Česká justice  přináší plné znění příspěvku soudce Evropského soudu pro lidská práva zvoleného za Českou republiku JUDr. Aleše Pejchala na úvod konference Právo na obhajobu 1. října 2015, Právnická fakulta Univerzity Karlovy.

„QUI STATUIT ALIQUID PARTE INAUDITA ALTERA, AEQUUM LICET STATUERIT, HAUD AEQUUS FUIT,“ pravil Lucius Annaeus Seneca, tedy volně parafrázováno: „Ten, kdo rozhodl něco a druhou nevyslechl stranu, třebaže rozhodl správně, správně si nevedl sám.“

Neznám lepší definici spravedlivého procesu než toto lakonické konstatování římského filozofa a básníka, dva tisíce let staré.

Tím bychom také mohli ukončit právě započatou debatu o právu na obhajobu. Nic kvalitnějšího, než znali staří Římané, nevymyslíme! A uchylovat se k čemusi novému, leč horšímu, ba dokonce hloupějšímu je sice tradicí lidského společenství v posledních letech, ale toto shromáždění není uskupením tradičním ve smyslu dvacátého prvního století. Směle tedy může, ba dokonce má právo, nárok, ctít spontánní řád společenství svobodných občanů a od moudrosti Seneky, Cicera, Ulpiana a dalších skutečných znalců skutečného práva se neodvracet. Proto nenavrhuji diskusi ukončit, ale vést ji jednoduše, přímočaře tedy spontánně.

Jako celoživotní praktik práva jsem vždy prohlašoval a jsem o tom hluboce přesvědčen, že právo je jednoduchá vědní disciplína za předpokladu, že stav naší mysli splňuje tři základní postuláty pro poznání práva. Jde o toto. Naše mysl, za prvé není naplněna zlou vůlí, za druhé dokáže logicky uvažovat a za třetí zná dokonale systém.

Mohlo by vás zajímat

Rovněž jsem hluboce přesvědčen, že stav mysli autorů textu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod krátce po skončení druhé světové války splňoval ony tři zmíněné postuláty. Jinak by nemohlo v preambuli Úmluvy zaznít, že Vysoké smluvní strany, tedy podepsané vlády členských států Rady Evropy „potvrzují svou hlubokou víru v ty základní svobody, které jsou základem spravedlnosti a míru ve světě a které jsou nejlépe zachovávány na jedné straně účinnou politickou demokracií a na druhé straně společným pojetím a dodržováním lidských práv…“.

Autoři textu Úmluvy po všech válečných strastech a utrpeních věděli o svobodě totéž, co Marcus Tullius Cicero, jenž kratičkým povzdechem: „O NOMEN DULCE LIBERTATIS“ – „Ó sladké jméno svoboda!“, řekl na téma svobody vše a to dokonale.

Víra, že svoboda je základem spravedlnosti a míru ve světě a že nástroje k jejímu zachování, jako základního kamene evropského společenství, jsou demokracie a dodržování práva, je vírou realistickou a přitom spontánní, protože odráží lidskou zkušenost se všemi možnými druhy nesvobodného, nespravedlivého života, které historie lidstvu přinesla.

Co nám tato víra ukazuje v oblasti trestního práva, ať už z pohledu ústavního pořádku či práva mezinárodního? Nic složitého či mimořádného, pokud máme dobrou mysl, známe systém a přemýšlíme logicky. Zkrátka nikoli falešnou domněnku, že každý zločin musí být spravedlivě potrestán. Ale poznání fungování lidského společenství v rámci spontánního řádu, že trest za zločin může a musí být, a to bezpodmínečně, výsledkem spravedlivého procesu, v němž byla nezpochybnitelně prokázána vina pachatele zločinu.

Úmluva považuje právo obhajovat se v trestním řízení osobně anebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru zcela přirozeně za právo minimální. Condicio sine qua non spravedlivého procesu, tou je obhajoba. Žádná vina nemůže být prokázána, žádný trest nemůže být uložen, pokud nejsou splněny veškeré podmínky práva na obhajobu.

