Úkolem procesních pravidel není podle odcházejícího místopředsedy Městského soudu v Praze Jaromíra Jirsy komplikovat přístup k právu, ale garantovat respektování a vymahatelnost práva. Sám o sobě říká, že v některých případech mu někdy chybí více „selského rozumu“. V rozhovoru pro Českou justici nový ústavní soudce mimo jiné prozradil, že jeho jmenování proběhne příští týden.
Sešel jste se již s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským? Pokud ano, co vám řekl a kdy nastoupíte do nové funkce ústavního soudce?
Setkali jsme se v pátek (25. září, pozn. red.) v Brně. Jednání bylo věcné, stručné, jasné a měl jsem z něj dobrý pocit. Rozhovor se držel v technické rovině, takže se řešilo bydlení, asistenti, administrativa, doprava a nejbližší akce. Jmenování proběhne 7.10 a už 8.10 si půjdu sednout na plénum Ústavního soudu a začíná„obyčejná“ práce. Začíná poměrně rychle, ale to se dalo čekat, protože soud je o jednoho soudce oslaben.
Už víte, jaké dostanete spisy a případně kolik na vás „spadne“ nedodělků?
Měl jsem velké štěstí, že paní doktorka Formánková po sobě nenechala nedodělky. Už jsem v justici několikrát zažil, co to znamená převzít několik desítek, dokonce stovek nedodělků po někom jiném, což mě teď naštěstí nepotká. Dostanu na úvod přiděleno 170 nových věcí, bude mi v Joštově ulici takzvaně napuštěn rybník. To znamená, že se mi dorovná podle průměrného počtu nápadů za poslední léta počet věcí do těch 170 kusů. Rozhodně bych neřekl, že rozjezd bude pozvolný, ale bude to šipka rovnou do vody. Byť jsem si vědom, že zdaleka ne všech 170 věcí se bude projednávat meritorně, řada z nich skončí odmítnutím, tak to není málo.
Tady narážíme na to, co jste říkal na ústavně právním výboru v Senátu, kde jste se byl představit před hlasováním o vaší nominaci. Podle vás by Ústavní soud neměl sloužit jako poslední odvolávací instance soudních sporů. Jak byste toho chtěl dosáhnout nebo k tomu přispět?
Jednou z cest by bylo, kdyby se tvrzené porušení ústavních práv stalo dovolacím důvodem. To by znamenalo, že v některých věcech, ve kterých není přípustné dovolání, typicky ve věcech péče soudu o nezletilé děti, které se často u Ústavního soudu objevují, by se věcí musel nejdříve zabývat Nejvyšší soud. Samozřejmě za vytvoření odpovídajících podmínek. Ale to by musely být změněny obecně procesní předpisy tak, aby porušení ústavních práv bylo dovolacím důvodem. A protože se v některých případech věc nedostane vůbec k Nejvyššímu soudu, rovnou ji řeší soud Ústavní. Nicméně to je spíše otázka pro legislativce, zda budou ochotní v tomto ohledu měnit procesní předpisy.
Zde se ale nabízí otázka, co by na to řekl Nejvyšší soud, který si na nedostatek případů rovněž nemůže stěžovat.
Hovořil jsem o vytvoření odpovídajících podmínek. Těch řešení, jak ulevit Ústavnímu soudu, by bylo více. Dovedu si představit, že úplně jednoduché případy by se mohly odmítat rozhodnutím bez odůvodnění, což není vyloučeno možná ani podle stávající úpravy, ale nejsem si vědom, že by se někdo k takovému rozhodnutí již odvážil. Uvidíme, zda se odvážím já. Jakožto předseda odvolacího senátu taktéž rozhoduji některé věci bez odůvodnění, byli jsme v tomto ohledu průkopníky. Myslím že některé bagatelní a na první pohled nedůvodné stížnosti si podle mého názoru nezaslouží rozhodnutí Ústavního soudu na čtyři stránky.
Ještě se vrátím k předsedovi Ústavního soudu Pavlu Rychetskému. V kuloárech se říká, že vaše vztahy jsou mírně řečeno ambivaletní. Jak byste ten váš vztah popsal?
