Česká advokátní komora, a s ní i celá česká advokaci, slaví pětadvacet let od svého vzniku. Všichni oslovení respondenti naší ankety se shodli na pozitivní roli advokacie jako integrální součásti justičního systému. Nezastírají nicméně, že v jejich řadách se občas najdou kolegové, kteří svými excesy kazí dobrou pověst naprosté většiny advokátů. Jako klad ale vidí důsledné užívání kárné odpovědnosti, která se s případnými excesy dokáže vypořádat.
Karel Čermák, bývalý ministr spravedlnosti a první předseda ČAK:
Určitě hodnotím oněch pětadvacet let dobře. Za tu dobu určitě zaznamenala Komora výrazný pokrok. Má své problémy, jako je má každá organizace. Ale advokátů je dnes patnáct tisíc, takže poptávka po právních službách občanů je zajištěna. Nikdo nepochybuje o tom, že advokátní profese nedílně patří do demokratické justice. Pověst stavu by mohla být bezpochyby lepší, ale za to mohou bohužel někteří advokáti, kteří nepostupují korektně, což pak vyvolává otázky, zda nejsou lumpové všichni advokáti, což pochopitelně tak není.
Daniela Kovářová, bývalá ministryně spravedlnosti:
Pro mne uteklo těchto pětadvacet let jako voda. Řekla bych, že advokacie za tu dobu udělala obrovský kus práce a ušla kus cesty. Obstáli jsme, jediné, co nám nejde, je mediální prezentace. Nás, advokáty, společnost potřebuje, a to stejně jako před pětadvaceti lety. Leckdy bojujeme za klienty, a ne za sebe, a proto je obraz advokacie špatný. Značná část společnosti si totiž neuvědomuje, že klient nerovná se advokát, a že i ten největší „zločinec“ má právo na řádný proces, k němuž patří i kvalitní obhajoba. Mnozí si to uvědomí až tehdy, když zjistí, že sami toho advokáta potřebují. Na to, že je nás i s koncipienty patnáct tisíc, je odsouzení či kárných opatření skutečně maličko, ale i dva tři špatní advokáti vytvářejí i špatný advokátní obraz. Jsem ale přesvědčena, což jsem poznala i v době, kdy jsem zastávala funkci ministryně spravedlnosti, že se takovými jedinci se dokážeme adekvátně vypořádat na základě kárné pravomoci. I když se i po technologické stránce advokátní povolání neuvěřitelně změnilo – psali jsme na psacích strojích a s každým podáním běhali na poštu či soud – to základní zůstalo. Pořád jsme na straně klienta.
Vladimír Jirousek, bývalý předseda ČAK:
Protože jsem advokátem od roku 1974, tak těch posledních pětadvacet let je pro mne obrovským přínosem. Protože moc dobře vím, co bylo předtím, ať už se to týká souzení, trestních věcí, i civilních. Já osobně jsem to přivítal hlavně proto, že až do roku 1994 jsem se jako advokát věnoval trestní problematice, ale popravdě řečeno, mě už to vrcholně nebavilo, chtěl jsem trochu jinam v té právničině, a ta nová doba mi takovou možnost dala.
Martin Plíšek, poslanec TOP 09, člen ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny (ÚPV):
Na tuto otázku nejde odpovědět jednoduše v několika větách, protože 25 let je dlouhá doba. Každopádně České advokátní komoře k tomuto výročí blahopřeji. Jinak je věcí členů komory, aby fungování jejich profesní stavovské organizace pravidelně na jejích sněmech hodnotili. Zákon o advokacii neprojednáváme v Poslanecké sněmovně často. Je tedy vhodné se zamyslet nad jeho případnou novelizací, například pokud jde o kárné řízení vedené proti členům komory. V tom by mělo být aktivní ministerstvo spravedlnosti.
Radek Vondráček, poslanec ANO, člen ÚPV:
Celých pětadvacet let si snad hodnotit ani netroufám. Sám jsem se stal koncipientem teprve před patnácti lety. Stručně můžu říct, že ČAK jako profesní komora v průběhu let obstála. Dřív to pro mě, jako advokáta na okresním městě, bylo jen vzdálené místo, kam odcházely mé členské příspěvky, a přicházel Bulletin advokacie. V posledních několika letech už vnímám, že hraje aktivnější roli v životě advokátů, a to jak uvnitř komory, tak navenek. Takže trend je podle mě pozitivní.
Marek Benda, poslanec ODS, člen ÚPV:
Obecně se dá říci, že advokacie byla jednou z prvních profesí, která prošla zásadním odstátněním a převzetím odpovědnosti sama za sebe. V tomto byl v uplynulém čtvrtstoletí vykonán neskutečný kus práce a přes občasné excesy nikdy nedošlo ke zpochybnění Advokátní komory jako samosprávné organizace. Stejně tak působení jednotlivých advokátů vedlo k úplně jinému pojetí lidské důstojnosti a práv každého člověka, než tady bylo dříve. Tady bych Advokátní komoru, její reprezentanty i jednotlivé advokáty určitě pochválil. Jediné, co mi v poslední době trochu schází, je jasnější postoj celé Advokátní komory k tématu soustavnému posilování orgánů činných v trestním řízení a oslabování práva na obhajobu.
