V červnu 2015 rozvířila mediální vody tisková zpráva mluvčího pražské policie Tomáše Hulana, nazvaná „Mají se kriminalisté skutečně bát?“ Hulan zde hovořil o zastrašování kriminalistů ze strany špiček České advokátní komory. Toto stanovisko vyvolalo následnou mediální přestřelku mezi představiteli České advokátní komory, Unie státních zástupců, Nejvyššího státního zastupitelství i Ústavního soudu. Česká justice se pokusila zmapovat zákulisí celé kauzy.
Role hlavního protagonisty případu byla policií přisouzena pražskému advokátovi Martinu Grubnerovi, který se tak ze dne na den ocitl z postavení osoby poskytující právní pomoc jiným, v člověka, který právní pomoc potřebuje. Ve skutečnosti ale po celou dobu probíhalo trestní řízení včetně řízení o vzetí do vazby naprosto skandálním způsobem, a to jak ze strany policejních orgánů, tak ze strany dozorující státní zástupkyně.
Prohlídka advokátní kanceláře
V březnu 2014 vydal na návrh státní zástupkyně Obvodní soud pro Prahu 1 příkaz k prohlídce Grubnerovy advokátní kanceláře. Důvodem měla být domněnka policejního orgánu, že by se v daných prostorech mohly nacházet věci důležité pro trestní řízení vedené ve věci společností, které se měly podílet na krácení daní, jelikož jmenovaný advokát měl některým z těchto společností poskytovat právní služby.
Jako již tradičně se i v tomto případě projevila nepřípustná snaha orgánů činných v trestním řízení vklínit se do povinnosti mlčenlivosti advokáta. Ve svém důsledku by totiž každý advokát, jehož současný či bývalý klient podle názoru policie překročil zákon, mohl sloužit jako pohodlný pramen důkazních prostředků. Česká advokátní komora odmítla udělit souhlas policejnímu orgánu k seznámení se zajištěným obsahem listin a dat, a tento souhlas následně nebyl nahrazen ani rozhodnutím Městského soudu, kde se jej pokoušel získat soudce Obvodního soud pro Prahu 1, který prohlídku kanceláře nařídil.
Neoprávněné vzetí do vazby
Výše uvedený nezdar však policii neodradil, spíše se zdá, že ji podnítil zaujmout mnohem důraznější postup. V květnu 2015 byl Grubner vyzván, aby se dostavil na policii k podání vysvětlení ve věci právního zastupování jeho klientů. Když následně odmítl ve věci vypovídat s odvoláním na svoji povinnost mlčenlivosti advokáta, byl policejním orgánem zadržen. Dva dny na to, se konalo vazební zasedání, na jehož závěr bylo rozhodnuto, že dotyčný advokát se bere do vazby z důvodu, aby „nepůsobil na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání“.
O vazbě rozhodoval tentýž soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 Alexandr Malý, který vydal příkaz k prohlídce kanceláře advokáta, a který se poté neúspěšně pokoušel u nadřízeného soudu domoci souhlasu s vydáním dokumentů zajištěných u advokáta. Návrh na vzetí do vazby pak podala tatáž státní zástupkyně Městského státního zastupitelství Dagmar Květoňová, která podala soudu návrh na nařízení prohlídky kanceláře advokáta.
Advokát byl vzat do vazby, přestože při vazebním zasedání jeho obhájce mimo jiné namítl podjatost rozhodujícího soudce, jakož i navrhující státní zástupkyně. Malý však o podaných námitkách podjatosti vůbec nerozhodl. Tentýž den, kdy soud rozhodl o vzetí advokáta do vazby, se přitom Květoňová vyloučila z dalšího řízení pro podjatost.
Městský soud v Praze, kam Grubner podal bezprostředně stížnost proti usnesení o vzetí do vazby, napadané usnesení zrušil a rozhodl o propuštění advokáta na svobodu. V odůvodnění rozhodnutí Městský soud mimo jiné vytknul orgánům činným v trestním řízení, že návrh podávala dozorující státní zástupkyně, která v té době byla již fakticky vyloučena z vykonávání úkonů v trestním řízení kvůli své podjatosti. Také odmítl, že by zde vůbec byl dán důvod, o který se soud prvního stupně snažil své rozhodnutí o vzetí advokáta do vazby opřít, tedy údajná obava z ovlivňování svědků nebo spoluobviněných. Nezjistil žádné skutečnosti, které by tomu nasvědčovaly.
Soud naopak akcentoval, že Grubnerovo vazební stíhání by mu ve svém důsledku znemožnilo, aby měl stejnou možnost k uplatnění procesních práv, když z celé skupiny obviněných, byl jako jediný vzat do vazby. „O důvodnosti námitky podjatosti dozorové státní zástupkyně nemůže být pochyb vzhledem k tomu, že jmenovaná se sama vyloučila z dalšího projednávání a vykonávání úkonů trestního řízení ve věci,“ konstatuje Městský soud.
