Pouhých deset dní stačilo Itálii, aby zadržela jejich loď, uvrhla je do detence, následně uvěznila a poté obratem kolektivně vyhostila do Tunisu. Případ tří tuniských migrantů se nyní stal varováním pro všechny členské země Úmluvy o lidských právech základních svobodách: migranty nelze zavřít do detence bez sdělení důvodu, vydat rozhodnutí bez možnosti přezkumu a hromadně je vyhostit bez zjištění jejich osobní situace.
V úterý 1. září 2015 rozhodl Evropský soud pro lidská práva v případu Khlaifia a spol. v. Itálie, že Itálie se způsobem ne/vedení řádného imigračního nebo azylového řízení dopustila porušení šesti Článku Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. „Dnešní rozsudek připomíná všem 47 zemím Rady Evropy, že se žadateli o azyl a s přistěhovalci musí být zacházeno jako s individuálními lidskými bytostmi se stejnými základními právy jako každý jiný, jak jsou garantována Evropskou úmluvou o lidských právech,“ komentoval rozsudek záhy po jeho zveřejnění generální tajemník Rady Evropy Thorbjorn Jagland.
Rozsudek, který se týká výhradně procedury detence a vyhoštění, není v rozporu s výrokem Evropského soudu pro lidská práva z letošního dubna, totiž že vstoupit do cizí země a usadit se tam není lidské právo garantované Evropskou úmluvou o lidských právech a základních svobodách.
Nejnovější rozhodnutí ESLP se týká případu detence tří přistěhovalců v přijímacím centru na ostrově Lampedusa a později na lodi kotvící na mooru v přístavu v Palermu a následné urychlené repatriace do Tuniska. Migranti byli zajištěni s lodí u italského pobřeží v roce 2011 během událostí souvisejících s tzv. arabským jarem. Kvůli postupu italských úřadů podali stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva 9. března 2012.
Desetidenní příběh tří Tunisanů
Tři stěžovatelé z Tunisu Saber Ben Mohamed Ben Ali Khlaifia, Fakhreddine Ben Brahim Ben Mustapha Tabal and Mohamed Ben Habib Ben Jaber Sfar, narození v letech 1983, 1987 a 1988 opustili ve dnech 16. a 17. zaří 2011 Tunis po moři. Jejich lodě byly následně zajištěny italskými úřady. Poté byli eskortováni na ostrov Lampedusa a tam převezeni do přijímacího centra Contrada Imbriacola.
Podle vyjádření Tunisanů před soudem byly hygienické podmínky v centru děsivé: záchody neoddělovaly žádné dveře od sprch a dalších prostor a zásobování vodou bylo omezené. Vzhledem k přeplněnosti museli migranti spát na zemi. Stěžovatelé dále uvedli, že jim nebyl umožněn žádný kontakt s vnějším světem.
Dne 20. září 2011 bylo přijímací centrum poničeno kvůli požáru, který následoval po nepokojích migrantů. Stěžovatelé byli na noc převezeni do sportovního zařízení, kde se jim podařilo zmařit detenci, kterou zajišťovala hlídací agentura a poté dosáhnout vesnice Lampedusa. Tam se připojili k protestní demonstraci spolu s dalšími 1 800 migranty.
Poté co byli policií uvězněni, byli tři tuniští stěžovatelé letecky převezeni do Palerma a umístěni na dvou lodích kotvících v městském přístavu. Na palubě lodi prožili další čtyři dny. Nakonec byli ve dnech 27. a 29. září 2011 vyhoštěni do Tunisu. Před odjezdem byli vyslýcháni tuniským konzulem, který pouze zaznamenal jejich data o jejich postavení v souladu s Italsko-tuniskou dohodou uzavřenou v dubnu 2011.
Soud rozhodoval takto:
Článek 5 §1 – právo na svobodu a bezpečnost
Soud zjistil, že stěžovatelům nebylo umožněno opustit svobodně ani registrační centrum ani později loď, jak ve stanovisku uvedla sama italská vláda. Byly drženi pod stálým dozorem policie a byla jim zakázána komunikace s venkovním světem. Těmito omezením byly dány podmínky pro ztrátu svobody a aplikaci Článku 5 Úmluvy.
Přestože předmětný článek umožňuje státům omezit svobodu cizinců za účelem jejich imigrační kontroly, každé ponížení svobody musí mít právní základ v domácím právu, zvláště co se týče právní jistoty, uvedl v rozhodnutí Soud.
Soud dále poznamenal, že italské právo nemá výslovně ustanovení pro detenci přistěhovalců tak, jak do ní byli umístěni stěžovatelé v přijímacím centru. Dokonce i za předpokladu, že detence žadatelů byla právně pokryta bilaterální dohodou s Tunisem, žadatelé nemohli předvídat důsledky dohody, která nebyla zveřejněna a neměla žádnou pojistku proti arbitrárnímu zacházení. Jejich ztráta svobody byla proto nezákonná ve smyslu Článku 5 § 1 Úmluvy.
