Resort práce a sociálních věcí má zásadní výhrady k návrhu vyhlášky, kterou se stanoví výše a způsob určení paušální částky náhrady výdajů plátce mzdy nebo jiného příjmu. Částka dvě stě padesát korun za jeden kalendářní měsíc, u více řízení tři sta korun, je totiž podle jeho připomínek neúměrně vysoká.
Ministerstvo spravedlnosti narazilo v rámci novely exekučního řádu a občanského soudního řádu s návrhem, aby náklady, které vznikají zaměstnavatelům v rámci administrativního zpracování exekucí u zaměstnanců, hradili povinní. Návrh ve svých připomínkách zkritizovali jak podnikatelé, tak i další resorty, či Nejvyšší soud ČR. Navíc se o úhradu nákladů z exekucí hlásí i banky.
Podle návrhu, o kterém informovala Česká justice, by paušálně stanovenou náhradu nákladů plátce mzdy určil exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Předpokládá se, že plátce mzdy si bude paušální částku náhrady nákladů srážet ze mzdy povinného, a zbytek sražené částky zašle soudnímu exekutorovi k uspokojení vymáhané pohledávky, nákladů exekuce a nákladů oprávněného. Konkrétně Ministerstvo navrhuje, aby náhrada nákladů představovala 250 Kč za jednu exekuci vedenou na jednoho zaměstnance měsíčně. Bude-li na jednoho zaměstnance vedeno více řízení o výkonu rozhodnutí nebo více exekucí, navrhuje se uvedenou částku zvýšit o 50 Kč na každou takovou exekuci.
Náhrada i za insolvence
Volání po refundaci nákladů spojených a exekuční administrativou vzešlo od podnikatelských organizací. Hospodářská komora ČR oslovila v dubnu několik desítek členských firem z různých odvětví, z něhož vyplynulo, že exekuce nejvíce finančně zatěžují zaměstnavatele zaměstnávající 10 – 49 zaměstnanců. Ve zpracovatelském průmyslu činí přímé náklady (mzdové náklady) na exekuci průměrně 430 Kč a nepřímé náklady (software, poštovné, kancelářské potřeby) 89 Kč měsíčně. Ve službách činí přímé náklady 210 Kč a nepřímé 47 Kč měsíčně. Ve stavebnictví činí přímé náklady 580 Kč a nepřímé 60 Kč měsíčně. Nejvyšší počet exekucí mají ovšem zaměstnavatelé zaměstnávající 50 – 250 zaměstnanců a více než 250 zaměstnanců. V těchto kategoriích přímé i nepřímé náklady klesají na průměrné přímé náklady 160 Kč a nepřímé náklady 50 Kč pro kategorii 50 – 250 zaměstnanců a průměrné přímé náklady 126 Kč a nepřímé náklady 18 Kč pro kategorii nad 250 zaměstnanců.
Průměrné přímé náklady na exekuci u dotázaných zaměstnavatelů činí 284 Kč a nepřímé 59 Kč měsíčně. Jako preferovanou formu úhrady nákladů označila naprostá většina zaměstnavatelů (81%) paušální náhradu. Z této skupiny 59 % preferuje měsíční paušál za celou exekuci, 22 % požaduje paušál za každý jednotlivý úkon exekuce. Zbývající část zaměstnavatelů (13 %) by volila možnost daňového zvýhodnění a (6 %) nepožaduje žádnou náhradu. Obdobnou statistiku vypracoval rovněž Svaz průmyslu a dopravy ČR.
„Ačkoli navržená forma náhrady, tedy měsíční paušál, zaměstnavatelům vyhovuje, a to včetně navržené výše paušálu 250 Kč měsíčně, méně již navržené řešení plátce tohoto paušálu,“ uvádí HK ve svých připomínkách. Navrhované řešení, tedy navýšení dluhu zaměstnance o paušál pro zaměstnavatele, není podle Komory optimální. Navýší dluh povinného a zhorší dobytnost pohledávky věřitele. HK ČR v této souvislosti zdůrazňuje, že nezastupuje pouze podnikatele v postavení zaměstnavatelů, ale také podnikatele v postavení věřitelů.
Navržené řešení postavení věřitelů výrazně zhorší, prodlouží délku vymáhání dluhu a sníží pravděpodobnost vymožení celé částky. Pokud stát přenáší výkon státní moci, zde konkrétně výkon své rozhodovací pravomoci, na soukromé subjekty (exekutory a potažmo zaměstnavatele), nelze od jiných soukromých subjektů (v navržené variantě zaměstnanců) legitimně požadovat, aby tuto činnost hradili.
Hledání vhodného způsobu úhrady nákladů zaměstnavatelů si tak v případě exekučních srážek ze mzdy zaslouží další širší diskuzi všech zúčastněných. S problematikou navíc souvisí srážky ze mzdy prováděné v souvislosti s insolvenčními řízeními, kdy zaměstnavatelům vznikají obdobné náklady a tuto problematiku je též třeba koncepčně řešit „Doporučujeme téma dále diskutovat, rozlišit mezi jednotlivými řízeními – exekuční, soudní výkon, insolvence – a hledat optimální formy kompenzace. Ty by měly pokrýt náklady zaměstnavatelů, nezhoršit postavení věřitelů ani dále zadlužovat zaměstnance,“ uzavírá HK.
