Někdejší místopředseda Nejvyššího soudu a nyní advokát Pavel Kučera se v rozhovoru pro Českou justici zamýšlí nad tím, jakou autoritu dnes mají soudci a vzpomíná na to, jak vypadala justice, když v ní v 60. letech začínal. Přiznává také, že přátelé mu říkají, že kdyby nepodal žalobu na ochranu osobnosti v kauze tzv. justiční mafie, mohl si zjednodušit několik let svého života.
Tento týden byl v první instanci odsouzen bývalý soudce Ondřej Havlín, jehož případ u kladenského okresního soudu dozorovala přímo pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Sledoval jste průběh a výsledky tohoto případu?
Já jsem se třeba, když jsem byl soudcem okresního soudu, nikdy nesetkal s tím, aby intervenoval krajský prokurátor, ne-li tedy nejvyšší prokurátor. Jaksi se dodržovala ta místní a věcná příslušnost. Teď se bere jako normální, že k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jezdí intervenovat prokurátor Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Za mých časů by tady intervenoval státní zástupce z Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1. Ale zákon to připouští. Tohle by myslím měl jednou provždy vyřešit nový trestní řád, kde by se místní a věcná příslušnost definovala nejen u soudců, ale i u státních zástupců.
Na konci srpna skončí na vlastní žádost v čele trestního kolegia Nejvyššího soudu Stanislav Rizman. Jak byste jeho působení zhodnotil?
Vysoce kladně. Doktor Rizman dvacet let takovým klidným rozvážným způsobem to kolegium vedl, stabilizoval ho. Začátkem 90. let se to vlastně celé rodilo, dnes už to bere každý jako samozřejmost. Byli zde starší soudci, kteří si mysleli, že už to nějak dožijí v Praze a najednou se stalo, že se stěhovali z té Prahy do Brna. A z těchto lidí Stanislav Rizman sestavil trestní kolegium, které fungovalo bez nějakých problémů a výkyvů dvacet let. On rezignoval formálně z osobních důvodů, mandát by mu stejně brzy vypršel.
Mluvíte o poklidnosti. Ale když Nejvyšší soud v roce 2013 rozhodl, že bývalé poslance ODS Tluchoře, Fuksu a Šnajdra není možné stíhat ani za jednání mimo prostor sněmovny, stalo se to terčem poměrně rozsáhlé kritiky. Nový předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal například po rozhodnutí Ústavního soud v této věci řekl, že on s rozhodnutím svých kolegů nesouhlasil.
To jsou teď taková ta slova: Já s tím nesouhlasím, ale budu to respektovat. Ten soud prostě rozhodl a nezbývá nic, než to respektovat podobně jako nezbývá respektovat každé pravomocné rozhodnutí Nejvyššího soudu. Když je nějaké rozhodnutí Nejvyššího soudu a večer je v televizi a druhý den v novinách vědecká konference o tom, že to rozhodnutí mělo být úplně jiné, tak se tím podlamuje důvěra a nepřidává to věrohodnosti a postavení tomu vrcholnému orgánu soudní moci. I Ústava říká, že je to vrchol a do vrcholu by se nemělo kopat. Tím méně by to měl dělat vrchol vrcholu, tedy předseda Nejvyššího soudu. Dobře to řekl advokát Václav Vlk. Ústavní soud rozhodoval o něčem, na co se ho nikdo neptal. Tady byla otázka pouze na jeden případ z iniciativy oprávněného a to byl poslanec Chaloupka, který chtěl vědět, zda jeho prohlášení na internetu podléhají imunitě. Tady mu řekl Ústavní soud, že nepodléhají, to je v pořádku. Ale nebyl to dotaz na to, co vše imunitě nepodléhá a ten Ústavní soud vlastně udělal seznam, do kterého zapadlo i to rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tady si myslím, že byl rozumnější, než kdokoliv jiný, sám Ivo Ištvan, který řekl, že to dál nepoženou. Kdyby to hnali, nastal by další problém: Jak by se k té otázce znovu postavil Nejvyšší soud, zda by k tomu změnil své stanovisko. Protože Nejvyšší soud institucí Ústavního soudu obecně vázán není. Dokonce kdyby chtěl změnit rozhodnutí, tak by to musel předložit takzvaně velkému senátu toho Nejvyššího soudu a mohl by být další problém. Není vše tak jednoduché, jak se to na první pohled zdá.
Nemůže autoritu Nejvyššího soudu u Ústavního soudu podrývat to, že ústavní soudci se vesměs nerekrutují ze soudců Nejvyššího soudu?
To je spíše kumulace různých příčin. Koneckonců na Ústavním soudu máte soudce odevšad. Teď jsem zrovna v televizi viděl profesora Musila, což je vysokoškolský profesor trestního práva. Jsou tam třeba i soudci nebo soudkyně, kteří přišli od okresního soudu. To rozpětí je velké. S některými mohu souhlasit, s jinými nemusím. Teď bych ale vlastně dělal to, co kritizuji. Takže já je respektuji.