Článek 5 §2 – právo být bez odkladu informován o důvodech pro omezení na svobodě
Důvody, proč byly žadatelé zajištěni v detenci, nebyly uvedeny a vydány žádným dokumentem. Vláda sice u Soudu předložila rozhodnutí, ale šlo o pozdě poskytnutou nekompletní a nesrozumitelnou informaci, která nebyla Tunisanům předána až do jejich repatriace do Tuniska. Protože stěžovatelé nebyli bez odkladů informováni o důvodech jejich omezení na svobodě, Soud uzavřel, že došlo k porušení Článku 5 § 2 Úmluvy.
Článek 5 §4 – právo na přezkum ne/zákonnosti detence
Soud zjistil, že protože stěžovatelé nikdy v žádném stádiu řízení nebyli informováni o důvodech jejich detence, nebyli schopni čelit její nezákonnosti. Soud v důsledku toho uzavřel, že došlo k porušení Článku 5 § 4 Úmluvy.
Článek 3
Soud zjistil, že kvůli probuzení „arabského jara“, které se vzedmulo v Tunisu a Libyi v roce 2011, čelil ostrov Lampedusa mohutnému přílivu migrantů připlouvajících na lodích: celkem 55 298 jich na ostrově přistálo v době, kdy tam byli přítomni stěžovatelé – což donutilo Itálii vyhlásit stav humanitárního ohrožení. Soud si byl vědom toho, že v té době místní úřady intenzivně pracovali, aby ubytovali uprchlíky. Přestože Soud nepodcenil problémy, se kterými musely členské státy bojovat v případech mimořádných přistěhovaleckých vln, přesto Soud zopakoval, že nebylo možné porušovat Článek 3 Úmluvy.
Několik zpráv včetně zprávy Zvláštní komise italského Senátu a Amnesty International uvedlo skutečnost, že přijímací centrum Contrada Imbriacola bojovalo s vážnými problémy jako přeplnění (přistěhovalci spící na chodbách), hygiena (zápach, nepoužitelná sanita) a nedostatek kontaktu s vnějším světem. Soud proto shledal tyto nedostatečné podmínky detence v centru za prokázané. Navíc byli žadatelé zranitelní poté, co právě přestáli po nebezpečném přeplutí moře. Dokonce i když stěžovatelé zůstali v přijímacím centru pouze čtyři dny, jejich detence za takovýchto podmínek jim ubrala jejich lidskou důstojnost. Tato situace vyústila v zacházení v rozporu s Článkem 3.
Na druhé straně Soud nemohl vyhovět stížnosti týkající se podmínek detence na lodích, protože prohlášení stěžovatelů byla v rozporu se zjištěním italského poslance, který lodě navštívil. Soud proto konstatoval, že v tomto ohledu nedošlo k porušení Článku 3, uvedl Soud ve svém zjištění.
Článek 4 Protokolu č. 4 – zákaz kolektivního vyhnání cizinců
Soud zjistil, že i když žadatelům bylo předloženo individuální rozhodnutí, bylo identické, co se týče použitých slov a nemělo ani žádný vztah k jejich osobní situaci ani nebyly individuálně vyslechnuti. Soud také poznamenal, že přestože stěžovatelé na rozdíl od případu Hirsi Jamaa a spol. prošli identifikační procedurou, nebyla účinná na to, aby později vyloučila kolektivní vyhoštění. Kolektivní povaha odsunu stěžovatelů byla potvrzena faktem, že bilaterální dohoda s Tunisem poskytla základ pro repatriaci utajených tuniských migrantů na základě zjednodušeného řízení založeného na přímé identifikaci dotčených osob úředníky tuniského konzulárního úřadu. Soud proto shledal, že stěžovatelé byli oběti kolektivního vyhnání a uzavřel, že došlo k porušení Článku 4 Protokolu č. 4 Úmluvy.
Článek 13 – právo na účinnou pomoc ve spojení s Článkem 3 a 3 Protokolu č. 4
Stěžovatelé nemohli využít pomoc ke stížnosti na podmínky detence v přijímacím centru, protože odvolání se mohlo týkat pouze nezákonnosti repatriace do Tunisu. Proto došlo v tomto ohledu k porušení Článku 13 ve spojení s Článkem 3. Navíc změněné odvolání nemělo odkladný účinek v dané věci, jmenovitě na přesun do Tunisu, a to přesto, že jde o jeden z požadavků Článku 134. Soud proto uzavřel, že došlo k porušení Článku 13 ve spojení s Článkem 4 Protokolu 4.
Soud na základě nálezu porušení celkem šesti článku Úmluvy rozhodl, že Itálie musí vyplatit každému stěžovateli 10 000 euro a náklady řízení ve výši 9 344 euro. Itálie se může proti rozsudku odvolat k Velkému senátu Evropského soudu pro lidská práva, avšak není povinností ESLP jednání před Velkým senátem připustit.
Irena Válová
