Zkušený legislativec zejména v oblasti trestního práva a někdejší první náměstek Ministerstva spravedlnosti Vladimír Král v současné době soudí na Vrchním soudě v Praze. Co si myslí o komisi pro přípravu nového trestního řádu nebo jak posuzuje současnou legislativní činnost Ministerstva spravedlnosti prozradil v rozhovoru pro Českou justici.
Jste členem komise pro vytvoření nového trestního řádu. Můžete nám popsat, v jaké fázi je nyní jeho příprava? Jak hodnotíte práci profesorky Císařové?
Upřímně řečeno, nevím, zda komise dosud existuje. Z toho, že se ještě letos nesešla, a že po jmenování prof. Císařové garantem přípravy nového trestního řádu nebyli členové komise ani jiným způsobem (např. e-mailem) informováni o tom, zda se s jejich účastí i nadále počítá, stejně jako z veřejně publikovaných informací, že příprava nových zákonů bude výlučnou záležitostí zaměstnanců ministerstva, by se dalo usuzovat, že komise neformálně skončila. Jinak o odborné způsobilosti prof. Císařové zaštítit přípravu nového kodexu určitě nikdo nepochybuje; předpokládám, že všichni členové zmíněné komise, pokud studovali v Praze, ji osobně znají z přednášek a seminářů. Její výjimečnost spočívá zejména v tom, že má široký přehled o trestněprávních systémech řady států a případné náměty na novou právní úpravu s nimi dokáže konfrontovat.
Je tedy vůbec možné, aby návrh trestního řádu vznikl do konce funkčního období této vlády?
Možná ministerstvo spravedlnosti všechny překvapí a s koncem období prázdnin předloží do připomínkového řízení hotový návrh nového kodexu trestního práva procesního s doprovodným zákonem, který v návaznosti na to postihne nutné změny i v jiných zákonech. V takovém případě a při bezproblémovém dalším postupu, by se snad dalo uvažovat o tom, že v tomto volebním období by parlament mohl nový trestní řád projednat a schválit. Harmonogram, který by ale dobu zpracování návrhu zákona pro připomínkové řízení vztahoval až k roku 2016, to určitě nemůže zajistit.
Jaké principy byste při koncipování nového trestního řádu vyzdvihl? Jsou oblasti, v nichž třeba nenacházíte podporu ostatních členů komise?
Dosavadní úsilí na přípravě nového trestního řádu bylo prezentováno jako snaha připravit normu, spočívající v účinnějším, rychlejším, jednodušším a méně rozpočtově náročném postihu kriminality. To jsou samozřejmě floskule, kterými se prezentuje příprava prakticky každého zákona – s opakem, kdy zpracovatel legislativního návrhu uvede, že usiluje o přijetí normy, která v porovnání s tou dosavadní bude bezzubá, všechno zpomalí, zavede podstatně složitější postupy, ale zato její aplikace bude výrazně dražší, se asi nesetkáme, i když bohužel to někdy tak v praxi dopadá. Co bych stávající právní úpravě a na jejím podkladě se vytvořené praxi vyčítal, je neprovázanost postupu státního zástupce a policie před podáním obžaloby a řízení před soudem. I když se přípravné řízení zformalizovalo a při provádění důkazů se umožnila účast obhájce, případně obviněného, po podání obžaloby – zejména v závažnějších a složitějších věcech se vlastně začíná znovu a to, co se odehrálo předtím, jak by jen sloužilo k odůvodnění obžaloby. Výsledkem je výrazně složitý a zdlouhavý proces, který se pohybuje v začarovaném kruhu – musíme již v přípravném řízení v procesní formě provést co nejvíce důkazů, protože s postupem času se jejich hodnota ztrácí, i když se řízení v důsledku toho protáhne, a naopak – všechno nám tvá příliš dlouho, protože stejné důkazy ve stejné formě provádíme jak před podáním obžaloby, tak v řízení před soudem. Nemůžu tvrdit, že bych se svými představami o nové podobě trestního řízení dostal do sporu s komisí. Naopak, komise v naprosté většině akceptovala návrh, který jsem zpracoval před více jak rokem a zapracovala jeho obsah do materiálu představujícího věcný záměr budoucí právní úpravy. Co bych asi dosavadní činnosti komise vytknul, je to, že bez projednání obsahu a rozsahu jednotlivých stadií trestního řízení a jejich návaznosti, se pustila do řešení dílčích otázek – např. do nové úpravy zajištění osob a věcí, aniž by nejprve dosáhla shodných představ o základních obecných otázkách.
V poslední době velmi často zaznívá názor, že je třeba omezit práva obžalovaných tak, aby nedocházelo k jejich zneužití a protahování trestního řízení, neboť obžalovaný má „právo na spravedlivé odsouzení v přiměřené době“. Co o tomto názoru soudíte?
Myslím, že se jedná o reakci na některé ojedinělé věci, která jinak nemá reálného podkladu. Vymezení obsahu toho, co je označováno jako právo obviněného na spravedlivý proces, nezávisí na úvaze politické reprezentace ve státě, ale je poměrně široce definováno v mezinárodních smluvních dokumentech a judikatuře evropského soudu pro lidská práva. Pokud chceme ctít presumpci neviny osoby, proti níž se řízení vede, pak nemůžeme akceptovat omezení jejich práv a zdůvodňovat to odkazem na případy, kdy někdo těchto práv zneužil a soud na to nedokázal odpovídajícím způsobem reagovat.
Jak nahlížíte na vznik zákona o státním zastupitelství? Je opravdu potřeba revoluční změna v pojetí veřejné žaloby, jak je koncipován stávající návrh?
