V září loňského roku uspěl ve výběrovém řízení na místopředsedu Vrchního soudu v Praze. Vzápětí se Jan Sváček na základě tlaku některých politiků a iniciativ sám vzdal kandidatury. Přesto se podle svých slov má vemi dobře. „Pracuji ve skvělém profesionálním kolektivu soudců Vrchního soudu v Praze. Dělám ryze soudcovskou profesi, kterou jsem čtrnáct let ve funkci předsedy Městského soudu v Praze trochu zanedbával,“ řekl v rozhovoru pro Českou justici.
Vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová podala kárnou žalobu na chomutovského státního zástupce Ladislava Kosána v kauze propuštění exsenátora Alexandra Nováka z vězení. Tu po prošetření nepodal krajský státní zástupce Jan Jakovec a v té samé věci na soudce Ivana Nováka ani předseda Krajského soudu v Ústí nad Labem Luboš Dörfl. Vy jste byl jako předseda soudu velmi aktivním kárným žalobcem, má podle vás šanci uspět?
Tu kauzu znám pouze z médií. Myslím, že nejde porovnávat aspekty kárné odpovědnosti soudce a státního zástupce. Soudce je ve svém rozhodování nezávislý a obecně až na zcela zásadní výjimky platí, že jeho případná pochybení v rozhodovací činnosti může napravit toliko soud vyššího stupně. Státní zástupce není nezávislý. Ten musí poslouchat pokyny svých nadřízených. A pokud jejich pokyny nesplní, například tím, že měl žádat zamítnutí návrhu nebo podat opravný prostředek, dovedu si představit teoreticky podání kárného návrhu. Ale tím rozhodně nepředjímám případný výsledek kárného řízení.
Ministerstvo spravedlnosti chce nově upravit kárnou odpovědnost soudců a státních zástupců a to způsobem, který vyvolal velký odpor jak soudců, tak státních zástupců. Na co jste jako kárný žalobce narážel nejčastěji při podávání kárných žalob a co hodnotíte jako problémové?
Ten odpor byl vyvolán především snahou o prodloužení subjektivních i objektivních lhůt k podání kárných návrhů. S tím jsem jako předseda soudu problém neměl. Pokud vám dostatečně fungují kontrolní mechanismy, na základě kterých nedostatky včas objevíte, pak jsou stávající lhůty dostatečné. Mně v kárných řízeních vždy vadil jakýsi nedostatek sebereflexe takového soudce, který stojí opakovaně pro průtahy před kárným senátem a není schopen nebo ochoten sám rezignovat. Na druhé straně mi vadí jednoinstančnost kárného řízení. Když dostanete pokutu za černou jízdu, máte možnost domáhat se několika soudních přezkumů. Když soudce přijde o talár, nemá odvolání.
Jako zkušený trestní soudce, jak se díváte na debaty o přípravě nového trestního řádu? Jaké hlavní principy byste v této debatě vyzdvihl a jaké vám v ní naopak schází?
Myslím, že nový trestní řád by měl především trestní řízeni zjednodušit a odformalizovat. Náš trestní řád si zvolil maximální ochranu práv obviněných. To je ovšem na úkor poškozených, čili většinou těch slušných lidí, kteří se na rozdíl od obviněných dostali do svého procesního postavení bez vlastní vůle nebo zavinění. V současné době má obviněný se svým obhájcem celou řadu tzv. zákonných obstrukcí, kterými mohou prodlužovat opakovaně trestní řizení. To je pak ovšem na úkor délky i kvality řízení. Jakýkoli trestní řád však nebude samospasitelný. Vždy bude záležet na osobnosti toho, kdo jej aplikuje.
V debatě o novém zákonu o státním zastupitelství zaznívá i zevnitř soustavy názor, že by jeho přijetí mělo předcházet schválení právě nového trestního řádu. Souhlasíte s tím?
Ano. Státní zastupitelství má řadu úkolů a povinností, které vyplývají z trestního řádu. Jsem přesvědčen, že systémově správné je „synchronizovat“ zákon o státním zastupitelství s trestním řádem.
Byl jste dlouholetým „nadřízeným“ soudce Jaromíra Jirsy. Ten je podle všeho pravděpodobným kandidátem prezidenta Miloše Zemana na ústavního soudce. Co může jako potenciální ústavní soudce přinést Ústavnímu soudu?
Jsem přesvědčen, že se jedná o velmi kvalitního kandidáta. Myslím, že by mohl jako dlouholetý soudce s praktickým zkušenostmi dobře doplnit Ústavní soud. Kromě jeho nesporných odborných znalostí je jeho velkou předností aplikace zdravého rozumu.
Jak do budoucna z vašeho pohledu vidíte vznik Nejvyšší rady soudnictví?
