České banky přehodnocují rizika spojená s konkurzním řízením. Důvodem je loňský rozsudek Nejvyššího soudu, který zpochybnil institut odděleného uspokojení pohledávky zástavních věřitelů.
Nejvyšší soud ČR vynesl rozsudek pod spisovou značkou 29 Cdo 4340/2011, který zpochybňuje dosavadní dlouholetou praxi uplatňování zástavního práva zajišťujícího bankovní záruku bankou coby zajištěným věřitelem v konkurzním (insolvenčním) řízení. Rozsudek se týkal případu, kdy banka vstoupí do úvěrového vztahu s korporátním klientem, prostřednictvím kterého financuje jeho podnikatelskou činnost. Vystaví ve prospěch dodavatele klienta bankovní záruku a s klientem zároveň uzavře zástavní smlouvu zajišťující budoucí pohledávky banky za klientem z titulu na plnění banky na bankovní záruku ve prospěch dodavatele coby beneficienta bankovní záruky. Následně je na klienta banky prohlášen konkurz.
Dodavatel následně uplatní svá práva z bankovní záruky a banka bankovní záruku plní. Přihlásí svou pohledávku z titulu zástavního práva na plnění z bankovní záruky vůči svému úpadci v konkurzním řízení, a to jako pohledávku s právem na oddělené uspokojení, což znamená, že hodlá v konkurzním řízení vystupovat jako zajištěný věřitel.
Na oddělené plnění nemáte nárok
„Z hlediska právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem je klíčové, že banka plnila beneficientovi bankovní záruky až po zahájení konkurzního, respektive insolvenčního řízení. NS dovodil, že banka ve výše popsaném kontextu, který je ovšem z obchodního hlediska zcela standardní, není oprávněna přihlásit svou pohledávku z titulu zástavního práva zajišťujícího plnění z bankovní záruky v konkurzním řízení jako pohledávku s právem na oddělené uspokojení a ve vztahu k této pohledávce tedy nemá postavení zajištěného věřitele, a to přesto, že příslušná zástavní smlouva byla uzavřena řádně, tedy v souladu s příslušnými právními předpisy,“ vysvětluje dopady zmíněného rozsudku hlavní právník České bankovní asociace Filip Hanzlík.
„Není zcela zřejmé, nakolik se uplatní i na situace ovládané insolvenčním zákonem na straně jedné, a novým Občanským zákoníkem, ale existuje reálné nebezpečí, že jeho aplikovatelnost na současnou právní situaci je možná. Odpověď na tuto otázku poskytne až judikatorní činnost insolvenčních soudů, jejichž praxe však bývá různorodá.“ – Filip Hanzlík, hlavní právník ČBA
Podle právního názoru NS totiž zástavní právo ve své úplnosti vznikne až při současném splnění dvou podmínek: jednak při existenci zástavy a zároveň při existenci zajištěné pohledávky. Zatímco zástava k okamžiku podání přihlášky pohledávky v konkurzním řízení, respektive před zahájením konkurzního řízení existovala, pak zajištěná pohledávka podle NS vznikla až v okamžiku, kdy banka na bankovní záruku skutečně plnila.
Do té doby se jednalo o jakési „latentní“ zástavní právo, které „ožije“ ve chvíli, kdy se z pohledávky budoucí podmíněné stane pohledávka reálně existující. Jelikož se tak stalo až po zahájení konkurzního řízení, uplatní se zákonný zákaz vzniku práva na oddělené uspokojení.
Jak dále Hanzlík vysvětluje, posuzovaný případ se vztahuje na situaci regulovanou zákonem o konkurzu a vyrovnání a starým občanským zákoníkem. „Není zcela zřejmé, nakolik se uplatní i na situace ovládané insolvenčním zákonem na straně jedné, a novým Občanským zákoníkem, ale existuje reálné nebezpečí, že jeho aplikovatelnost na současnou právní situaci je možná. Odpověď na tuto otázku poskytne až judikatorní činnost insolvenčních soudů, jejichž praxe však bývá různorodá.“
Pro banky jakožto věřitele budoucích pohledávek vzniklých plněním na bankovní záruky to vytváří určité, nyní obtížně kvantifikovatelné, riziko, že přes veškerý pečlivý přístup (zřízení zástavního práva v době, kdy proti zástavci není vedeno insolvenční řízení), nebude jejich pohledávka v konkurzu (v insolvenčním řízení) na majetek zástavního dlužníka jakožto klienta banky uspokojena odděleně ze zpeněžení zástavy, nýbrž jako nezajištěná pohledávka, a tedy zpravidla v minimálním rozsahu.
Nešťastný judikát
„Zmiňované riziko by mohlo znamenat přehodnocování přístupu k rozsahu a podmínkám poskytování tohoto velmi užitečného a rozšířeného produktu, což by ve svém důsledku vykazovalo negativní dopady na všechny zúčastněné subjekty. Takový vývoj nepochybně není v zájmu ani poskytovatelů bankovních záruk, tím méně pak jejich klientů,“ vysvětluje Hanzlík negativní dopady rozsudku NS.
