Kompetence místopředsedy Nejvyššího soudu (NS) Romana Fialy zůstaly i po příchodu Pavla Šámala nezměněné. „Známe se velmi dlouho, tykáme si. Navíc z okolnosti, že on je specialista na právo trestní a já na právo civilní, přirozeně vyplývá i rozdělení našich agend a odborných zájmů,“ popsal vztah se svým šéfem soudce Roman Fiala v rozhovoru pro Českou justici. Místopředsedou NS je od roku 2011 a specializuje se především na dědické právo.

Aktuálně na Nejvyšším soudu řešíte dostavbu budovy. Ministr Pelikán vám slíbil 130 milionů na novou přístavbu. Je to řešení vyhovující?
Myslím si, že je to dočasné řešení. Nejvyšší soud je od začátku v budově, která je pro něj nevhodná. Není to budova ani důstojná, ani dostatečně velká. Přístavba nové budovy na místě sousedního domu, určeného k likvidaci, pouze nahradí prostory, které si Nejvyšší soud pronajímá v nedalekém domě. Je to tedy volba mezi příslovečným vrabcem – rozšířením stávající budovy v hrsti a holubem – novou budovou na střeše. Perspektivně jsem přesvědčen o nezbytnosti nové důstojné budovy pro Nejvyšší soud.

Na druhou stranu minulost mnohokrát ukázala, že dočasná řešení bývají z těch ve finále nejtrvanlivějších. Myslíte, že je vůbec možné, aby i po postavení nové budovy v tomto stavu Nejvyšší soud setrval?
Obávám se, že máte pravdu. Víme, jak dlouho trvalo „dočasné umístění“ sovětských vojsk od roku 1968 na našem území. Nicméně, výstavba zcela nové budovy Nejvyššího soudu je hudbou budoucnosti a prostorové problémy je třeba řešit okamžitě.

Mluví se i o tom, že by si Nejvyšší soud mohl svoji budovu vyměnit s jiným soudem v Brně, to by podle vás bylo řešení?
Bylo by ideální, kdyby Nejvyšší soud sídlil v nynější budově Krajského soudu v Brně. Tato budova byla ještě za doby rakousko-uherské monarchie postavena právě jako sídlo Nejvyššího soudu.

Vzhledem k současné debatě o tzv. uprchlické krizi se diskutuje problém s azylovým řízením a jeho praktickým řešením v intencích, které po nás vyžaduje EU, kdy soudci upozorňují na možný nárůst agendy a komplikace s tím vzniklé. Ani uvnitř justice na způsob řešení nejsou shodné názory, že?
Ano. Také sleduji rozpor mezi představiteli správní justice, kdy předseda Nejvyššího správního soudu je přesvědčen o tom, že azylová agenda by měla směřovat přímo do justice. A naproti tomu místopředseda tohoto soudu Michal Mazanec, je přesvědčen, že by se mělo jít cestou samostatného tribunálu pro azylové věci. Já jako specialista na civilní právo si sám netroufám činit jednoznačný závěr. Nicméně mám velkou obavu, že přímý přesun azylové agendy na soudy by mohl, bude-li pokračovat nastalé stěhování národů, dramaticky prodloužit vyřizování všech jiných soudních agend. Vytvoření samostatného tribunálu by takové riziko eliminovalo.

Mohlo by vás zajímat

Další aktualita: Ministerstvo spravedlnosti poslalo do připomínkového řízení novelu zákona o elektronických komunikacích, která převede část agendy ČTÚ na soudy. Co to podle vás bude pro soudy znamenat?
Takové řešení považují za zásadně špatné a dlouhodobě se snažím vysvětlovat, že nikomu nic dobrého nepřinese. ČTU, který tuto agendu vyřizuje, dělá svou práci dobře a na stávajícím stavu není nutno nic měnit. Přenesení telekomunikační agendy velmi dramaticky zatíží soudy tisíci sporů a tím výrazně prodlouží lhůty vyřizování dalších věcí. Je mylné domnívat se, že se jedná o jednoduché spory, jež budou vyřízeny výhradně platebními rozkazy a soudce reálně nezatíží. Opak je pravdou. Většina platebních rozkazů bude napadena odporem a bude přesunuta do běžné sporné soudní agendy. Soudní řízení je přece nejsofistikovanější způsob řešení sporů v právních vztazích, a proto je také nejdražší a nejzdlouhavější. Chceme-li mít rychlé soudní řízení, musíme se snažit od soudů „odklonit“ všechny jednodušší agendy.