Dovolil bych si vztah se svým šéfem hodnotit až po nějaké době, kdy spolu budeme spolupracovat. Z úvodního setkání mám dobrý pocit. Jsem si vědom, že vztah předsedy soudu a soudce je stejně jako na jiných soudech, specifický. Není to vztah nadřízeného a podřízeného. Předseda nesmí zasahovat do nezávislé rozhodovací činnosti, tím spíše předpokládám, že to bude platit u Ústavního soudu. Já bych nehovořil o nějaké ambivalenci, možná jsme se s panem předsedou v minulosti utkali v době, když já jsem byl prezidentem Soudcovské unie a on ministrem spravedlnosti, což už samo o sobě není předpoklad pro nějaké pohodové vztahy. Já jsem prostě kopal za soudce, on za správu justice a v řadě případů jsme se neshodli. To považuji za logické a já nemám důvod k nějaké nevraživosti. Na svou práci se těším.
O panu předsedovi se ale říká, že své názory prosazuje dost autoritativně, v minulosti se o tom již někteří bývalí soudci otevřeně zmiňovali. Neobáváte se toho?
Já si názor udělám sám, nepotřebuji ho zprostředkovaně. Vždy jsem měl svůj názor a v tomto nehodlám své zvyklosti nijak měnit. Jsem zvyklý svého předsedu respektovat a být loajální. Můžete mi to věřit nebo ne, ale já jsem se za 25 let nesetkal s tím, že by mi někdo říkal jak mám nebo nemám rozhodovat. Takhle to v justici nechodí.
Ta vaše nominace a následné schvalování v Senátu proběhla takřka bez výhrad. Shoda na vašem jménu byla opravdu široká a neobvyklá. Čím si to vysvětlujete?
To je věc, ze které jsem překvapený. Mám z ní radost. Snažím se ve věcech nehledat nějaké temné síly či zástupné důvody. Snad jsem senátory přesvědčil tím, co mám za sebou, co chci u Ústavního soudu dokázat. Samozřejmě, když jsem šel do Senátu, byl jsem si vědom toho, že se ocitám na poli politickém a čekal jsem, že se může v každém okamžiku toho procesu něco přihodit. Něco, co by nemělo nic společného s právem ani výkonem spravedlnosti, ale s politikou. Ale to se prostě nestalo. Vážím si toho, že můj mandát je tak silný, protože 55 hlasů z 69 je hodně. Samotného mě to překvapilo tím spíše, že odhadem jsem mohl odsoudit nějakých 11 tisíc věcí, to znamená minimálně 11 tisíc účastníků nebylo s mým rozhodnutím spokojeno a nepochybně chodily před hlasováním na plénu různé emaily na mojí osobu od nespokojených účastníků, kteří prohráli a které jsem naštval. Nakonec jsem ale nemusel vysvětlovat nic, co by souviselo s mojí dřívější rozhodovací činností. Z jednání v Senátu jsem měl jen ten nejlepší pocit, přestože bylo psychicky velmi náročné. Lhal bych, kdybych řekl, že ne.
Ministerstvo spravedlnosti poslalo do připomínkového řízení novelu trestního řádu, podle které by například osoby mařící úkony trestní řízení mohly být v krajním případě uvězněny až na 48 hodin. Česká advokátní komora nebo Unie obhájců považují záměry ministerstva za protiústavní. Co o novele soudíte vy?
Novelu jsem nečetl a nevím, jaká je přesně navrhovaná úprava. Ale myslím, že to není nic unikátního, najdeme ji i v jiných zemích. Když soud půl roku předvolává marně svědka a má pocit, že svědek se vyhýbá své ústavní povinnosti, tak si zadržení zcela výjimečně představit dovedu. K tomu, aby se zajistila účast svědka u soudu slouží předvedení, což pravidelně končí tím, že vám policie napíše, že svědek nereaguje na zvonění a bouchání a kolují také vtipy, že policie se ani nepokouší najít dům, kde by měla na dveře bouchat, natož aby našla ty dveře. Mít nějaké přísnější instrumenty pro zajištění účasti svědka, nad tím se nepochybně můžeme zamyslet. Na druhou stranu jsem si vědom, že takhle od stolu se mi hovoří jednoduše, že svědčit je ústavní povinnost, ale není to legrace. Vezměte si, že byť jako anonymizovaný svědek svědčíte v nějaké násilné organizované trestné činnosti. Obávám se, že když zločinci chtějí, tak vaši identitu prostě odhalí. Nebo si vezměte, že budete svědčit proti své nejlepší kamarádce a v rozvodovém řízení vypovídat, že měla během manželství dvacet milenců. To se vám asi moc nebude chtít a člověk raději nechá dát pokutu.