Co si slibujete od nového předsedy Nejvyššího soudu Pavla Šámala?
Já si od toho slibuju, že jsem starší a tak předpokládám, že když se potkáme, tak mi podá ruku jako první.
Mě by zajímalo to hodnocení spíše z odborného hlediska.
Vy se můžete usmívat, ale vezměte si například případ Kramný. Třeba k té soudkyni z té Ostravy (Renata Gilová, pozn. red.) co případ Kramný soudí, k té jsem byl velmi shovívavý v rozhovoru pro Reflex a jen jsem řekl, že bude mít rozhodování velmi těžké. Den po tom rozhovoru došlo k takové věci, se kterou se těžko smiřuji a to vystoupení znalce v oboru soudního lékařství profesora Štefana (soudní znalec Jiří Štefan pozn. red.). Ta skutečnost, že ten člověk na tom soudním lékařství tráví celý život, kdy pracoval i po boku ikony soudního lékařství profesora Tesaře, tak to ho to snad k něčemu opravňuje a něco o tom ví. A on jestliže jde zdecimován ze soudní síně a řekne: „To jsem ještě nezažil!“, tak to signalizuje bez ohledu na výsledek něco, co by nemělo být a odkazuje to na kulturu jednání se stranami řízení, se svědky a se znalci, a to tady asi v pořádku nebylo. Jako soudce, a zdůrazňuji jako soudce obecně, když si tu věc nastuduji, to bych ani nebyl normální člověk, abych si neudělal určitý obrázek a názor na věc. Ale ten je ve mně, ten nedám najevo, a ne abych otázkami, pohyby nebo grimasami dával na zřetel, že vím, jak se to bude vyvíjet a vše co mi brání v tom pokračovat v té linii, kterou jsem si vytyčil, budu okázale odmítat. To by se dít nemělo. Pokud se mi ten posudek nelíbí, tak ho vyslechnu a pak ho zhodnotím při vlastním rozhodování. Řeknu, proč jsem mu nevěřil, proč jsem věřil jinému posudku a tak dále a tak dále. Ale nemělo by se to dít způsobem, že osmdesátiletý pán vyjde z jednačky a je úplně zničen z toho, co se tam odehrávalo.
Trochu jste odbočil. Jak k tomu, co jste teď uvedl, může přispět právě Pavel Šámal?
Ty možnosti nejen předsedy Nejvyššího soudu, ale každého nadřízeného soudce, a nemyslím jen při vlastním rozhodování, jsou omezené. Jde především o osobní autoritu a ta se velice těžce získává. Já jsem se nakonec nerozešel v nejlepším s doktorem Motejlem, ale jedno mu musím přiznat. On tuhle autoritu měl. A ta autorita dokonce byla tak silná, že on ji nemusel prosazovat nějakým složitým odůvodňováním a přesvědčováním. U něj stačilo, že se řeklo ‚doktor Motejl‘ a bylo to bráno téměř jako když se řekne: Přijde zákon. Potom v podobných šlépějích doktora Motejla šla Eliška Wagnerová, a i když přišla odjinud, tak si u soudců autoritu vybudovala. To je něco, co postrádala například doktorka Brožová (bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová, pozn. red.), nebylo jí to dáno, není to každému dáno. A teď to bude těžce, protože se to v případě instituce předsedy Nejvyššího soudu dostalo na samé dno, hledat, ale určitě se o to pokusí, doktor Šámal. Doktor Šámal k tomu má odbornou výbavu. Dokud se nestal předsedou Nejvyššího soudu, tak bych ho tipoval na vysokoškolského profesora, který bude přednášet na právnické fakultě. Ale budiž, je předsedou Nejvyššího soudu a dělá v tom hodně, co vím. Jeho manažerské schopnosti nebudou o tom, zda se bude rozhodovat dobře nebo špatně, ale měl by se rozhodovat rychle. Předseda Nejvyššího soudu nemá moc pravomocí jak působit na soudce, jejichž je předsedou. Jedna z nich je ta zmiňovaná osobní autorita. Narozdíl od jiných institucí, i když tam tomu teď trochu brání služební zákon. Ale porovnáme-li to se státní správou, tak když přijde nový ministr, tak po svém jmenování může rozbourat a změnit celé ministerstvo. Zatímco ten předseda soudu když se stane předsedou, tak kdyby tam dvě třetiny soudců nechtěl, tak se jich nemůže zbavit. A teď nechci, aby to znělo pejorativně, ale musí s nimi nějak pracovat a nějakým způsobem je získat a dostat do linie, kterou chce ten soud vést.
