Pokud by kdokoli z množství zamítnutých stížností Davida Ratha na podjatost soudce usuzoval, že se stížností pro podjatost nelze uspět, mýlil by se.
Co tedy musí soudce provést, aby byl uznán podjatým? Musí pronášet k přísedícím ironické výroky, prohlásit, že se mu výpověď nechce číst a obžalovaného nazvat rovnou komikem. Může rovněž v rámci hlavního líčení oznámit, že „v tomto státě to má poškozený horší, než obžalovaný“.
Dovolání k Nejvyššímu soudu podali letos v dubnu dva odsouzení za pronevěru. Oba v dovolání namítali, že v jejich věci rozhodoval vyloučený soudce ve smyslu § 30 trestního řádu. Soudkyně podle nich v přítomnosti nevyslechnutého svědka probírala písemné důkazy a svědkovi doporučovala, že jeho výpověď má „kopírovat plus minus“ výpověď z přípravného řízení. Ohromující je ovšem katalog výroků, kterých se při tom soudkyně v průběhu hlavního líčení dopustila.
V rámci probíhajícího hlavního líčení totiž polohlasem pronášela takové výroky adresované převážně přísedícím, že po důkladném seznámení se s obsahem zvukového záznamu je lze vyhodnotit jakožto skutečnosti nasvědčující její podjatosti, uvádí se v textu rozhodnutí Nejvyššího soudu. Například když v přítomnosti nevyslechnutého svědka probírala písemné důkazy, prohlásila v rámci svého doporučení, jak vypovídat, že „v tomto státě to má poškozený horší, než obžalovaný“.
Z obsahu trestního spisu a konkrétně ze záznamu hlavního líčení ze dne 4. 11. 2013 uloženého na digitálním nosiči pak Nejvyšší soud zjistil, že dotyčná předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. Veronika Čeplová v rámci předmětného hlavního líčení skutečně pronesla výroky uvedené v rámci dovolání. a rovněž při zahájení výslechu svědků byli tito informováni v tom smyslu, že budou vyslýcháni ke stejné věci jako v přípravném řízení a že by tedy měli vypovídat totožně, píše se v rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Z rozhodnutí vyplývá, že takto nervy „ujely“ předsedkyni senátu Veronice Čeplové, která v roce 2014 v jiné trestní věci, a to v případu obžalovaného Marka Dalíka, přerušila hlavní líčení a trvá na výpovědi bývalého velvyslance USA v ČR Richarda W. Grabera.
Soudkyně při líčení: To snad není možný, mně se to nechce číst!
Podle Nejvyššího soudu pronášela soudkyně při čtení výpovědi obviněného výroky, ze kterých vyplynulo, že se ztotožňuje s podanou obžalobou. Takto podle záznamu komentovala soudkyně výpověď obviněného:…“že teda samozřejmě není vinna“…, …“takže přestože to nebude valné, tak se radši domluvila“…, …“no tak tím spíš“…, …“no to je teda taky prohlášení“…, …“to je teda komik“…, …“jak to, dyť říkala, že to ztratila, tak proč ji to zajímá“…, …“teda to je…mně se to nechce číst“…, …“to snad není možný“…
Je třeba konstatovat, že při rozhodování posuzované věci nemůže být nestranný soudce, který v rámci hlavního líčení při čtení výpovědi obviněného pronáší takové výroky a komentáře, ze kterých vyplývá, že se ztotožňuje s podanou obžalobou či je dokonce přesvědčen o vině obviněného před tím, než provedl potřebné důkazy a ty hodnotil dle § 2 odst. 6 tr. ř. a který informuje svědky v tom směru, že by měli vypovídat totožně jako v přípravném řízení, zhodnotil tuto fázi předmětného řízení před Městským soudem v Praze Nejvyšší soud.
Nestrannost vyjadřuje postavení subjektu, kterému je svěřeno rozhodování, a to bez zájmu na výsledku, a je jí zajišťován i zájem na spravedlivém rozhodování. Pro její dodržení nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům nebo věci, ale objektivně nahlíženo, musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti, uvedl mimo jiné Nejvyšší soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/2004.
NS: Z chování soudkyně plyne, že měla na věc od počátku názor
Ještě před Nejvyšším soudem o námitce jednal Vrchní soud v Praze. Jak vyplývá z textu rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchní soud uznal, že některé projevy soudkyně byly nevhodné, avšak podle soudu se nechovala výslovně v rozporu s trestním řádem a na výsledek jednání její chování nemělo vliv: „Dále vrchní soud konstatoval, že v určitých směrech nepřiměřené chování předsedkyně senátu v průběhu hlavního líčení neovlivnilo jeho výsledek, kdy rozhodnutí o vině a trestu bylo učiněno na podkladě řádně provedených a objektivně hodnocených důkazů, jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu,“ vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu.
S takovým názorem se Nejvyšší soud neztotožnil. „Z uvedeného je zřejmé, že nelze hodnotit výroky předsedkyně senátu Městského soudu v Praze pouze jako nevhodné či nepřiměřené a postup při provádění výslechu svědků jako zcela v souladu s trestním řádem, neboť v daném případě má její poměr k věci zcela konkrétní podobu a je dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudkyně přistupovat k věci a úkonům jí se týkajícím objektivně a nestranně,“ argumentuje proti názoru vrchního soudu Nejvyšší soud.
Z výše uvedeného plyne, že uvedená soudkyně si nejen učinila názor na posuzovanou věc již na počátku hlavního líčení, když předjímala závěry a skutečnosti, které měly být objasněny právě v rámci hlavního líčení, za přítomnosti ještě nevyslechnutého svědka probírala písemné důkazy, související s postavením poškozené společnosti, při výslechu svědků uváděla, že by jejich výpověď měla plus mínus kopírovat to, co řekly v přípravném řízení, nýbrž tyto okolnosti nabyly významu ve vztahu k hodnocení důkazní a skutkové základny, z níž posléze vycházela, v důsledku čehož, objektivně nahlíženo, existují oprávněné pochybnosti o její nestrannosti (§ 30 odst. 1 tr. ř.).Dovolání obviněných J. M. a S. A. T. je tedy v této části opodstatněné, uzavřel rozhodnutí Nejvyšší soud a nařídil ve věci znovu rozhodnout. V daném případě se dva obžalovaní dovolatelé měli dopustit defraudace částky 5 352 000 tím, že předstírali zajišťování víz pro pracovníky zahraničních misí Armády ČR, aniž by takové služby přes smluvní firmu kdy uskutečnili.
-ire-
