Návrh zákona o státním zastupitelství má řadu kritiků. Jak zjistila Česká justice, jejich řady rozšířil svými připomínkami i Nejvyšší soud. Stanovisko například rozporuje samotnou smysluplnost rušení vrchních státních zastupitelství a ustavení Speciálního státního zastupitelství.
Návrh je podle připomínek Nejvyššího soudu značně problematický v mnoha směrech. „Především není nijak uspokojivě odůvodněno, proč má být přijímán zcela nový zákon o státním zastupitelství, jaké poznatky z uplatňování dosavadního zákona to vyžadují, v čem je stávající zákon zcela překonaný a proč nestačí jen jeho novela, zvláště když se pracuje na novém trestním řádu, s nímž zákon o státním zastupitelství úzce souvisí. Návrh pak velmi neorganicky a nesystémově zasahuje do řádně fungující soustavy státních zastupitelství, aniž by byly zváženy možné souvislosti s reformou celé justice a zejména soustavy soudů“, píše se v úvodu zásadně negativních připomínek Nejvyššího soudu z dubna tohoto roku, které má Česká justice k dispozici. Vzhledem k tomu, že návrh zákona v podstatných výtkách nedoznal změn, jsou tyto připomínky platné i dnes.
Komentář Petra Dimuna „Prokurátorská reforma státního zastupitelství“ si můžete přečíst zde.
Stanovisko Nejvyššího sodu, které podle informací České justice vypracovali soudci Antonín Draštík a František Púry, rozporuje samotnou smysluplnost rušení vrchních státních zastupitelství a ustavení Speciálního státního zastupitelství. Není podle nich totiž vůbec zřejmé a ani to nebylo náležitě zdůvodněno, proč je třeba zrušit fungující VSZ a taktéž nezazněla žádná významná kritika ohledně efektivity jejich činnosti. „Naopak, stávající představitelé VSZ jsou ze strany odborné i laické veřejnosti vnímáni velmi pozitivně a jimi řízená VSZ fungují zcela normálně, a to i ve specializovaných agendách, pro které má být zřízeno SSZ. Proto není zřejmý účel navrhované změny ani to, v čem má být její přínos ve srovnání s působením stávajících VSZ. Kromě toho taková změna by si vyžádala i poměrně značné a zbytečné finanční nálady“, píší soudci Nejvyššího soudu ve svém stanovisku.
Nesystémový zásah do soustavy
Upozorňují také na rizika „specializace“: „Navíc koncentrace postihu určitého „citlivého“ typu kriminality u jednoho centrálního orgánu státního zastupitelství spíše vyvolává riziko snadnějšího ovlivňování některých případů, a to včetně zvýšeného tzv. korupčního rizika, než by tomu bylo při jejich řešení v rámci decentralizované a již fungující soustavy dvou VSZ a jednoho NSZ. Zmíněné riziko by mohlo být ještě umocněno tím, že by v nějaké konkrétní závažné věci byl podjatý vedoucí SSZ, což by mělo diskvalifikovat celé SSZ a jeho působnost by pak mělo zcela převzít jiné státní zastupitelství (snad NSZ nebo krajské?)“.
Soudci Nejvyššího soudu taktéž poukazují na „vnitřní rozpornost návrhu“: Na jedné straně jde podle nich o naprosto nesystémový zásah do soustavy státních zastupitelství, který fakticky vytváří jakási „dvě centra“ státního zastupitelství, tzn. „Speciál“ a Nejvyšší státní zastupitelství (NSZ), přičemž výrazem toho je i navrhované postavení státních zástupců „Speciálu“ na roveň státním zástupcům NSZ, a to i z hlediska platového, přičemž „Speciál“ nemá podléhat dohledu. A na straně druhé se má výrazně posílit postavení NSZ ve vztahu k nižším článkům této soustavy, ovšem kromě „Speciálu“, zejména ke krajským státním zastupitelstvím. „Tím by se založila existence specificky modifikované třístupňové soustavy státního zastupitelství, ale zejména by šlo o zřejmý návrat k centralistickému pojetí státního zastupitelství, a to v rozporu s dosavadní tendencí i s důvody, které vedly k tomu, že zákonem č. 283/1993 Sb. byl opuštěn model centralisticky řízené prokuratury“, připojují se soudci Nejvyššího soudu k těm, kdo poukazují na návrat modelu prokuratury, která zde fungovala před přijetím stávající úpravy z pera profesora Františka Zoulíka.
Speciál je vymezen neurčitě
Nejvyšší soud se ve svém stanovisku poukazuje i na to, že by zrušením vrchních státních zastupitelství a ponecháním vrchních soudů vznikl „nežádoucí asymetrický model justice, v němž by vrchní soudy neměly odpovídající orgán na straně státního zastupitelství, což by mělo další negativní procesní dopady, a to včetně zcela nejasného řešení situace, který státní zástupce (kterého státního zastupitelství) bude činný u veřejného zasedání vrchního soudu“. Z navrhované změny vyplývá podle nich i její neprovázanost s právní či interní úpravou činností konkrétních policejních útvarů působících v oblasti předpokládané příslušnosti „Speciálu“.