Na červnovém setkání vám měl ale ministr spravedlnosti podle našich informací slibovat, že udělá vše pro to, aby to na soudy nespadlo. Proč se tak nakonec podle vás stalo?
Na to neumím odpovědět. Věřím však, že nakonec rozum zvítězí a k přesunu agendy, tak jako při podobných pokusech v minulosti, nedojde. Nebude-li tomu tak, potom nelze než konstatovat, že i tento úkol justice zvládne. V takovém případě bude rozhodující, zda budou současně adekvátně navýšeny justici prostředky na zvládnutí nových úkolů. Jestliže k tomu nedojde, měl by zákonodárce vysvětlit občanům, že se rozhodl prodloužit lhůty k vyřizování civilních soudních věcí a proč tak učinil.

V tom návrhu novely je navýšení financí na řešení této agendy o stovky milionů korun a k tomu náklady na více než 200 zaměstnanců. Myslíte, že to bude stačit?
Doufám, že tuto otázku nebudeme muset řešit.

Co se týče vašich kompetencí na Nejvyšším soudu, změnily se nějak s příchodem Pavla Šámala coby nového předsedy?
Ne. Mé kompetence jsou stejné jako v minulosti.

Jak s předsedou Pavlem Šámalem vycházíte?
S Pavlem Šámalem vycházíme velmi dobře. Známe se velmi dlouho, tykáme si. Navíc z okolnosti, že on je specialista na právo trestní a já na právo civilní, přirozeně vyplývá i rozdělení našich agend a odborných zájmů.

Novým předsedou trestního kolegia NS se stal František Púry. Jste s volbou spokojen a řešil s vámi Pavel Šámal svůj výběr? A co se týče volby předsedy občanskoprávního a obchodního kolegia, jehož mandát končí v září, jeho výměnu jste již probírali?
Výběr nových předsedů kolegií jsme opakovaně s Pavlem Šámalem probírali. Volbu předsedy trestního kolegia považuji za velmi šťastnou. Pevně věřím, že to tak dopadne i v případě civilního kolegia.

V této souvislosti se mluví o doktoru Antonínu Draštíkovi. Je podle vás favoritem na nového předsedu občanskoprávního kolegia?
Upřímně by mě překvapilo, že by dlouholetý specialista na trestní právo měl zájem stanout v čele občanskoprávního kolegia. Velmi si vážím znalostí a zkušeností doktora Draštíka jako soudce i jeho organizačních schopností, koneckonců proto je prvním zástupcem nového předsedy trestního kolegia. Jsem však přesvědčen, že předsedou občanskoprávního kolegia by se měl stát opět specialista na civilní právo.

Kdo je tedy podle vás tím hlavním kandidátem na nového předsedu?
Zatím to neřeknu. Během září bude jasno.

Na schůzce zástupců justice a ministra spravedlnosti na konci srpna si předsedové soudů stěžovali, že s nimi ministerstvo v podstatě nekomunikuje vznik nové legislativy. Zazněl názor, že by se od krajských soudů výše měly stát oficiálním připomínkovým místem. Jaký na to máte názor?
Nejvyšší soud dlouhodobě usiluje o to, aby se stal „regulérním“ připomínkovým místem v legislativním procesu. Považujeme za nezbytné, aby se justice mohla vyjádřit k zásadním změnám v právním řádu a aby její připomínky musely být standardní procedurou vypořádány. Stávající stav kdy tomu tak není, považuji za neúnosný.

Když budu konkrétní, tak výrazné námitky se z NS například ozývaly kvůli novele insolvenčního zákona. Pokud by v praxi měl NS zákon připomínkovat, kdo by například v případě zásadních rozporů za soud na vládě zastupoval?
Novela insolvenčního zákona je poněkud rozporuplný zákon. Určitá jeho část má silnou podporu krajských soudů. Osobně jsem se o tom viděl a slyšel na poradě insolvenčních místopředsedů krajských soudů a jejich argumenty mě přesvědčily. Naproti tomu jiné části jsou výrazně kritizovány, o čemž svědčí i rozsáhlý vámi v minulosti citovaný materiál zpracovaný insolvenčními specialisty Nejvyššího soudu. Obecně jsem spíše zastáncem legislativní zdrženlivosti a doporučuji změny jen po skutečně podrobných analýzách dopadů stávajících zákonů do praxe. Stabilita právního řádu je přece aspektem jeho kvality.

Jak daleko je příprava nového občanského soudního řádu?
To je těžká otázka. Většinou říkám, že základním předpokladem pro vytvoření nového kodexu je patos a etos doby. Donedávna jsem byl přesvědčen, že tomu tak je i v současnosti, když už nebyl civilní procesní kodex vytvořen společně s novým občanským zákoníkem. Nyní, s ohledem na společenskou i politickou realitu, je takový optimismus stále těžší obhájit. Dá se říct, že práce rekodifikační komise pro civilní proces byla v současnosti „rozvolněna“. Jsem však přesvědčen, že rekodifikace civilního procesu je pro dobré fungování soudů i našeho právního řádu nezbytná.

