Italský stát nedokázal garantovat třem dvojicím homosexuálních párům spolehlivou, účinnou a stálou právní ochranu jejich soužití. Itálie tím porušila článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech a svobodách.
Takové rozhodnutí učinil v případu Oliari V. aktuálně Evropský soud pro lidská práva, ačkoli žádná společná ani závazná úprava homosexuálních svazků v rámci Rady Evropy neexistuje. Podle rozsudku je svazek homosexuálů chápán ve smyslu článku 8 – právo na soukromý a rodinný život. Právo na sňatek však nezavazuje udělit přístup k němu jiným, než mužům a ženám.
Před Evropským soudem pro lidská práva si stěžovalo šest homosexuálních mužů narozených mezi rokem 1959 a 1976, žijících v Itálii ve třech párech, že podle italské legislativy nemají žádnou možnost uzavřít sňatek nebo vstoupit do jiného typu občanského svazku. Soud následně shledal, že právní ochrana dvojic stejného pohlaví v Itálii v současnosti nejen že selhává jako garance jejich relevantních potřeb ve stabilním uznaném vztahu, ale je rovněž neúčinná a nespolehlivá. Podle Soudu je nejsprávnější cesta pro dvojice stejného pohlaví legálně je uznat prostřednictvím registrovaného partnerství nebo civilního svazku, podotkl v rozsudku Soud.
Pánové spolu dlouho žili a chtěli se vdávat
Pan Oliari a pan A., kteří spolu žili v dlouhodobém vztahu, se pokoušeli o svatbu, avšak v roce 2008 vydal občansko-právní úřad v Trentu zákaz tyto osoby oddat, neboť italské zákony zakazují svatbu mezi osobami stejného pohlaví. Všechna jejich odvolání byla zamítnuta a v dubnu roku 2010 ústavní soud prohlásil jejich ústavní stížnost za nepřijatelnou s tím, že právo na sňatek garantované italskou Ústavou, není rozšířeno na homosexuální svazky a bylo zamýšleno jako výhradně jako tradiční svazek mezi mužem a ženou. Současně ústavní soud prohlásil, že je na italském parlamentu regulovat v čase a prostředky práva uznání práv a povinností dvojic stejného pohlaví.
Pan Felicetti a pan Zappa spolu žili jako pár více než pět let, když začali zjišťovat možnosti sňatku a dozvěděli se, že v Itálii je vydán zákaz. Na základě rozsudku ve věci pana Oliariho a pana A. pak rezignovali na další postup v Itálii. Pan Cipro a pan Zaccheo spolu rovněž žili řadu let, avšak jejich žádost o svatbu byla zamítnuta a zákaz byl vydán v roce 2009. Proti zákazu se odvolali k Tribunálu v Miláně, který odvolání zamítl rovněž v roce 2010.
Všech šest mužů pak podalo v roce 2010 a v roce 2011 stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva pro znemožnění uzavřít sňatek nebo obdobný typ svazku, čímž mělo dojít k jejich diskriminaci na základě pohlavní orientace. Itálie podle nich porušila článek 8 – právo na soukromý a rodinný život spolu s článkem 14 – zákaz diskriminace a s článkem 12 – právo na sňatek. Evropský soud pro lidská práva uvedl, že již v předešlých případech shledal, že vztah spolubydlících osob stejného pohlaví, které žijí ve stabilním de facto partnerství spadá do kategorie „rodinný život“ ve smyslu článku 8. Rovněž potvrdil, že páry stejného pohlaví potřebují nějaké legální uznání a ochranu vztahu.
Italská „smlouva mezi spolubydlícími“ je pro páry nevyhovující
Některé municipality v Itálii sice umožňují registraci svazků osob stejného pohlaví, avšak jde o symbolický akt bez dopadu na jejich práva. Od prosince roku 2013 totiž mohou Italové uzavřít „dohodu o spolubydlení“, avšak ta není dostačující, neboť neposkytuje některé základní potřeby regulace vztahu ve stabilní dvojici jako například materiální podporu, zajištění závazků a dědická práva. „Skutečnost, že dohoda o spolubydlení je otevřena jakékoli sadě lidí jako jsou například přátelé, spolubydlící nebo opatrovatele a pečovatele, ukazuje, že tyto dohody neměly za cíl primárně chránit dvojice,“ uvedl Soud.
Navíc podle Soudu takováto dohoda vyžaduje, aby dotčené dvojice spolu-bydlely, zatímco Soud už dříve znal, že existence stabilního svazku mezi partnery je nezávislá na spolubydlení, když například mnoho dvojic ať už v manželství nebo v registrovaném partnerství za sebou mají období, ve kterém se jejich vztah odehrával na dálku, například z profesních důvodů. Navíc italská vláda před ESLP neprokázala, že svazkem může homosexuální dvojici prohlásit například italský národní soud. „Nastala situace konfliktu společenské reality stěžovatelů, které spolu v Itálii otevřeně žili v páru, s právem, které jim nedalo žádné oficiální uznání,“ uvedl Soud.
Soud dále upozornil, že trendem mezi členskými státy Rady Evropy je právní uznání homosexuálních párů. Ze 47 členských zemí Rady Evropy zavedlo dosud legislativu ve prospěch homosexuálů 24 členských zemí včetně České republiky. Navíc italský ústavní soud opakovaně vyzýval k uznání a právní ochraně homosexuálních dvojic, kterou podle Soudu dle posledních průzkumů podporuje rovněž italská veřejnost.
Soud učinil závěr, že neexistuje žádný komunitní zájem, který by bránil a proti kterému by mělo být vyváženo právo stěžovatelů na uznání jejich svazku, kterému Itálie nedokázala zajistit právní ochranu. Proto Itálie porušila článek 8 Úmluvy – právo na soukromý a rodinný život.
Právo na sňatek nezavazuje státy udělit jej komukoli
Na další stížnosti homosexuálů na porušení Úmluvy uvedl Soud toto: „Co se týče stížnosti na porušení Článku 12 – právo na sňatek spolu s Článkem 14 – zákaz diskriminace, Soud již v dřívějších případech shledal, že Článek 12 – právo na sňatek neuvaluje na státy závazek udělit dvojicím stejného pohlaví přístup ke sňatku,“ uvedl Soud, který stížnost na porušení obou Článku označil za nepřípustnou. V současnosti je mezi 47 členskými státy Rady Evropy jedenáct zemí, které povoluje sňatek mezi homosexuálními osobami.
-ire-
