Přestože tzv. majetková přiznání prošla prvním čtením v Poslanecké sněmovně, zásadní otázky spojené s tímto kontroverzním právním počinem zůstávají doposud neobjasněny.
Není vyřešena otázka retroaktivity, zákazu sebeobviňování, ani to, jak budou finanční úřady zjišťovat nárůst majetku v čase. „Možné porušení zákazu retroaktivity se zcela jistě stane jedním ze středobodů diskuse v obou parlamentních komorách a já téměř s jistotou předpokládám, že i předmětem posuzování před Ústavním soudem,“ říká k návrhu daňový poradce a bývalý náměstek na Ministerstvu průmyslu a obchodu Tomáš Hajdušek (ODS).
Je možné správní i trestně správní delikty v daňové oblasti, které hodlá řešit novela zákona o dani z příjmu, postihovat i podle současné právní úpravy? Nejde o neschopnost či neúčelnost daňové správy daň důsledně vymáhat, které je řešeno na úkor občanů?
Hlavním důsledkem zákona bude přenesení důkazního břemene ve stanovených případech od samého počátku na daňový subjekt. Podle důvodové zprávy míří návrh zákona na situace, kdy poplatník, přestože vykazuje nízký základ daně, vlastní majetek vysoké hodnoty či vede nákladný život. Na to, zda i za stávající úpravy lze v takovém případě skryté příjmy odhalit a zdanit, nelze obecně odpovědět. Vždy záleží na konkrétní situaci a samozřejmě i na úrovni odbornosti pracovníků správce daně. Je zřejmé, že v důsledku přenesení důkazního břemene to bude mít berní správa v takových případech mnohem snazší.
Jak je podle vás vyřešena otázka retroaktivity, zasahující do prekludovaných období?
Otázka retroaktivity je jednou z nejvíce kontroverzních oblastí návrhu. Výhrady k možnému porušení zákazu retroaktivity již v připomínkovém řízení vznesly kromě naší komory ještě Nejvyšší správní soud, Úřad vlády, Ministerstvo pro místní rozvoj, Svaz průmyslu a dopravy a Hospodářská komora. Podle Ústavního soudu má daňová povinnost rozměr nejen druhový, ale i časový. A právě pouze ve vymezeném časovém rámci lze podle Ústavního soudu po daňovém subjektu požadovat nesení důkazního břemene. Já k tomu dokládám, že podle mého názoru tento časový rámec musí být vymezen předem a nelze jej zpětně rozšiřovat a zejména posouvat do minulosti. Možné porušení zákazu retroaktivity se zcela jistě stane jedním ze středobodů diskuse v obou parlamentních komorách a já téměř s jistotou předpokládám, že i předmětem posuzování před Ústavním soudem.
Je vůbec možné po daňovém subjektu požadovat doklady, které nemá správce daně, případně jiné státní instituce?
Nevím, které konkrétní doklady máte na mysli. Obecně platí, že daňový subjekt prokazuje vše, co tvrdí, přitom po něm nelze žádat prokázání skutečností, pokud si potřebné informace může správce daně získat z úřední evidence. V každém případě ale platí pravidlo tzv. slábnoucího důkazního břemene, podle kterého musí správce daně při posouzení toho, co lze považovat za prokázané, zohlednit efekt běhu času. Tedy čím delší časové období uplynulo, tím obtížnější je určitou věc prokázat.
Kritika se snáší na zákon i kvůli tzv. principu sebeobviňování. Nejde o porušování ústavních principů?
Já osobně v návrhu spatřuji zcela zřejmé porušení principu zákazu sebeobviňování. Daňový subjekt se může dostat do situace, kdy buď předloží informace, které povedou nejen k jeho dodanění, ale i k trestnímu stíhání, nebo bude trestně stíhán právě za neposkytnutí těchto informací. Připomínku v tomto smyslu vznesl i Nejvyšší soud a velká pozornost byla této otázce věnována i na semináři na Právnické fakultě UK, který se právě návrhu na prokazování majetku věnoval.
Jak lze hodnotit u majetkových přiznání stanovení daně podle pomůcek odlišným způsobem, než je tomu v případě běžného daňového řízení? Nezakládá tento duální systému daňovou nerovnost?
Podle názoru naší komory není žádný ospravedlnitelný ani odborný důvod k tomu, aby se zde zaváděla zvláštní kategorie „přísnějších“ pomůcek. I při stanovení daně podle pomůcek musí být respektován základní cíl správy daní, kterým je správné zjištění a stanovení daně a zabezpečení její úhrady. Daňové právo nemá sloužit k trestání, a jak správně uvádíte, má měřit všem stejně.
Jakým způsobem bude zjišťována hodnota majetku, respektive nárůst jmění poplatníka v čase?
To bohužel není z návrhu vůbec patrné. Správci daně tak budou v konkrétních případech vycházet zřejmě jen z důvodové zprávy a patrně i z metodiky GFŘ. U tak závažné otázky je její vymezení do dokumentů, které nemají obecnou závaznost, naprosto nedostatečné.
Jak je v návrhu vyřešeno, na jakém základě, tedy jakých informací, správce daně k prokázání majetku vyzve?
Podle návrhu bude daňový subjekt vyzván k prokázání původu svého majetku, pokud bude mít správce daně důvodné pochybnosti o tom, zda příjmy poplatníka postačují k nabytí tohoto majetku, přičemž rozdíl mezi oznámenými či tvrzenými příjmy a nárůstem jmění nebo spotřeby bude dle správce daně vyšší než sedm milionů korun. Zdroj informací správce daně pro vydání výzvy návrh neřeší, ale asi lze uvést, že se bude jednat o informace z vlastní úřední činnosti (informace z daňových přiznání poplatníka) a o informace z vyhledávací činnosti.
Podle jakých kritérií bude správce daně oceňovat výši nabytého majetku?
To bohužel opět není z návrhu patrné a bude řešeno zřejmě v metodice GFŘ.
Zamezí vůbec celý proces případnému převedení majetku mimo dosah správce daně?
K tomu mohu pouze poznamenat, že existují pravidla mezinárodní spolupráce při vymáhání daňových nedoplatků.
Nemůže vést novela paradoxně k sofistikovanějším metodám, jak majetek, respektive příjmy ukrývat?
Daňové podvody se páchaly, páchají a páchat budou. Jde v podstatě o kriminální činnost, takže obecně platí, že pachatelé se vždy snaží přizpůsobit aktuálním podmínkám, někdy jsou o krok vepředu. Jak tomu bude v tomto případě, to si netroufnu hodnotit.
Dušan Šrámek