Odpověď na tuto otázku by si vyžádala desítky stran. Takže jen to nejpodstatnější. Myslím, že jsme doslova prošvihli tu správnou dobu ke vniku Nejvyšší rady soudnictví. Ve všech postsocialistických zemích vznikaly rady soudnictví již v devadesátých letech minulého století. Prvním hlavním propagátorem byl ministr spravedlnosti Otakar Motejl. Buhužel se svými snahami narážel i uvnitř justice. Jeho velkou oponentkou byla tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu doktorka Eliška Wagnerová. Když Motejl své návrhy legislativně neobhájil, podal rezignaci a pak následovala doba temna. Za Nejvyšší radu soudnictví bojovala jen Soudcovská unie a později se přidalo Kolegium předsedů krajských soudů. Problém byl v pasivitě předsedů obou nejvyšších soudů. Doktorka Iva Brožová opakovaně odmítala naše prosby o součinnost s tím, že jako soudce nechce dělat justiční politiku. Tím držela v šachu i předsedu Nejvyššího správního soudu doktora Josefa Baxu. Vždy, když jsme chodili vyjednávat do ústavněprávních výborů, nebyli jsme schopni uspokojivě odpovědět na otázku, proč naše záměry nesdílí i předsedové obou nejvyšších soudů. Situace se změnila az zhruba po roce 2005, kdy se zapojili i oba předsedové nejvyšších soudů. Nejnadějnější situace pak nastala za ministra Pavla Blažka, který bral naše iniciativy velmi vázně. Narazili jsme však na neschopnost domluvit se uvnitř justice. Pro vládu a legislativu byl logicky nepřekonatelný fundamentalistický požadavek prezentovaný dr. Brožovou, aby v Nejvyšší radě soudnictví byli pouze soudci nebo aby měli absolutní většinu. Tak jsme zase skončili.
Jak celkově hodnotíte současný přístup ministerstva spravedlnosti k reformě justice?
Z hlediska historických zkušeností mě přiliš nepřekvapuje. Vždycky v minulosti jsme se na potřebě Nejvyšší rady soudnictví shodli s opozičními politickými stranami. Strana, ktrerá vládla, nechtěla přijít o své kompetence. A když pak ve volbách opoziční strana vyhrála, přestala mít o Nejvyšší radu soudnictví zájem. Tak tomu je i nyní. Politická strana, jíž je současný ministr spravedlnosti protagonistou, měla v předvolebních programech a dokonce i vládních prohlášeních tuto myšlenku deklarovanou. No a zase funguje stejný scénář. Ministerstvo od toho potichu ustupuje, aby nepřišlo o své významné mocenské, personální a organizační kompetence.
Vy osobně, myslíte si, že pokud by přešly některé pravomoce z ministerstva spravedlnosti do rukou soudcům, že kupříkladu Nejvyšší rada soudnictví by správu justice vykonávala lépe, než ministerstvo spravedlnosti?
To není jen můj názor. To je historická zkušenost z většiny zemí, kde k tomuto přesunu došlo, kde došlo k zrychlení a zefektivnění soudnictví. A kromě toho jde i o respektování ústavních principů o dělbě moci. Soudnictví není vládní resort. Je to jedna ze tří státnich mocí. Je v tuto chvíli českým specifikem, že nezávislá soudní moc je organizována a řízena ministerstvem – mocí výkonnou.
Jak, coby bývalý dlouholetý předseda Městského soudu v Praze, hodnotíte navrhovaný model doplňování soudců do soudních krajů, který by se měl řídit podle tzv. dynamického pravidla, tedy započítávat nedodělky soudů až několik let zpětně?
Já tomu moc nerozumím. Nejprve se musíme ptát, proč ty nedodělky vznikly. Pak se musíme pokusit je odstranit formou personálniho a materiálního předimenzování. A teprve poté, co budou mít všechny soudní kraje a okresy přibližně stejnou startovací pozici, budeme moci přistoupit k spravedlivému rozdělování a doplňování soudců v jednotlivých krajích.
V poslední době se zdá, že se v justici rozhořela jakási válka, kdy si ostré vzkazy posílají jednotlivé právní profese. Kde si myslíte, že je příčina tohoto stavu?
Myslím, že jistou roli hraje neustále se zvyšující zájem médíi o justici, který je jedním z předpokladů, aby takové mediální přestřelky mohly vůbec probíhat. Ono to tu bylo vždycky. Když soudce vynesl zproštující rozsudek, policisté měli pocit, že tím zmařil týdny jejich práce. Jenomže tomu nebyla věnována mediální pozornost. Určité napětí například mezi advokáty a státními zástupci pokládám za normální. Jde však o to, aby se jednalo o napětí ryze profesionální, které nebude přerůstat do osobní nebo dokonce do nějaké mocenské roviny. A pokud jde o soudce. Soudce má nebo může být aktivní v mnoha oblastech, jak mu to umožňuje zákon o soudech a soudcích. Nikdy by však k mediální prezentaci neměl využívat kauzu, kterou projednává. Pokud se setkávám s případy soudců, kteří na stránkách novin nebo časopisů hodnotí důkazní situaci, nedej bože ještě před právní mocí rozhodnutí, myslím, že je to za hranicí soudcovské morálky a kárné odpovědnosti.
Dlouhá léta jste požíval nezpochybnitelné autority v justici i na veřejnosti. Pak nastal zlom, kdy jste byl mediálně dehonestován a dokonce, přestože jste zvítězil opakovaně ve výběrovém řízení, jste nebyl jmenován místopředsedou Vrchního soudu v Praze. Změnil se na základě této zkušenosti váš pohled na justici či lidi v ní a jak se vám nyní daří?
Doufám, že jsem na své pozici uvnitř justice příliš neztratil. A pokud jde o to nebo o ty ostatní, pak k tomu se z části vyjadřuji v odpovědích na vaše otázky shora. Jinak se mám velmi dobře. Pracuji ve skvělém profesionálním kolektivu soudců Vrchního soudu v Praze. Dělám ryze soudcovskou profesi, kterou jsem čtrnáct let ve funkci předsedy Městského soudu v Praze trochu zanedbával.
Eva Paseková