Jeroným Tejc, poslanec ČSSD, předseda ÚPV:
Advokátní komora prošla za 25 let zásadní proměnou, když místo tisícovky ji tvoří víc než deset tisíc členů. Garantovat kvalitu poskytování právních služeb při takto vysokém počtu advokátů není jednoduché. Zvlášť když vysoký počet vede často k dumpingu a nízkým cenám, které nemohou pokrýt kvalitní práci specialisty. Jsem rád, že advokátní komora nekryje nepřístojné chování některých svých členů a postihuje v kárném řízení ty, kteří porušují zákon nebo přísná etická pravidla. Možná přísněji, než by to činila tzv. nezávislá instituce.
Daniela Zemanová, prezidentka Soudcovské unie:
Nechci se vyjadřovat k vnitřním vztahům a vnitřní činnosti ČAK, nejsem advokát. Z vnějšího pohledu mohu pouze konstatovat, že po celou dobu nenastal žádný incident, který by zásadně zpochybnil důvěryhodnost a postavení ČAK. To je při povaze advokátní činnosti oceněníhodné. Takže z mého pohledu plní svoji funkci dobře. Ale je to opravdu velmi povrchní hodnocení, přiznávám bez mučení, že nemám názor na vše, co se týká práva a právnických profesí.
Tomáš Sokol, prezident Unie obhájců ČR:
Možná trochu zbytečně, ale pro začátek připomenu, že obhájcem nemůže být nikdo jiný než advokát. Takže 25 let nezávislé advokacie je 25 let nezávislých obhájců. Co ale asi mnozí nevědí je, že i za komunistů si advokacie zachovávala až nebývalou nezávislost. Pro advokacii platil tzv. numerus clausus, tedy uměle, z rozhodnutí strany a vlády, nás smělo být jen pár. Prakticky všichni jsme se znali, tykali si, komunisty moc nemuseli a k sobě navzájem se až na vzácné výjimky chovali maximálně slušně. I proto mám, jakožto pamětník k advokacii citový vztah. Není a nebyla to pro mě jen jakási povinná profesní organizovanost. Byl to ostrůvek pozitivní deviace ve světě, kde vládli úchylové ryze negativní. Komunistická omezení po roce 1989 padla, advokacie už není takový komorní spolek, ale řekl bych, že zásadní principy včetně oné profesní slušnosti zůstaly. Dokonce na to máme etický kodex, což je jeden z dobrých produktů nezávislé advokacie. A tak pro mne má advokacie a vše co s ní souvisí vysokou prioritu. V uplynulých 25 letech se advokacie v mnohém změnila, ale podstata činnosti advokáta je stejná. Míním dobrého advokáta, který tuhle práci nebere jen jako zvolený způsob obživy, ale tak trochu jako své poslání. Pomáhat lidem, přesněji klientům. Dnes k tomu advokáti mají mnohem větší prostor než za totality, což jim namnoze také zajistila advokacie. A co si budeme namlouvat, v řadě případů i mnohem lepší honoráře. Byť to mnohým, kteří v té totalitě zůstali myšlenkově, nemálo vadí.
Řekl bych, že nikdo z nás advokátů, případně obhájců nepochybuje o významu nezávislé a silné profesní organizace advokátů, o tom bylo v jejím rámci za těch 25 let dosaženo. A pochopitelně také vidíme, v čem by se ještě mohla zlepšit. Zcela určitě se osvědčil princip nezávislé profesní organizace, která si sama spravuje své záležitosti. Pochybnosti o správnosti takového uspořádání včetně povinného členství, dokonce řeči o jakémsi cechovním systému, jsou zcela pasé. Takže nejen pro advokáty, ale i pro všechny ostatní je nezávislá advokacie realitou. Česká advokátní komora je největší profesní organizací právníků a velmi silnou složkou justičního systému. Jednou z velkých cností advokacie je, hodnoceno zkušenostmi těch 25 let je, že se Česká advokátní komora nedostala nikdy do situace, ve které se ocitly jiná profesní sdružení, dnes spolky, které se zmítaly vnitřními rozpory a snad až bratrovražednými vnitřními boji. Přes rozdílné názory na úpravu vnitřních poměrů či vystupování advokacie navenek, jsou advokáti schopni se na zásadních věcech dohodnout klidně a řekl bych elegantně až noblesně.
Za Unii obhájců bych tedy naší České advokátní komoře přál, aby se jí dařilo i nadále, byť zrovna v současné době neprožívá nejlepší doby a řekl bych, že je z pohledu významných hráčů, jako je například ministr spravedlnosti, spíš vnímána negativně. Nicméně, advokacie přežila podstatně horší doby, přežila komunisty a přežije tedy i to, že momentálně pár papalášů z nějakého záhadného důvodu dráždí. Od toho je ostatně nezávislá.
Dušan Šrámek