Další aktuální případ, kterým se Česká justice nyní zabývá, je ústavní stížnost soudkyně Krajského soudu v Ostravě Simony Pittermannové, která navrhuje zrušit odstavec 2 paragrafu 160 insolvenčního zákona, podle kterého předseda soudu může v určitém případě přerozdělit insolvenční věci mimo rozvrh práce soudu. Jak byste se postavil k takové stížnosti?
Navrhnout to paní soudkyně samozřejmě může. Mě by ale zajímalo, jak by se paní kolegyně tvářila, kdyby jí napadl například případ společnosti Sazka, jako nám u Městského soudu v Praze, kde bylo 3000 přihlášených veřitelů. Pak by její názor na to, zda je to protiústavní, byl možná jiný. V situacích, kdy jsou v řízení tisícovky účastníků a souvisí s ním stovky incidenčních sporů, tak na mě jakožto na předsedovi nebo pověřenému místopředsedovi je přeci zajistit, aby práva šla. Vidím to čistě pragmaticky. U našeho soudu jsme se s tím setkali ve více případech. Již zmíněná Sazka, velké bytové družstvo a velká družstevní záložna. To jsou kauzy, na které se kvůli schůzkám věřitelů pronajímá Národní dům na Vinohradech. Velké konkursy, kdy na jednoho soudce je to tak obrovský zápřah, že i kdybych mu zastavil nápad na deset let dopředu, tak je to najednou taková rána, že se řízení úplně zabrzdí. Jde podle mě čistě o manažerské rozhodnutí.
Soudkyně Pittermannová ale argumentuje tím, že vytíženost soudce nemůže být argumentem k tomu, aby člověku byl odňat zákonný soudce.
Můžeme si povídat o tom, které ústavní právo je silnější, jestli právo účastníka na bezprůtahové projednání věci, protože je také zakotveno v Listině základních práv a svobod a dokonce v Evropské listině lidských práv nebo jestli právo na zákonného soudce. Já jsem vždycky právo na zákonného soudce chápal tak, že se má vykládat ve prospěch účastníka řízení. Já to ze svého pohledu justičního manažera vidím tak, že účastník má zejména právo, aby jeho řízení skončilo v rozumné době, tím spíše řízení insolvenční, které se už tak vleče. Paní redaktorko já si myslím, že účastníkovi je úplně jedno, jestli insolvenci projednává jeden zákonný soudce nebo 15 zákonných soudců. Kdybyste se jej zeptala, kterému z uvedených ústavních práv dá přednost, myslím si, že si vybere rychlost řízení.
Říká se, že Ústavní soud je „odtržen“ od soustavy a že ústavní soudci jsou často i v rozporu s obecnou justicí. V minulosti to byly například případy střetu Nejvyššího soudu s Ústavním soudem. Budete v budoucnu v kontaktu s tou „obyčejnou justicí“?
Za a si myslím, že současný Ústavní soud je poskládán tak, že není jednobarevný. Jsem tam já, pan doktor Lichovník, pan doktor Uhlíř, to jsou kovaní zástupci obecné justice, jsou u něj advokáti, zástupci z Nejvyššího správního soudu, akademici, státní zástupci, soudci Nejvyššího soudu, Já se budu snažit a to vám slibuji, udržet kontakt s obecnou justicí. Už jen proto, že mě to profesně nepochybně bude udržovat ve střehu. Mám své aktivity, které mě snad donutí být s realitou ve spojení, například pravidelně přednáším, hodlám se i nadále potkávat s advokáty a soudci, což je vždy bezvadná věc pro zpětnou vazbu, budu se i nadále snažit sledovat a zpracovávat judikaturu, publikovat o „obyčejném“ právu.