Rozvolnění prací je tedy kvůli tomu, že ministerstvo o nový občanský soudní řád nyní nemá zájem?
Myslím si, že ministerstvo spravedlnosti nyní upřednostňuje rekodifikaci trestního řádu a má současně obavu, zda by zatížení justice novým občanským zákoníkem nebylo znásobeno zatížením novým civilním procesem.

Vznik trestního řádu ale také nevypadá příliš nadějně, když podle informací z justice se nová komise pod vedením profesorky Císařové ještě nesešla.
Nedávno jsem se účastnil jednání Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny, kde byla tato otázka položena legislativnímu náměstkovi ministra spravedlnosti a ten řekl, že komise se pravidelně schází a pracuje.

Je pravda, že byste se měl sejít se zástupci civilních úseků soudů a projednávat s nimi zajímavé precedenty v jednotlivých případech v souvislosti s aplikací nového občanského zákoníku?
S místopředsedy civilních úseků krajských a vrchních soudů se sejdeme ne přelomu října a listopadu na pracovní poradě. Nejvýznamnějším bodem programu bude hledání všech myslitelných prostředků a způsobů jak zkrátit období rozkolísané a nejednotné judikatury. Což je stav sice logicky vyplývající z počátků interpretace a aplikace nového občanského zákoníku a zákona o korporacích, ale je to stav zásadně nežádoucí a je úkolem a odpovědností Nejvyššího soudu udělat vše pro jednotný výklad práva v našem státu.

Nemůžeme se nezeptat na evergreen současných debat uvnitř justice a to vznik Nejvyšší rady soudnictví. Jak vy vnímáte genezi tohoto orgánu?
Na poradě s předsedy krajských soudů a soudů na Nejvyšším soudu panovala shoda v tom, že nějaký takový orgán, ať už se bude jmenovat jakkoliv, by měl v budoucnu vzniknout. Ani uvnitř justice však není zatím zcela jasné, jak by měl takový orgán vypadat a jaké by měl mít kompetence. Justice by se měla, podle mého přesvědčení, vrátit ke kořenům, tedy k myšlence soudcovské samosprávy. Soudci by „bez požehnání“ politiků měli konečně vytvořit základní strukturu své samosprávy na základech fungujících formálních i neformálních uskupení jako jsou Soudcovská unie, soudcovské rady na soudech, Kolegium předsedů krajských soudů atp. Pokud by se to podařilo a soudci by společně, a proto velmi silně a nepřehlédnutelně, vyjadřovali svá názory, návrhy a postoje na zásadní právní a justiční otázky, nedovedu si představit, že by ještě i pak byl takový problém s legislativním zakotvením soudcovské samosprávy, jako je nyní.

Co vám v té současné debatě o Nejvyšší radě soudnictví chybí?
Myslím si, že se prozatím velmi málo mluvilo o odpovědnosti takového orgánu. Přitom každý orgán státní moci musí mít nejen kompetence, ale současně musí někomu i odpovídat. Je to zásadní předpoklad jeho důvěryhodnosti.

Kromě Nejvyšší rady soudnictví se mluví i o změnách v oblasti soustavy soudů, například okleštit stupně soudů na menší počet, byl byste pro?
Tak jednoduché to není. Klíčem k řešení organizace justice je pojmenování jejích úkolů. Takové vymezení úkolů je dáno procesními předpisy. Chceme-li tedy měnit strukturu soudů, musíme si nejprve ujasnit procesní otázky, nejlépe rekodifikovat civilní i trestní proces. Samozřejmě, že problémem jsou příliš malé i příliš velké okresní soudy. Před prostým rušením malých soudů či rozdělováním těch velkých bych se přimlouval za racionální soustředění některých prvostupňových agend jen na některé okresní nebo krajské soudy. Mohly by tak vzniknou opravdu efektivní specializované úseky soudů. Třeba úseky pracovního soudnictví podle osvědčeného německého vzoru.

Takže spíše než zrušit určitý stupeň soudů by se měly slučovat agendy?
V zásadě ano. Racionálně pojmenovat agendy, které bude lépe soustředit jen na některé soudy, ale současně nebrat občanům „blízké“ soudy pro řešení běžných rodinných a sousedských sporů. Koneckonců nedaleko od našich jižních hranic v Rakousku je soud, který má jen jednoho soudce. Řešení organizační struktury je až druhotné. Zásadní je rozdělení práce, tedy procesní předpisy.

Není chybou soudců, že se o těchto věcech na veřejnosti více nemluví?
Nevím, zda je to chyba soudců. Každopádně by se o všech těchto otázkách mělo ve veřejném prostoru mluvit daleko více. Jistě by se tak předešlo mnoha nedorozuměním a nepochopením.

Eva Paseková, Petr Dimun