Ať náhrady zaplatí stát
Jednoznačně se proti navrženému řešení postavilo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Oproti spravedlností preferovanému řešení prosazuje variantu, aby došlo k uhrazení těchto nákladů plátce mzdy, ale ze státního rozpočtu. „Zaměstnavatel plní povinnosti stanovené mu zákonem (státem) v rámci výkonu rozhodnutí, tedy napomáhá na své náklady vymáhání práva, aniž je sám zúčastněnou stranou, vzniklé výdaje by mu tedy měl kompenzovat stát.“ Po zaměstnavateli proto podle MPSV jistě není možné spravedlivě požadovat, aby nesl náklady spojené s prováděním výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy a zasíláním stanovených částek věřiteli zaměstnance. „Daný výdaj se promítne do finančního zatížení rodin zaměstnanců, které se ocitly ve finanční krizi, a povede k prohloubení jejich špatné finanční a sociální situace,“ varuje MPSV.
Navrhovaná výše paušálních náhrad se nelíbí ani Ministerstvu průmyslu a obchodu. To požadujeme stanovit na všechny exekuce stejnou náhradu nákladů, tj. 250 Kč, aby tak nedocházelo k dalšímu zvyšování finančního zatížení na straně povinného nebo dostatečně navrhované navýšení odůvodnit. „V důvodové zprávě není uvedeno, z jakého důvodu předkladatel navrhuje stanovit na každou další exekuci u téhož zaměstnance navýšení částky náhrady nákladů o 50 Kč, tj. na 300 Kč.“
Na další úskalí návrhu upozorňuje Ministerstvo financí. „Navrhovaná úprava může vést k absurdní situaci, kdy sražená část mzdy bude uspokojovat pouze nároky plátce mzdy vyplývající z paušálně stanovené náhrady jeho nákladů, ale nikoli již toho, v jehož prospěch je exekuce vedena.“ Nebude tedy docházet ke snižování výše pohledávky ani k úhradě úroků, zvláště v případě, kdy je pro proti zaměstnanci vedeno více exekučních řízení?“ ptá se MF.
Náhradu chtějí i banky
Nárok plátce mzdy by se uspokojoval jako první v pořadí přede všemi ostatními, včetně přednostních pohledávek. Přitom jde pohledávku, která vznikla jako poslední, všímá si další nelogičnosti v návrhu Ministerstva spravedlnosti Nejvyšší soud ČR. V případě opakovaně prováděných paušálních úhrad nákladů plátců mzdy by tak mohla nastat situace, kdy by uspokojení pohledávky srážkami ze mzdy nebylo reálné, pokud by výše srážky nedosahovala, nebo jen mírně přesahovala paušální náhradu nákladů ve výši 250 Kč. Navržená úprava může mít dále za následek zvýšení dluhové zátěže povinných, zkrácení nebo oddálení uspokojení věřitele, zásadní zátěž státního rozpočtu, kdyby byla schválena varianta, ve které jsou náhrady nákladů plátců mzdy hrazeny z prostředků státního rozpočtu a další komplikace při provádění srážek ze mzdy. „Otázkou je, zda by nebylo vhodnější uvedenou problematiku řešit zjednodušením výpočtu srážek ze mzdy a jeho současnou změnou motivujícím způsobem zvlášť pro nízkopříjmové a zvlášť pro vysokopříjmové povinné osoby,“ nabízí Nejvyšší soud další řešení.
K náhradám nákladů se prostřednictvím České národní banky přihlásily i finanční instituce. „Peněžní ústav má nárok na paušálně stanovenou náhradu nákladů, které mu vznikly při provádění výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu,“ uvádí centrální bankéři ve svých připomínkách. Nárok na refundaci nákladů odůvodňují tím, že změna v § 270 odst. 2 občanského soudního řádu nově zakotvuje nárok plátce mzdy na paušální náhradu nákladů, které mu vznikly při provádění výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy. Novela, ani navrhované prováděcí vyhlášky, již ale nestanoví takovou možnost náhrady nákladů též pro peněžní ústavy. Přitom návrh novely přináší právě pro peněžní ústavy řadu nových povinností, jejichž zajištění bude představovat značné náklady z jejich strany. Zatímco při součinnosti mohou banky žádat alespoň o částečnou náhradu nákladů, při dalších úkonech spojených s prováděním výkonu rozhodnutí/exekuce přikázání pohledávky tento nárok zakotven není. „Navrhujeme proto, aby byly novelou mezi subjekty, kterým vzniká nárok na paušální náhradu za úkony spojené se zajištěním výkonu rozhodnutí/exekuce doplněny i peněžní ústavy, aby nebyly diskriminovány ve srovnání s jinými soukromoprávními subjekty podílejícími se na těchto úkonech, kterými je stát pověřil,“ uzavírá ČNB.
Dušan Šrámek
