Některé státy původní Evropské hospodářské smlouvy přestaly dodržovat Lisabonskou smlouvu a znovu se stávají národními státy. Konflikt mezi zastupitelskou demokracií svrchovaného státu a životem pod právní kuratelou nadnárodního útvaru se projevil.
Poukazuje na něj i analýza ministerstva vnitra k návrhu na nedobrovolné přemísťování lidí na území národních států. Nucené umístění obyvatel do jiného státu je v rozporu s lidskými právy a ohrožuje samu podstatu státu.
Naprosto legitimní státoprávní otázku nastoluje analýza ministerstva vnitra vytvořená pod vedením týmu náměstka ministra Petra Mlsny. Otázka zní, jaké právní povahy je návrh na zavedení povinných kvót pro nedobrovolné rozmísťování lidí v národních státech členů EU: „Není zřejmé, zda členské státy mohou návrh odmítnout nebo blokovat skrze veto svých národních parlamentů, uvádí se v analýze.
Tato otázka je pro existenci svrchovaného státu zásadní, neboť svrchovaný stát se vyznačuje tím, že kontroluje své území a své obyvatelstvo pod vlastní jurisdikcí, nikoli tím, že jsou mu obyvatelé bez ohledu na jejich původ dodáváni podle kvót nařízených nadnárodní organizací, a to i proti vůli lidu. Takový systém se sám rozpadne nebo se stane zdrojem konfliktu mezi státy. Proč tomu tak je, vysvětlil ve vydání časopisu Mezinárodní politika č. 6 už v roce 2005 současný soudce Evropského soudu pro lidská práva za Českou republiku Aleš Pejchal.
Chování států a jejich občanů nařizuje nadstátní útvar
Podle Aleše Pejchala je stát subjekt práva, jenž obsahuje tři základní prvky, a to území, obyvatelstvo a veřejnou moc. „Stát nemůže vzniknout ani existovat bez vlastního území, bez obyvatelstva, které je přirozeně a trvale usedlé na tomto území, a bez schopnosti mocensky udržet mezi obyvatelstvem na tomto území takový minimální pořádek, jenž umožní soužití s jinými státy,“ uvedl Aleš Pejchal v pojednání Život v Evropě na počátku 21. století definici státu.
Jenže přijetím evropské ústavy respektive Lisabonské smlouvy má tato Smlouva o fungování evropské unie a právo přijaté orgány Unie při výkonu pravomocí přednost před právními řády členských států. „Právní řád Evropské unie je tedy právním řádem zcela samostatným, pro jeho vytváření má svůj vlastní nástroj – své orgány, má svá vlastní výkladová pravidla i principy. Nejde o právo vzniklé na poli mezinárodním, ani uvnitř jednotlivých členských států,“ vysvětluje Aleš Pejchal.
Zatímco podle Aleše Pejchala byl život člověka na počátku 21. století v Evropě především „životem v zastupitelské demokracii, kdy občané jednotlivých států svěřují svým zástupcům tu více tu méně ze svých oprávněných zájmů, aby je tito zástupci prosazovali jak ku prospěchu jednotlivých občanů, tak celku“, po Lisabonské smlouvě tomu tak už není, vyplývá z jeho textu. Přijetím Smlouvy podle něho končí etapa života člověka v Evropě na počátku 21. století, započatá ve druhé polovině století dvacátého. „Veškeré tyto zájmy již nespravuje mezinárodní organizace, která by jednotlivé státy v některých otázkách zastupovala, ale nadstátní útvar s vlastním právním řádem, který si sám vytváří a pomocí něho nařizuje druh chování jednotlivým členským státům i občanům těchto států,“ napsal už před přijetím Smlouvy Pejchal.
Státy Lisabon nedodržují, přichází konflikt
Naprosto nová situace potlačení zastupitelské demokracie ve prospěch nadnárodního útvaru nařizujícího chování států i lidí povede k tomu, že národní státy nebudou Smlouvu dodržovat, předpověděl už před deseti lety současný soudce ESLP Aleš Pejchal. To se právě, a nikoli poprvé, děje. Lisabonskou smlouvu nedodržuje například Řecko, Itálie, ale ani Německo. Nebyla to Evropská unie, ale německá kancléřka Merkelová, která jednostranně pozvala přistěhovalce a žadatele o azyl nikoli do EU, nýbrž do Německa. Není to ostatně ani Evropská unie, kdo vyhrožuje České republice, Maďarsku, Slovensku a Polsku nevracením části finančního příspěvku do EU a dalšími sankcemi v případě neposlušnosti. České republice nevyhrožuje EU, nýbrž Rakousko, Německo a Francie.
Tímto bere za své kapitola 2 Lisabonské smlouvy Politika týkající se kontrol na hranicích, azylu a přistěhovalectví, jejíž článek 77 například říká:
Unie rozvíjí politiku s cílem:
a) zajistit, aby osoby bez ohledu na svou státní příslušnost nebyly kontrolovány při překračování vnitřních hranic;
b) zajistit kontrolu osob a účinný dohled nad překračováním vnějších hranic;
c) postupně zavést integrovaný systém řízení vnějších hranic.
Pro účely odstavce 1 přijímají Evropský parlament a Rada řádným legislativním postupem opatření týkající se:
a) společné politiky v oblasti víz a jiných krátkodobých povolení k pobytu;
b) kontrol, jimž podléhají osoby překračující vnější hranice;
c) podmínek, za kterých požívají státní příslušníci třetích zemí v Unii po krátkou dobu svobody pohybu;
d) veškerých opatření nezbytných pro postupné zavedení integrovaného systému řízení vnějších hranic;
e) neprovádění kontrol osob bez ohledu na jejich státní příslušnost při překračování vnitřních hranic.
To, oč se hraje nyní, je však článek 78, ve kterém se říká: „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem,“ aniž by bylo definováno, co je stav nouze, co je opatření a co je dočasnost. Navíc podle tohoto článku měla Komise už dávno navrhnout „opatření“ mimo jiné pro Maďarsko, Řecko a Itálii.
Z událostí trvajících takřka rok, které vyústily v realitu, kdy každý den kontrolovaně nebo nekontrolovaně vstoupí na území některého členského státu a pokračuje dál v cestě po EU počet přistěhovalců a žadatelů o azyl rovný jednomu okresnímu městu, je zjevné, že členské státy především Evropského hospodářského společenství jako předchůdce Evropské unie neberou Lisabonskou smlouvu vážně. „Má však potom smysl takový dokument přijímat, nehledě na negativní dopad na mravní vývoj obyvatelstva Evropy, když jeho základní právní předpis nebude dodržován?,“ ptal se už před deseti lety Aleš Pejchal.
„Anebo bude brán vážně. Pak ale končí etapa zastupitelských demokracií jednotlivých evropských států, které pro příště s poděkováním budou přijímat právní řád připravený někým jiným než občany jejich země. Třetí odpověď nemám, obě předchozí však v sobě živí zárodek konfliktu,“ nastolil svoji vizi.
Že tento konflikt přichází, je nasnadě. Nařízené nedobrovolné přesídlení stálé kvóty jakýchkoli obyvatel bez ohledu na jejich původ na území kteréhokoli jiného státu a jejich omezení na svobodě je v rozporu s Evropskou úmluvou o lidských právech a základních svobodách, zatímco ztráta kontroly nad částí nově příchozích obyvatel, kteří vzniknou přidělením do státu, narušuje samu podstatu státu a jeho svrchovanosti. Česká republika by proto v případě nařízení kvót měla rovněž začít Lisabonskou smlouvu ignorovat.
Irena Válová