Velmi často se traduje, že na Ústavního soudce mají velký vliv jeho asistenti. Už máte jasno, koho si s sebou přivedete?
Jasno mám z jedné třetiny až poloviny. Okamžite po schválení své nominace v Senátu jsem začal přemýšlet o svém týmu. Myslím, že se můžu pochlubit, že jsem takovým průkopníkem týmové práce u soudu. S asistenty dlouhodobě a rád pracuji a vždycky jsem se snažil prosazovat jejich co nejširší pravomoci i to, aby na ně soudci delegovali co možná nejvíc práce. Dospěl jsem logicky k závěru, že v mém týmu by měl být minimálně jeden člověk, který zná prostředí Ústavního soudu, zná Brno a který navíc má odborné předpoklady. Nakonec to dopadlo tak, že se uvolnil pan doktor Štanglica po paní doktorce Formánkové, který už předtím dělal asistenta i jiným soudcům, například doktoru Varvařovskému nebo Nykodýmovi, což samo o sobě skýtá jistou záruku kvality. Takže v rámci mého pátečního jednání jsme spolu již mluvili. Dal jsem mu první velký úkol, aby sháněl někoho k sobě. Napadlo mě, že by to mohla být žena, neboť i ženský pohled na věc není čas od času od věci. Jsem si vědom toho, že rozhodování ústavního soudu je o právu, ale když si vezmeme, co Ústavní soud řeší, například rodinněprávní věci, to jsou kauzy, kde je třeba určitá životní zkušenost a kde se ženský pohled hodí, ale uvidíme, jak to nakonec dopadne. Ostatně – i namísto mě měla podle některých prognóz sedět u ústavního soudu žena. Mám vyhlédnutého i třetího asistenta, což by mohl být jeden velmi šikovný student právnické fakulty, který teprve za půl roku dělá státnice a já bych byl rád, aby byl jako třetí do party někdo, kdo by viděl kauzy z nedotčeného a mladého pohledu.
V kandidátském projevu jste poměrně razantně zdůraznil, že nebudete opakovat svůj mandát ústavního soudce. Z čeho to vaše prohlášení vychází?
To vyplynulo z nedávných historických zkušeností. Dva soudci, kterých já jsem si velmi vážil a to doktor Nykodým a doktor Výborný podle toho, co vím, nakonec neobhájili svůj mandát v zásadě kvůli své rozhodovací činnosti. Kvůli konkrétním kauzám, které řešili u Ústavního soudu. To je prostě špatně. Jsem si vědom toho, že soudce, který končí svůj mandát a pomýšlel by na jeho opakování, tak by možná mohl sklouznout k jistému alibismu anebo by mohl mít tendence rozhodovat tak, aby se zavděčil tomu, komu se bude na výborech a na plénu zodpovídat. Stejně tak není dobře, aby se opakovaly mandáty soudních funkcionářů. Můžeme se bavit o tom, že by se stejně jako u ústavního soudce prodloužil u funkcionáře mandát ze sedmi na deset let, ale neměl by být opakovatelný. Velmi nesouhlasím s tím, že v některých případech došlo k renominaci místopředsedů krajských soudů. Podle mého názoru to jde jednoznačně proti duchu nálezu Ústavního soudu, se kterým souhlasím. Už jen z toho důodu, že sám na sobě pozoruji, že bylo prospěšné a zároveň jsem měl i štěstí, že jsem po sedmi, osmi letech změnil místo
Krajské ale i okresní soudy namítají, že nemají dost lidí, kteří by mohli ty vedoucí funkce vykonávat.
