád stejně vhodná. Jestliže chceme něčeho dosáhnout v této oblasti, tak se o to musíme snažit. Nikdo to za nás neudělá. Přitom chci poznamenat, že jsem připraven se na tom podílet, snažit se o to, abychom reformu justice odstartovali od vrchních soudů, ale abychom ji začínali právě od soudů prvního stupně. Já vím, že SU právě tuto skupinu soudců především reprezentuje, a proto chci zdůraznit, že si myslím, a to přesto, že jsem předseda NS, že základ justice je u soudů prvního stupně, nikoliv u NS jako vrcholného soudního orgánu odpovědného za sjednocování judikatury v České republice. To znamená, že musíme řešit problémy především u soudů prvního stupně. Přitom nejpalčivější pro ně je vysoký nápad, přetíženost některých soudů, nevyrovnanost soudů, to, o čem se tady už hovořilo, že justice je dnes velmi nevyrovnaná z hlediska jak velikosti soudů, tak i z hlediska nápadu apod. Je to důsledek společenského vývoje v České republice, podobně jako v jiných státech. Ono vždy po jistém čase, když vývoj společnosti určitým způsobem pokročí, tak dojde k tomu, že se společenské potřeby z hlediska činnosti justice a soudní soustava do určité míry „rozejdou“. V důsledku toho nastane potřeba se odpovědně nad tím zamyslet, přičemž je nezbytné využít i zahraniční zkušenosti. V návaznosti na to jsme si na Nejvyšším soudu udělali analýzu reforem justice v posledních letech v Belgii, v Dánsku, ve Francii, v Itálii a v dalších zemích a zjistili jsme, že problémy u nich jsou velmi podobné. Všude řeší vlastně otázku především soudů prvního stupně, jako základního článku soudní soustavy.
V rámci reforem soudních map, které proběhly v jednotlivých evropských zemích (konkrétně v Belgii, Bulharsku, Francii, Dánsku, Finsku, Švédsku, Nizozemí, Maďarsku, Itálii a Německu), většinou docházelo k rušení soudů, které měly nízký nápad, zvětšování soudních obvodů a umožňování větší flexibility při přidělování soudců. Velký důraz byl kladen i na specializaci soudů a vytváření zvláštních specializovaných senátů fungujících napříč soudy. Zkušenost jiných států s reformami může být při zahájení debat v České republice o reformě justice velice cenná, je nicméně nutné zdůraznit, že kritéria pro jakékoliv změny související se soudní mapou musí být uzpůsobena reáliím konkrétní země. Klíčem k úspěšnému provedení reformy by měl být postup, v němž dojde nejprve k co nepřesnějšímu zhodnocení současného stavu, přičemž nezbytnou podmínkou je dostupnost pravdivých a úplných informací o fungování soudů. Dalším krokem musí být nastavení cílů a kritérií, na základě kterých pak lze vytvořit hodnotící indikátory, zejména z hlediska rovnováhy mezi výkonem soudů a jejich dostupností obyvatelům, které mohou vést ke konečnému definování nové soudní mapy. Změny soudní mapy České republiky by totiž v žádném případě neměly vést k omezení přístupu ke spravedlnosti. Praxe přitom ukazuje, že mezi klíčové faktory obvykle patří hustota zalidnění, velikost soudu, průběh řízení, nápad jednotlivých agend, geografické umístnění či dopravní dostupnost. Zohledněny nicméně musí být i další faktory, jako kupř. míra elektronizace justice, dostupnost alternativních způsobů řešení sporů, způsob výběru a jmenování soudců, nábor dalšího justičního personálu apod. Každé úspěšné reformě tak musí předcházet rozsáhlá diskuze a pečlivá analýza stávajícího stavu i dopadů reformy, a to za účasti všech klíčových aktérů, mezi které lze nepochybně zařadit i Soudcovskou unii, u níž je třeba vysoce ocenit její iniciativu pro vytvoření platformy pro prohloubení odborné spolupráce a vedení kvalifikované diskuze o problémech justice.