S ohledem na výše uvedené tak banky průběžně vyhodnocují právní pozici v jednotlivých insolvenčních řízeních, jichž jsou coby insolvenční věřitelé účastníky. V obecné rovině považují banky uvedený judikát za nešťastný a vzhledem k ekonomické realitě naprosté většiny insolvenčních řízení za chybný. „Z výše uvedených důvodů se domníváme, že nejvhodnějším řešením by v dané situaci byla změna insolvenčního zákona, která by se s citovanými závěry Nejvyššího soudu vypořádala, neboť jakkoli se tento judikát vztahuje na právní situaci před nabytím účinnosti insolvenčního zákona i nového Občanského zákoníku, aplikaci jeho závěrů nelze vyloučit ani za současné právní situace.“
Česká bankovní asociace má za to, že řešením by mohla být např. změna ustanovení § 167 odst. 1 insolvenčního zákona, která by postavila najisto, že je možné se v rámci insolvenčního řízení uspokojit ze zajištění záruk, přestože ze záruky je plněno až po zahájení insolvenčního řízení, popř. až po rozhodnutí o úpadku. „Považovali bychom zároveň za velmi prospěšné, kdyby k příslušné legislativní změně došlo co nejdříve, nejlépe již v rámci nyní projednávané tzv. akutní novely insolvenčního zákona,“ uzavírá hlavní právník ČBA.
Novela s rozsudkem nepočítá
„Na dotaz, zda návrh novely insolvenčního zákona reflektuje závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu týkající se bankovních záruk, je třeba odpovědět negativně,“ konstatuje ve své odpovědi, zda se zmíněný rozsudek projeví v aktuálně předložení novele insolvenčního zákona, tisková mluvčí Ministerstva spravedlnosti Tereza Schejbalová. Jak z vyjádření plyne, v první řadě je vhodné poznamenat, že od účinnosti nového Občanského zákoníku, tedy od 1. ledna 2014, došlo k proměně institutu bankovní záruky, která byla do 31. prosince 2013 zakotvena v ustanoveních § 313-322 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Bankovní záruka je nově formulována jako typ finanční záruky.
„Zakotvení obdobného úpravy, jakou představovalo výše zmíněné ustanovení, nepředpokládá ani předložená novela insolvenčního zákona. Rovněž se nepočítá ani se zavedením právní úpravy, která by v jiných ohledech regulovala obdobný právní případ.“ (Tereza Schejbalová, tisková mluvčí MS)
V současnosti je finanční záruka upravena v ustanoveních § 2029-2039 OZ a lze ji definovat jako druh ručení, které vzniká prohlášením výstavce v záruční listině, ve kterém se zavazuje uspokojit věřitele podle záruční listiny do výše určité peněžní částky v případě, že dlužník nesplní svůj dluh, nebo pokud se splní jiné podmínky uvedené v záruční listině. V případě, kdy je výstavcem banka, zahraniční banka nebo spořitelní nebo úvěrové družstvo, označuje se tato záruka jako bankovní záruka.
„Zadruhé je třeba upozornit na fakt, že Nejvyšší soud v rozsudku posuzoval pouze okamžik vzniku pohledávky banky z bankovní záruky, neboť tento okamžik je rozhodný pro insolvenční řízení. Nejvyšší soud dovodil, že pohledávka banky z bankovní záruky vzniká až v okamžiku, kdy banka plní ve prospěch beneficienta, nikoli již v době vystavení záruční listiny.
Z toho důvodu nelze uvažovat o tom, že by právo na oddělené uspokojení, které bance plynulo ze zajištění pohledávky z bankovní záruky, vzniklo již v okamžiku vystavení záruční listiny, neboť vznik tohoto práva byl vázán na existenci pohledávky, tedy z bankovní záruky,“ cituje tisková mluvčí.
Výše uvedené určení okamžiku vzniku práva na oddělené uspokojení bylo rozhodné pro posouzení, zda bylo naplněno ustanovení o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007. Toto ustanovení zakotvilo, že pokud věřitelé získali právo na oddělené uspokojení z majetku patřícího do podstaty v posledních dvou měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu nebo po podání tohoto návrhu, toto právo na oddělené uspokojení zaniklo.
V souvislosti s výše uvedeným je podle mluvčí třeba poznamenat, že insolvenční zákon nepřevzal úpravu obsaženou v ustanovení § 14 odst. 1 písm. f) zákona o konkursu a vyrovnání, což znamená, že zajištěný věřitel (podle terminologie zákona o konkursu a vyrovnání se jednalo o odděleného věřitele) neztrácí právo na uspokojení ze zajištění, i když toto právo získal méně než dva měsíce před podáním insolvenčního návrhu. „Zakotvení obdobného úpravy, jakou představovalo výše zmíněné ustanovení, nepředpokládá ani předložená novela insolvenčního zákona. Rovněž se nepočítá ani se zavedením právní úpravy, která by v jiných ohledech regulovala obdobný právní případ,“ vysvětluje Schejbalová.
Dušan Šrámek