Květoňová v odůvodnění návrhu o vzetí do vazby uvádí, že 2. června po zahájení trestního stíhání Grubnera si „ověřila“, že Grubnerova advokátní kancelář zastupuje firmu Halla, v níž je její manžel členem dozorčí rady a akcionářem. Ve skutečnosti ale Grubnerova kancelář zastupovala řadu společností majetkově propojených s Květoněm od roku 2009 a zmíněnou firmu Halla od poloviny září loňského roku. Podle odvolacího soudu se měla pro podjatost vyloučit již k tomuto datu. Ale nejenom to. Pikantní je, že se Květoňová před dvěma lety osobně s manželem zúčastnila oslav Grubnerovy advokátní kanceláře, a tak o zastupování velmi dobře věděla již v té době.
Podle soudu si existenci tohoto objektivního důvodu měla státní zástupkyně uvědomit již v ten den, kdy jí byla trestní věc, v níž figuruje Grubner jako podezřelý ze spáchání trestné činnosti, jako dozorující státní zástupkyni přidělena. „Státní zástupkyně tedy měla o svém vyloučení rozhodnout usnesením podle par. 31 odst. 1 tr. řádu již dne 2. 6. 2015 případně dne 3. 6. 2015 v dopoledních hodinách, a neměla s tímto usnesením otálet do té doby, než byla podána námitka její podjatosti na počátku vazebního zasedání,“ napsal dál odvolací soud, s tím, že návrh tak nemohl být podkladem pro trestní řízení, protože byl učiněn vyloučenou osobou. Odmítl zároveň Květoňové konstrukci, že se vyloučila jaksi podmíněně, tedy po provedení „neodkladných“ úkonů, což byl i návrh na vzetí do vazby.
Porušení práva na obhajobu
Tím ale veškeré přehmaty ze strany represivních orgánů nekončí. Policie se souhlasem dozorující státní zástupkyně v době, kdy byl Grubner předběžně zadržen, znemožnila, aby byl v kontaktu s jím zvolenou obhájkyní, a to i přesto, že se druhý den mělo uskutečnit vazební zasedání v jeho věci. Po sdělení obvinění si Grubner zvolil tři právní zástupce – vedle svého společníka Martina Čížka a Tomáše Sokola svou manželku.
Den po vzetí do vazby, tedy 3. června, se Barbora Grubnerová dostavila na policii, aby se s manželem poradila, a připravila na nařízené vazební zasedání. Policejnímu orgánu se prokázala písemnou plnou mocí a průkazem České advokátní komory. Jenže přítomný policista jí návštěvu neumožnil. Proto policistu požádala o rozhovor s jeho nadřízeným, na což dotčený policista reagoval slovy, že se musí „jít poradit“ a „že je to na pokyn kapitánky Čumbové.“ Ta mu telefonicky sdělila, že „JUDr. Barbora Grubnerová nemůže stěžovatele navštívit a že tuto věc konzultovala s dozorující státní zástupkyní Mgr. Květoňovou a soudcem“ s tím, že Grubner „má dle sdělení kpt. Ing. Marty Čumbové již dost obhájců“. Jako další důvod zamítnutí policista uvedl to, že stěžovatel má vazbu, podle písmene „b“ „a to je důvod, proč jej nemůže JUDr. Grubnerová navštívit“.
Dva dny na to nebyl do Vazební věznice Praha – Ruzyně vpuštěn Sokolův advokátní koncipient, ačkoliv byl vybaven řádnou plnou mocí. Pracovníci Vězeňské služby zdůvodnili zamezení jeho přístupu za Grubnerem s tím, že vyšetřovatel měl vydat nějaké „usnesení“, ve kterém jsou vyjmenovány osoby, které mají plnou moc „založenou ve spise“, a které jediné tak za ním mohou. Konkrétně dle tvrzení příslušníků Vězeňské služby měly k danému dni přístup k stěžovateli pouze čtyři osoby, které měly mít plnou moc založenou ve spise. Když následně koncipient žádal o vystavení kopie takového usnesení, bylo mu toto odepřeno, stejně jako vystavení jakéhokoliv potvrzení, že ve vazební věznici za klientem vůbec byl.
Přitom podle zákona o výkonu vazby má obviněný právo přijímat ve věznici návštěvy obhájce neomezeně a pro návštěvu ve vazbě je rozhodující na místě předložená plná moc. „Znemožnění rozmluvy obviněného s jím zvolenou obhájkyní a se substituentem zvoleného obhájce nelze označit jinak, než za flagrantní zásah do Listinou zaručených základních práv stěžovatele a obecně do práva na spravedlivý proces. Popsaný případ, je o to závažnější, že Vězeňská služba a Policie České republiky takto postupovaly s vědomím a schválením ze strany státní zástupkyně, u které, nastal nejpozději dne 2. 6. 2015 objektivní důvod vyloučení,“ konstatuje Sokol ve své stížnosti na postup represivních orgánů adresované Ústavnímu soudu.