V té souvislosti je třeba zdůraznit, že jde o nalezení řešení, jakým dosáhnout toho, aby justice byla otevřená, aby výkon spravedlnosti ve vztahu ke společnosti působil tak, aby občané k ní měli blízko, aby měli důvěru v justici, protože bez důvěry v justici to nejde, a aby tedy i v tomto směru bylo dosaženo výrazného pokroku. S tím samozřejmě souvisí otázka správy justice. A já se domnívám, že to zaznělo opakovaně a velmi výrazně na konferenci, kterou Nejvyšší soud pořádal v květnu tohoto roku, že Ministerstvo spravedlnosti, a ukazuje se to opět v poslední době naprosto transparentně, skutečně není schopno v této složité době na potřebné úrovni zajistit kvalitní správu justice v oblastech, ve kterých by měla působit NRS. Nebojím se říci, že si myslím, že by to měli slyšet i zástupci zákonodárného sboru, že toto je vlastně ta zásadní otázka. A proto je také velmi důležité, abychom měli orgán typu NRS a neměli bychom se ho vzdávat. Myslím si, že ta myšlenka je opravdu nosná a tvrzení, že jde o překonaný model, jak jsem slyšel v poslední době, prostě neodpovídá skutečnosti. NRS v různých podobách fungují ve většině zemí Evropy (s výjimkou zejména Německa, kde je však situace zcela jiná než v ČR, a přesto se periodicky také požadavky na zřízení takového orgánu objevují). Při diskuzích o reformě soudnictví v České republice je podle mého názoru velice intenzivně pociťována absence orgánu, který by v určitých oblastech dlouhodobě, kontinuálně a kompetentně zajišťoval chod správy soudů, reprezentoval zájmy justice a stal se partnerem pro komunikaci jak se zákonodárnou a výkonnou mocí, tak s veřejností. Na to opakovaně upozorňuje i prezidentka Soudcovské unie České republiky Daniela Zemanová. Vytvoření takového orgánu, který je zatím zpravidla nazýván Nejvyšší radou soudnictví, by zabránilo situacím, kdy zákonodárná nebo výkonná moc přijímá klíčová rozhodnutí bez odpovídající znalosti problémů a potřeb justice. Přesné nastavení a vymezení kompetencí přitom musí korespondovat s pravomocemi: Nejvyšší rada soudnictví by měla působit zejména v personálních otázkách, tedy ve výběru osob pro výkon soudcovské funkce, organizaci praxí pro odborné zkoušky, navrhování kandidátů na jmenování soudců, předsedů a místopředsedů prezidentovi republiky, rozhodování o přidělení soudce k výkonu funkce k určitému soudu, o jeho přeložení nebo dočasném přidělení a podobně. Měla by rovněž dohlížet na dodržování soudcovské etiky, důstojnosti a kvality výkonu soudního rozhodování. Naopak je žádoucí, aby hospodářská správa zůstala v rukou Ministerstva spravedlnosti, které je k jejímu provedení lépe odborně, kvalifikačně a personálně vybaveno.
V nedávných dnech zakládali NRS v Irsku, což je dokonce jedna ze zemí s nejlépe fungujícím soudním systémem v Evropě, a naší senátoři, pokud je mi známo, se tam byli s tímto systémem seznámit, takže odmítání pana ministra vést o této podobě správy justice dialog, je podle mého názoru, což se nebojím říci, úplně mimo realitu. Z uvedených důvodů jsme našli shodu v justici, že je potřeba takový orgán i v České republice. Samozřejmě musíme se bavit, a to jak SU, tak předsedové soudů, ale i jednotliví soudci o tom, jakým způsobem by ten orgán měl být konstituován, jaké by měl mít pravomoci, jakou by měl mít také odpovědnost, neboť to je zásadní a velmi důležité. Myslím, že právě za předsednictví paní Daniely Zemanové se velmi sblížily názory SU na tento problém i s představami předsedů soudů. Cíle, které sleduje a jejichž prosazování napomáhá SU, jsou součástí obecnější snahy o dosažení skutečně nezávislé, efektivní a důvěryhodné justice. Tyto atributy jsou přitom neoddělitelně provázány: nezávislá a efektivní justice je podmínkou pro existenci důvěry veřejnosti, a naopak, důvěra veřejnosti je nezbytným předpokladem pro efektivní a nezávislý výkon justice. Jsou to totiž právě jednotlivci, kteří se obracejí na soudy s vírou ve spravedlivé, moudré i rychlé rozhodnutí, a právě pro ně musí být rozhodnutí akceptovatelné nikoliv pouze v rovině vykonatelnosti, ale také v rovině morální. Zvýšení efektivity, nezávislosti a důvěryhodnosti justice přitom není možné bez jistých reformních kroků. Věřím, že Soudcovská unie bude nadále důležitým partnerem v diskuzích ohledně dalšího směřování justice a v diskuzích o případných reformách, které se jeví být, s ohledem na stávající situaci, nezbytné.
Ze všech těchto důvodů jsem přesvědčen, že se podaří najít společný projekt tak, abychom byli schopni ho prezentovat ve vztahu k Parlamentu, a to ať už Poslanecké sněmovně nebo Senátu. Velmi vítám zde přednesenou iniciativu, že bychom se měli setkat třeba na půdě Senátu a probrat tyto otázky a říci si, že skutečně nám nejde o to, co nám je někdy kladeno za vinu, že se chceme jako justice uzavírat, že chceme něco dělat utajeně. Já si myslím, že je to přesně naopak, že justice se v současné době otevírá, přičemž je třeba zdůraznit, že justice je v denním styku s lidmi. Proto tvrzení, že nedbáme na požadavky občanů a že jsme nějaká uzavřená či skrytá skupina, je myslím naprostý nesmysl. Nebojím se a chtěl bych říci, že skutečně jsem přesvědčen a jsem si opravdu jist, že pokud půjdeme naznačenou cestou, od našich názorů neustoupíme a budeme je prezentovat srozumitelně a smysluplně, tak najdeme společnou řeč postupně jak se zákonodárným sborem, tak i s výkonnou mocí. Děkuji za pozornost a zase někdy nashledanou.
Pavel Šámal, předseda Nejvyššího soudu