V poslední době tu dochází k něčemu, co by se dalo popsat „válkou v justici“. Vyhrocený vztah mezi českými advokáty a mocí výkonnou vyhřezl okolo zatčení advokáta Martina Grubnera. Následoval ostrý dopis nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, pak se do celé věci vložil předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský a atmosféra spíše dál houstne. Jaký na to máte názor?
Pokud jde o to rozhodování, to je něco, co řikal právě doktor Motejl s oblibou: Jak kapka nafty zničí kvalitu kbelíku dobré vody. To znamená, že konflikt advokátní komora versus část soudní síně nebo státního zastupitelství, například to kritizované rozhodnutí o těch poslancích a trafikantech, to jsou jen ty kapičky, které ovlivní celou kvalitu a kvantitu těch rozhodování. Vždyť těch rozhodnutí jsou statisíce ročně, ale my se zabýváme jen těmi, které nějakým způsobem vybočují. Teď nechci srovnávat s jinými resorty, školstvím, zdravotnictvím. Ale prezident podepíše nějaký manifest nebo rezoluci o vypořádání majetku v areálu Pražského Hradu a všichni se na to hrnou. A podobně je to u soudců, kde se vytáhne něco, co se ví, že bude dopředu atraktivní. Zastal jsem se například soudkyně Králové (soudkyně Helena Králová, která soudila případ Nagyová pozn. red.), na kterou se všichni vrhli, že to své zprošťující rozhodnutí neodůvodnila. Kdybych byl necitlivý purista, tak musím přiznat, že zákon tuto povinnost ukládá, ale víceméně jde jen o takové pořádkové opatření. Všechny náležitosti, které potom nastanou, se totiž neváží ke kvalitě ústního odůvodnění, ale až písemného odůvodnění. Takže se všichni, včetně například pracovníků právnické fakulty, vrhli na to, co by mohlo být následkem. Jestli soudkyni Králové rozsudek odvolací soud zruší, tak ho zruší z důvodu právní nebo věcné chyby a ne z důvodu, že rozhodnutí málo nebo špatně ústně odůvodnila.
Vy jste člověk, který byl soudcem desítky let. Můžete přeci jen podrobněji ze svého subjektivního pohledu zhodnotit ten současný stav?
Já píši jeden článek s názvem Zlatá šedesátá. V té době jsem přišel do justice a bylo to takové relativně pohodové. Já jsem začínal v roce 1967 jako advokát a od roku 1972 jsem byl soudce na Kladně. Za mnou chodili coby přátelé mí bývalí kolegové advokáti. A že by žalobce někdy namítal moji podjatost, to nikdy. Prostě jsem si přesedl z jedné židle na druhou a bralo se to tak, že ty povinnosti plním ve spojitosti s tou židlí, na které sedím. Byla i menší města, třeba Rakovník, tam byli dva soudci, dva prokurátoři, jeden obhájce. To byli kamarádi, kteří spolu večer chodili na pivo a na kulečník a druhý den každý dělal to, co měl. A nikdo nezpochybňoval, že je to tím, že spolu předchozí večer hráli kulečník. Nebudu se bavit o letech padesátých, ale v těch šedesátých letech se to kyvadlo přirozeně, jak to bývá, přesunulo na tu druhou stranu. A na tu dobu rád vzpomínám. Dnešek je myslím rub toho, jak to bylo v těch zlatých šedesátých. Víte, co se odehrálo na začátku roku (předseda Vrchního soudu v Praze Jaroslav Bureš přišel na večírek exministra Pavla Němce pozn. red), některým soudcům dokonce hrozilo kárné řízení. Oni se teď budou bát na takové společenské akce chodit. Vždyť to byli třeba přátelé, seděli spolu dokonce v jedné vládě. To mi připadá přehnané.
Proč to tak je?
Některá hesla se stala téměř standartami, které se nosí na různých akcích. Korupce je všudypřítomná a jestli některé soudní rozhodnutí je nepředvídané, tak se nehledá, že se rozhodovalo podle jiného právního názoru, ale okamžitě je podezření, co za to kdo dostal. Pak se vytáhne pár střípků a řekne se: Asi na tom něco je. A pak se to zevšeobecní: Když to udělal jeden, udělali to všichni. Na sportovních hrách státních zástupců jsou pozváni advokáti a živí se tím Blesk, který se ptá, jak je to možné, že můžou spolu takto být zástupci a advokáti a je z toho aféra.
A neměly by na to tedy v podobných situacích podle tohoto vašeho pohledu otevřeně reagovat právě ony autority uvnitř justice kterých se to týká, například právě soudci?
Bohužel, ten soudce poučený životem si řekne, že než bojovat s větrnými mlýny, tak raději ustoupím. Můžeme se bavit o naší slavné žalobě na ochranu osobnost (V kauze tzv. Justiční mafie, pozn. redakce) Nebudeme se bavit o výsledku, ale o názoru mých známých. Ti říkali: Kdybyste si to tenkrát odpustili, tak jste si mohli usnadnit několik let života.
Eva Hofrichterová