Rejdy kapitánky Čumbové
Otázky také vzbuzuje postup policejního orgánu, který se pokouší za „klíčového svědka“ proti dotčenému advokátovi, jak se alespoň objevilo kupříkladu v článku v Hospodářských novinách, označovat jednoho ze spoluobviněných. Toho se měl dokonce dle tvrzení policie advokát snažit ukrýt v zahraničí, dokonce kdesi v Asii. Tento člověk by měl údajně aspirovat i na status tzv. spolupracujícího obviněného. Přitom jde o osobu, která měla několikrát zásadním způsobem měnit v předmětném řízení výpovědi. Pochybnosti o věrohodnosti takového člověka stupňuje i to, že tento pro policii „klíčový svědek“ je osobou, která nejenže byla v minulosti odsouzena za trestnou činnost, ale proti které dokonce i v současnosti má být vedeno další trestní stíhání pro podezření ze spáchání několika závažných trestných činů.
Právě kvůli firmám tohoto spoluobviněného, slovenského občana, proběhla již zmíněná prohlídka. I tady se zapsala do případu již zmíněná vyšetřovatelka Marta Čumbová.
V červenci 2014 obdržel od inkriminovaného klienta Grubner výpověď plné moci. Výpověď byla po formální a své obsahové stránce až nezvykle profesionálně sepsaná, proto Grubner klienta kontaktoval, aby mu to vysvětlil. Nicméně ten se nechtěl o ničem do telefonu bavit, a žádal advokáta, ať za ním přijede. Na následnou schůzku se dostavil velmi vylekaný, přičemž na dotaz, co se stalo, sdělil, že byl neustále kontaktován ze strany Čumbové, která ho nutila, aby křivě svědčil proti svému advokátovi, a že tento má nějaký podíl na trestní činnosti související s klientem.
Z Grubnerova klienta pak následně vypadlo, že vypovězení plné moci mu sepsala a poslala kapitánka Čumbová ze svého policejního mailu na policejní služebně v Krakovské ulici, což se následně potvrdilo z mailové korespondence. Ale nejenom to – jak vyplývá z následné stížnosti opřené o svědecké výpovědi, Čumbová dokonce jezdila v rozporu se zákonem vyslýchat Grubnerova klienta na Slovensko, tedy na území cizího státu. Trvala přitom na tom, že výslechu nesmí být přítomen žádný advokát. Výsledkem tohoto protizákonného výslechu pak bylo opětovné vypovězení plné moci a navíc podání stížnosti na Českou advokátní komoru. V další stížnosti už Grubnerův klient dokonce psal o chystané televizní reportáži, kde došlo k Hulanovým obviněním.
Všechny peripetie nezákonných vyšetřovacích metod kapitánky Čumbové se staly podkladem pro podání dvou stížností na Generální inspekci bezpečnostních sborů. To jsou ona podání, o nichž Hulan hovořil jako o snaze zastrašovat policii, a která navíc vznikla před zahájením trestního stíhání Grubnera. Inspekce zaslala žádost o vyjádření dozorové státní zástupkyni Květoňové, (která se už v té době měla vyloučit pro podjatost), ta však podání vyhodnotila jako nedůvodné, aniž by vůbec vyslechla Grubnera a svědky, kteří se účastnili zmiňovaných schůzek s jeho klientem.
Za zmínku ostatně stojí i načasování policejního prohlášení. Došlo k němu vzápětí poté, co Sokol se s Grubnerovo manželkou telefonicky bavil o bezprecedentním porušení práv na obhajobu. Dá se tedy spekulovat o tom, zda byly v případu nasazeny odposlechy, a zda náhodou protizákonně nezneužila policie chráněných advokátních hovorů k preventivní mediální protiakci.
Útok na Českou advokátní komoru
Je otázkou, zda policie, či špičky státního zastupitelství věděly o přehmatech ze strany podřízených složek, když činily tak silná prohlášení, a zda se jednalo o izolovanou akci, anebo mělo jít o počátek celé řady inscenovaných procesů kriminalizace některých vedoucích představitelů advokacie.
Leccos napovídá již zmíněná stížnost Grubnerova klienta, či prohlášení policejního mluvčího, kde se v obou případech hovoří o advokátech v plurálu, ačkoli se v té době jednalo pouze o jednoho z nich. Různé předpřipravené mediální výstupy rovněž budily oprávněný dojem o šířeji koordinované akci. Podle několika zdrojů z advokacie mělo skutečně následovat několik dalších obvinění, která měla vyvrcholit útokem na nezávislou kárnou pravomoc ČAK. Tažení údajně nakonec odtroubilo neobyčejné ostré ohrazení komory, i obava z medializace případu, kdy by na povrch vyplynuly podrobnosti o policejně prokurátorských přehmatech.
Dušan Šrámek
