Místopředseda Městského soudu v Praze a někdejší předseda Soudcovské unie Jaromír Jirsa má po dnešku o něco blíž k tomu, aby se stal Ústavním soudcem. Ústavně právní výbor Senátu Parlamentu ČR totiž jednomyslně v tajné volbě podpořil jeho nominaci na tuto funkci.
Fakt, že se tak stalo všemi sedmi hlasy hlasujících senátorů, zmínil na závěr i předseda výboru Miroslav Antl s tím, že je to podle něj v historii poprvé. Jirsovu kandidaturu přišel do výboru obhájit ředitel legislativního odboru Kanceláře prezidenta republiky Václav Pelikán, který vyzdvihl Jirsovu soudcovskou kariéru, odbornost a publikační činnost. Na výbor se dostavil i Jirsův „nadřízený“, předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra.
Jirsa při svém představení senátorům zdůraznil respekt, který k funkci ústavního soudce má, neboť jej považuje za vrchol soudcovské kariéry. Za své vzory ústavního soudce považuje především Vladimíra Klokočku, Vladimíra Čermáka a Pavla Holländera. Jako základní princip, který jako soudce ctil, uvedl především neformalistický přístup a zdravý selský rozum. „Za svoji profesní kariéru soudce jsem rozsoudil, nikoliv snad pouze vyřídil, 11 tisíc věcí“, poznamenal.
Když padl dotaz na jeho názor ohledně platů soudců, tedy zda považuje především za správné, že o nich rozhodují sami soudci, Jirsa přiznal, že to je věc, kdy si „ulevil, že již není předsedou Soudcovské unie“. Podle Jirsy však jde o spor mezi fyzickou osobou a jejím zaměstnavatelem, který musí rozhodnout jedině soud. Otázkou je, zda právě i z těchto důvodů by v budoucnu neměla vzniknout nejvyšší soudcovská rada, složená nejen ze soudců, která by o platových otázkách rozhodovala, protože ve veřejnosti mohla tato věc vyvolávat dojem „malé domů“.
Senátor Jaroslav Kubera kontroval, že nejlepší by bylo, „kdyby to nikdo rozhodovat nemusel“ a platy ústavních činitelů by se zvyšovaly automaticky. „Soudci mají tu výhodu, že nemají voliče“, povzdechl si Kubera, který se Jirsy zeptal, co říká na stav, kdy se překotně mění legislativa a „pokud by dnes někdo vypnul ASPI, nemohli by soudci snad ani soudit“.
Nešvarem je, že na každý z nových problémů vymýšlíme nové ustanovení, začal Jirsa svoji odpověď s tím, že „čím více ustanovení, tím více příležitostí k obcházení“. Sám je stoupencem neformálního zákona o třech paragrafech: 1. Soud musí rozhodovat rychle, spravedlivě a předvídatelně. 2. Účastníci musí spolupracovat se soudem a musí nést důsledky svého postupu. 3. Soudce musí smysluplně vysvětlit své rozhodnutí.
Podle Jirsy se z dnešní legislativy vytratil zdravý selský rozum a stručnost. V této souvislosti kritizoval i nový občanský zákoník, který podle něj obsahuje příliš mnoho ustanovení a nových pojmů, které budou dělat v praxi výkladové problémy. Navíc se souzení podle Jirsy stalo národním sportem a podávání trestních oznámení nástrojem obstarávání informací.
Kritizoval také skutečnost, že Ústavní soud dnes plní roli další odvolací instance, což podle Jirsy není dobře. Zauvažoval, zda by do budoucna nebylo dobré, aby nově bylo důvodem pro podání dovolání k Nejvyššímu soudu porušení práva na spravedlivý proces. Zmínil namátkou ze své praxe rodinné spory, které končí často u Ústavního soudu, což je podle Jirsy špatně.
Možnost před výborem vystoupit měl i předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra, který na Jirsovi vyzdvihl dvě věci: byl dvakrát po sobě zvolen předsedou Soudcovské unie, což svědčí o Jirsově přirozené autoritě mezi soudci a pak to, že když se v roce 1999 stal místopředsedou Obvodního soudu pro Prahu 1, patřil tento soud, co se týče vyřizování civilních sporů, mezi pět nejhorších v zemi, zatímco v roce 2007, když Jirsa funkci opouštěl a přecházel na Městský soud v Praze, byl tento soud mezi pěti nejlepšími.
(pd)