Myslím si, že by to mělo být nastaveno tak, aby si předseda soudu mohl vybrat svůj mančaft. A v tomto ohledu je nastavena i nová instrukce Ministerstva spravedlnosti, že na místopředsedy soudů se nemusí vypisovat výběrové řízení. Tým předsedy by měl být vázán na jeho funkční období. Teď to beru čistě z manažerského hlediska. Někteří kolegové nefunkcionáři by možná řekli něco jiného, ale pokud půjdu do nějaké funkce coby manažer, budu si chtít vybrat svůj tým. Snad nová instrukce něčemu pomůže. Zároveň si myslím, že každý manažer od jistého okamžiku musí vychovávat potenciální nástupce. Respektive alespoň se zamyslet nad tím, zda existují lidé, kteří mají předpoklad k tomu, aby funkci vykonávali. Potom samozřejmě proběhne výběrové řízení. Je to jako u řemeslníků, kterým je už 60 let a bolí je záda. Když se deseti z nich zeptám, zda se snažili vychovat nástupce, tak mi devět z nich řekne, že ne, že je to moc práce, že většina učňů je k ničemu a jsou to vyhozené peníze a čas investovaný do výchovy. Nicméně výchova budoucích potenciálních manažerů k řídící funkci také patří.. A jestliže se na úrovni krajského soudu se spokojíme s tím, že v celém širém kraji není člověk, který by nebyl schopen nahradit končícího místopředsedu či předsedu, tak to nesvědčí o tom, že firma je zdravá. Ba naopak.
Je podle vás v pořádku princip, kdy předseda Ústavního soudu má dobré vztahy s prezidentem a radí mu, jaké kandidáty vybírat na Ústavní soud?
Pan prezident navrhuje soudce a logicky má osoby z justice, kterým důvěřuje a na které se obrací. A je to nejen předseda Ústavního soudu. Já až tak neznám vztahy pana předsedy s panem prezidentem, ale co já vím, pan prezident justiční záležitosti konzultuje i s jinými lidmi, kteří se v justici vyznají a myslím si, že je to tak zcela v pořádku.
Stal jste se Ústavním soudcem poměrně brzy, přemýšlíte, co budete dělat po skončení mandátu?
Já jsem ještě ani nezačal a vy už řešíte, co bude za deset let.
V roli ústavního soudce totiž skončíte, až vám bude 59 let a to je věk, kdy lidé teprve na takovou kariéru obvykle pomýšlejí. Vy jste to předběhl. A sám jste v projevu říkal, že je to vrchol kariéry.
Je. Já se momentálně cítím být na vrcholu sil. V justici jsem si již ledacos odkroutil, užil jsem si téměř všechno, s výjimkou trestních věcí, které jsem řešil spíše okrajově. Zároveň jsem se coby manažer staral o soudce, aby mohli vykonávat svoji práci tak, aby řízení probíhalo rychle a kvalitně. Myslím si, že můj věk není zase tak nízký na to, abych po zkušenostech, které mám, nemohl pomýšlet na kariéru ústavního soudce. S manželkou jsme si pořídili byt v Mariánských lázních, tak třeba na stará kolena budu soudit věci péče o nezletilé děti u Okresního soudu v Chebu.
Dokážete si představit ten návrat z vrcholu do obecné justice?
Já o tom zatím samozřejmě tolik nepřemýšlím. Chtěl bych zdůraznit, že nepřestávám být soudcem Městského soudu v Praze. Stejně jako se paní doktorka Formánková vrátila do pozice předsedkyně odvolacího senátu, což není úplně zanedbatelná funkce, tak dá-li mi Bůh zdraví a svěží mysl, tak bych snad ještě potom mohl v dovolací, odvolací nebo i nalézací instanci něco pro justici odvést.
Možná znáte ty úvahy kupříkladu pana předsedy Rychetského o takzvaných emeritních soudcích. Co na ně říkáte?
Emeritní soudce není jen představa pana předsedy Rychetského. Také Soudcovská unie má projekt emeritních soudců, což je myšlenka, kterou se dlouhodobě nedaří prosadit. Jde o myšlenku, podle které by po dosažení určitého věku soudce prostě odešel do zálohy. Když jsem byl v senátorském klubu ODS, tak tam přišla řeč na problematiku uprchlíků. Senátoři mi začali klást otázky, jak se justice popere s potenciálním nárazem v podobě přezkumu azylových rozhodnutí. V tu chvíli mi došlo, že je to ideální situace pro to, oprášit myšlenku emeritního soudce. Takovéto nárazové vlny totiž mohou čas od času nastat, a to není jen problematika uprchlíků. Ze zálohy by se emeritní soudci povolali a museli by řešit podobné kauzy.
Eva Paseková, Petr Dimun