Terčem kritiky Nejvyššího soudu je i příslušnost „Speciálu“. Ta je podle jejich stanoviska v návrhu vymezena jednak neurčitě, jednak zahrnuje široký okruh trestných činů. „Přitom současně umožňuje, aby SSZ některé věci na sebe libovolně atrahovalo, a naopak jiné věci bez dalšího předávalo nižším státním zastupitelstvím. Pro tento postup pak v podstatě nejsou stanovena žádná zákonná pravidla a navíc by o atrakci či delegaci v těchto případech měl rozhodovat jen vedoucí SSZ zcela podle svého uvážení “, píše se ve stanovisku Nejvyššího soudu, které tak podporuje obdobnou kritiku jak poslanců Ústavně právního výboru PSP, některých ministerstev, tak i větší části krajských státních zástupců.
Státní zastupitelství jako monokratický orgán
Stanovisko Nejvyššího soudu je v souladu s kritiky navrhované normy i ve věci absence dohledu nad činností „Speciálu“: „To je zcela nepřípustné a jen to posiluje podezření ze snahy vytvořit jakési další „centrum“ státního zastupitelství. V tomto směru pak považujeme za nevhodné i úvahy, aby zde byl orgánem dohledu soud. Jednak soudu nepřísluší zasahovat do činnosti orgánů přípravného řízení jinak než rozhodováním o některých omezeních významných práv a svobod a o opravných prostředcích podaných proti taxativně stanoveným rozhodnutím. Jinak ovšem musí být věcí vlastní odpovědnosti orgánů přípravného řízení (policie a státního zastupitelství), zda a proti komu zahájí trestní stíhání a jakým způsobem ho budou vést. To ostatně odpovídá i v návrhu proklamované větší nezávislosti státního zastupitelství a státních zástupců. Angažovanost soudu nad rámec stávajících oprávnění by pak znamenala složité problémy i s vyloučením soudců činných v přípravném řízení z rozhodování vlastní věci a další komplikace“.
Nejvyšší soud varuje ve svém stanovisku i před posílením postavení NSZ. „Nezávislost státního zastupitelství, deklarovaná v ustanovení § 2 návrhu, by měla vést k větší decentralizaci soustavy státního zastupitelství. S tím ovšem není slučitelné postavení NSZ ve vztahu k nižším státním zastupitelstvím. Spíše se návrh zákona navrací k pojetí státního zastupitelství jako monokratického orgánu, jímž byla dřívější prokuratura před více než 20 lety. NSZ na základě svých oprávnění může prakticky zasáhnout do všech „živých věcí“. Rovněž je nepřijatelné, aby NSZ v tak širokém rozsahu v soustavě státního zastupitelství zaujímalo procesní funkci orgánu druhého stupně (postavení stížnostního orgánu), nebo bylo dokonce činné v odvolacím řízení. Takové postavení mu rozhodně nemůže náležet a jen to podporuje závěr o nesystematickém návrhu na zrušení VSZ a neorganickém začlenění SSZ do soustavy státního zastupitelství“, varují soudci Nejvyššího soudu.
Ti upozorňují i na disproporci v návrhu zákona, kdy na jedné straně pouze u nejvyššího státního zástupce nedochází k žádnému zkrácení jeho funkčního období, zatímco u všech zbývajících vedoucích státních zástupců se tak děje, což podle Nejvyššího soudu „vyvolává ničím neodůvodněnou nerovnost v přístupu navrhovatele k těmto osobám“.
Účelová úprava kárné odpovědnosti
Shodně se stanoviskem Nejvyššího správního soudu pak Nejvyšší soud odmítá i novou úpravu kárné odpovědnosti soudců a státních zástupců, tedy aby i po skončení funkce soudce nebo státního zástupce je bylo možné uznat vinnými ze spáchání kárného provinění, neboť „je z něj zřejmá účelovost a ničím neodůvodněné zpřísnění represe vůči soudcům a státním zástupcům“. Dále mají soudci Nejvyššího soudu za to, že tříletá objektivní promlčecí doba k podání kárného návrhu je příliš dlouhá, neboť odpovídá dokonce nejkratší promlčecí době u trestného činu a navrhují její zkrácení na 1 rok, protože kárné provinění odpovídá svou povahou a závažností přestupku. Stejně jako Nejvyšší správní soud i Nejvyšší soud trvá na tom, že je třeba zachovat subjektivní lhůtu k podání kárného návrhu. „Je totiž nepřípustné, pokud se osoba oprávněná podat návrh na zahájení kárného řízení dozví o skutečnosti zakládající kárné provinění, aby třeba nedůvodně vyčkávala (až 3 roky), ponechávala státního zástupce (i soudce) v nejistotě, zda podá kárný návrh či nikoliv, popřípadě této možnosti využívala jako prostředku k jeho ovlivňování“, píší v připomínkách soudci Nejvyššího soudu.
Z výše popsaných připomínek asi nepřekvapí příkrý závěr celého dokumentu, kterým Nejvyšší soud odmítá návrh zákona o státním zastupitelství jako celek: „Není totiž dostatečně zdůvodněna nutnost urychleného přijetí této nové úpravy, ani to, jaký efekt se od ní očekává. Navíc jsou předložené návrhy dílem nepřijatelné a dílem nedostatečně legislativně zpracované. Doporučujeme učinit návrh nového zákona o státním zastupitelství součástí rekodifikace trestněprocesních předpisů a případné reorganizace soudní soustavy. Některé nezbytné změny lze učinit dílčí novelou stávajícího zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů“.
(epa)