Tento návrh byl doprovázen komentářem o nových významných změnách, které je třeba v soustavě státního zastupitelství a v jeho činnosti provést. Postupně získávají navrch rozpaky, zda prosazování takových představ je namístě a zda budou provázeny pozitivními výsledky, jaké předkladatel slibuje. Za situace, kdy např. čtyřstupňová soustava – „okresní, krajské, vrchní, nejvyšší“ se nahradí za „třístupňovou“ v podobě – „okresní, krajské, pobočka nejvyššího, nejvyšší“, jsou asi důvodné pochybnosti, zda kromě období organizačního a personálního chaosu a zvýšených rozpočtových výdajů podobné změny budou mít nějaký, alespoň neutrální dopad.
Nemělo by jeho přípravě a debatám o jeho podobě předcházet schválení právě nového trestního řádu?
Působnost státního zastupitelství v trestním řízení je nepochybně těžištěm jeho činnosti. Podoba nového trestního řádu proto může mít významné dopady do činnosti státních zástupců a do vymezení působnosti jeho jednotlivých úřadů. Z tohoto hlediska je úvaha o zachování zmíněné posloupnosti namístě.
Byl jste dlouhou dobu odpovědný za legislativu ministerstva spravedlnosti. Jak se vám dnes poslouchá názor mnoha lidí v justici, že právě Vaše éra byla ta poslední, kdy na ministerstvu byli kvalitní legislativci a tomu odpovídající práce?
Určitě je to příjemnější, než slyšet výtky z opačné strany. Legislativa je odborná práce, kterou se ten, kdo ji provozuje, musí naučit. Představa, že schopný legislativec je nahraditelný začátečníkem, byť s potřebnou mírou entusiasmu, svědčí o tom, že nositel takového názoru si to na vlastní kůži nezkusil.
Pamatujete si, že by z ministerstva odešel zákon na vládu třeba s padesáti zásadními rozpory? O čem taková věc svědčí?
Spíše je otázkou, co si předkladatel takového návrhu od výsledku své práce slibuje. Vláda přece není subjekt, kde si připomínková místa mají vyříkat své rozporné názory na základní koncepční otázky, navíc v tak velkém rozsahu. Pokud za předkladatele návrh „nedopracuje“ do přijatelné podoby legislativní rada, patrně nelze očekávat, že vláda takový návrh schválí. Legislativní pravidla obsahují závazné postupy, které by vzniku takových situací měly zabránit. Pokud k nim přesto dojde, pak to asi svědčí o snaze předkladatele splnit plán legislativních prací za každou cenu, bez ohledu na výsledek.
Ministr Pelikán chce, aby se na přípravě zákonů podíleli i studenti práv. Chce na ministerstvu zřídit i legislativní centrum coby jakýsi superútvar. Jak jste zajišťoval práci a personální obsazení ministerské legislativy vy?
Příprava právních norem nespočívá v tom, že vezmete tužku a papír a napíšete „na počkání“ návrh zákona. Skládá se z řady činností, při nichž si dovedu představit i studenty se zájmem o věc. Rozhodně ale na nich nelze stavět. Já jsem měl možná štěstí, že legislativa ministerstva v době, kdy jsem v ní začal pracovat, byť zahrnovala v působnosti celého resortu pouze 12 pracovníků, byla tvořena lidmi, kteří výsledek své práce vnímali jako otázku prestiže. Navíc v té době spolupracovala s nezpochybnitelnými autoritami – když se bavíme o trestním řádu, připomenul bych třeba prof. Solnaře, nebo prof. Růžka.
Co říkáte na aktuální situaci kolem reformy české justice? I přes sliby v koaliční smlouvě se zatím nezdá, že by k ní byla ze strany politiků vůle.
Máte patrně na mysli dohady o vytvoření tzv. Nejvyšší rady soudnictví. Po zkušenostech s debatou o této otázce si troufám tvrdit, že očekávat v tomto směru zásadní aktivitu od kterékoliv vlády nebo parlamentu by bylo asi naivní, protože lidé typu Otakara Motejla se ve vrcholné politice příliš často neobjevují. Stesky těch, kteří by se v této radě rádi viděli, že vláda je nečinná, mně proto připadají alibistické. Chcete změnu v podobě Nejvyšší soudcovské rady? Pak připravte potřebné návrhy sami a přesvědčte politiky a veřejnost o tom, že to je krok správným směrem.
Byl jste soudce, pak státní úředník, náměstek ministra a pak znovu soudce, můžete tedy hodnotit, jakou proměnou justice od vašeho prvního mandátu prošla. Kde jsou ony hlavní změny?
Justice v průběhu těch let prošla v prvé řadě cestou směřující k dosažení reálné nezávislosti. Proto mne iritují případy těch, kteří jakoby veřejnosti dávají svým chováním signál, že justice si nezávislost nezaslouží. Naštěstí se jedná jen o jednotlivce. Co naopak zůstalo, je objem agendy v té či oné míře přesahující možnosti personálního obsazení soudů. Jistě, mnoho dokáží vyřídit vyšší soudní úředníci, asistenti soudců, o nichž se nám mohlo jen zdát. Jiné investice do justice v podobě počítačů a nejrůznějších programů podle mne dosud čekají na své objevení. To je jistě běh na dlouhou trať.
Slyšela jsem, že jste čelil námitce z podjatosti v případě vydání Aliho Fajída do USA, je to pravda? Čeho se námitka týkala?
Nejsem příznivcem předávání informací ze soudního řízení téměř v přímém přenosu, takže omluvte lakonickou odpověď. Námitka se zaměřila na obecnou otázku, zda soudce, rozhodující v průběhu předběžného šetření může vykonávat úkony řízení po podání návrhu na vyslovení přípustnosti vydání.
Eva Paseková