Jak interpretují soudci Evropského soudu pro lidská práva ve svých rozhodnutích právo na obhajobu? Doufám, že se nám daří být co nejjednodušší, nejsrozumitelnější, jinak by výklad neměl smysl. Náš výklad je určen pro kteréhokoli obyvatele Evropy, kterými jsou samozřejmě i právníci, leč nikoli jako jakkoli privilegovaní příjemci interpretace Úmluvy.

Pokusím se, tomuto ctihodnému shromáždění, vybrat několik vět, právních vět, který tento výklad charakterizují. V současnosti je oficiální interpretace Úmluvy Evropským soudem pro lidská práva možná toliko v angličtině či francouzštině, čili moje čeština není a nemůže být ničím jiným, než soukromým, volným překladem, jenž ,věřím, zachovává smysl sdělení.

 

„ Aby soud (národní soud) mohl trestní věc vůbec přijmout, musí se obviněnému dostat plné a podrobné informace o obvinění proti němu vznesenému, právní kvalifikace tohoto obvinění, což je nezbytným předpokladem zajištění spravedlivého procesu.“

„Takováto informace musí být obviněnému poskytnuta v čase, jenž je dostatečný pro přípravu jeho obhajoby.“

„Každá osoba, která je obviněna z trestného činu, musí být chráněna podle Úmluvy v každém stádiu trestního řízení.“

„ Obviněný má právo na asistenci a pomoc obhájce v celém trestním řízení.“

„ Právo každého obviněného z trestného činu být efektivně obhajován obhájcem je jedním ze základních pilířů (základních funkcí) spravedlivého procesu.“

 

Je samozřejmé, že bych mohl pokračovat velmi dlouho v citacích – překladech právních vět z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Ale tím bych vás neobohatil ve vašem poznání, spíše unavil většinu z vás tím, co notoricky znáte.

Úmyslně jsem u právních vět neuvedl rozhodnutí, ze kterých jsem citoval. Nechci vás však odkazovat na Hudoc na webových stránkách našeho soudu a složité hledání v rozhodnutích Soudu. Nechci ani doporučovat některé z teoretických pojednání v odborné literatuře. Rád bych však propagoval výborný počin odborných pracovníků Evropského soudu pro lidská práva, kteří připravili průvodce jednotlivými články Úmluvy a to výlučně citací nejdůležitějších právních vět z case-law Soudu, vztahujícího se k tomu kterému článku Úmluvy. Tam vše potřebné najdete. Nedovedu si představit praktičtější příručku pro kteréhokoli advokáta, státního zástupce i soudce. Navíc tento průvodce je jak v angličtině, tak ve francouzštině každému přístupný na webových stránkách Evropského soudu pro lidská práva.

Na závěr bych rád podotkl něco osobního. Většinu svého aktivního advokátského života jsem se zabýval právem civilním. Možná byla ode mne trochu drzost přijmout pozvání na tuto konferenci a mluvit k trestním specialistům. Na druhou stranu jsem do roku 1989 více jak deset let jako obhájce ve věcech trestních působil. A tato zkušenost pro mne, nyní soudce Evropského soudu pro lidská práva, byla zkušeností zásadní. Obhajovat obžalované v době komunistického režimu nebylo jednoduché. Ze všech 47 soudců současného Evropského soudu pro lidská práva mám tuto zkušenost jako jediný. A věřte mi, že svým kolegům mám mnoho co říci. Tato škola, nikoli ochrany svobody, ale spíše jejího hledání, byla nesmírně cenná právě pro výkon funkce soudce, jenž neoprávněné zásahy do svobody jednotlivce posuzuje na poli mezinárodního práva. Věřím, že nás nečeká někdy v blízké budoucnosti opět hledání svobody, že svobodu dokážeme chránit.

Moc vám děkuji za pozornost.

Aleš Pejchal