Analýzu teritoriality, kterou si objednalo Ministerstvo spravedlnosti, je nutné odmítnout. Takový je názor části exekutorů, kteří souhlasí s jejím zavedením. „Pro projednávání teritoriality soudních exekutorů nelze použít žádnou část, ani jakýkoliv závěr analýzy,“ tvrdí mluvčí Platformy za teritorialitu Petr Kučera, soudní exekutor z Kladna .

Jak vnímáte vyznění analýzy teritoriality, kterou si objednalo Ministerstvo spravedlnosti?
Od autora analýzy očekáváme odbornost a nezaujatost. Odborníkem docent Smrčka jistě je. O podjatosti lze pochybovat, když se v denním tisku razantně vymezil proti teritorialitě. V obdobném duchu však je vedena i analýza, o kterou se měla opírat i vláda při svém rozhodování. My se oproti tomu domníváme se, že naprostou většinu negativních jevů v exekučním řízení, které se v současnosti snaží politici napravit řadou svých návrhů změn exekučních předpisů, by vyřešilo právě zavedení místní příslušnosti soudní exekutorů – to znamená teritoriality s rovnoměrným přidělováním exekucí.

A konkrétní výhrady?
V úvodu analýzy konstatují autoři, že práce je z vědeckého hlediska nestandardní. S tímto tvrzením autorů lze bezezbytku souhlasit, neboť má k vědeckosti vskutku co dohánět. V analýze absentuje zadání a její základní chybou je neexistence modelu, nebo východisek pro výpočet dopadů alespoň jedné z druhů funkční teritoriality s rovnoměrným nápadem krajské, či okresní, s teritorialitou s krajskou soutěží, případně jiného modelu teritoriality, a proto je analýza neobjektivní. Autoři se nezabývali situací, kdy by mohlo dojít k rozpadu stávajícího systému nepravé konkurence, ať již z důvodů ekonomických, či generační obměny a pro nedostatek zájmu o profesi. U analýz se předpokládá posouzení různých variant prostředí.

Proč je podle vás nutné popsat více variant?
Pokud má analýza sloužit ke změně legislativy, je posouzení variant samozřejmostí. U diplomové práce by chybějící variantní posouzení bylo hodnoceno nedostatečně. Způsob hodnocení teritoriality je nepřesvědčivý, již z názvu odstavce „Snížení vymahatelnosti“ je zřejmé, že dopady teritoriality jsou negativní. Autoři provádí výpočet snížení vymahatelnosti, ale metodu či vzorec neuvádí a ani nevyužívají některou ze statistických, či matematických metod popsaných v učebnicích pro střední školy. Na případného autora výpočtu neodkazují. Tabulky jsou nesrozumitelné. Důvod využití vlastní metody, navíc nepopsané, navozuje účelovost, nebo nedostatek erudice autorů.

Autoři se ale snažili popsat především ekonomickou stránku věci, není ted tato námitka zbytečná?
Analýza se tváří jako čistě ekonomická, ale autoři pomíjí zákonné vymezení činnosti exekutora, které logicky, stejně jako činnost soudů, zcela odporuje tržním principům. Věnují se trhu exekutorů, nedomýšlejí, že vlastně neexistuje, jenom je součástí trhu s pohledávkami. Účelovost výběru opět významně snižuje objektivnost analýzy. Naprosto tristní je hra autorů s daty a statistikou, když výsledky se ohýbají v neprospěch teritoriality, které je docent Smrčka zapřisáhlý odpůrce. Doporučení a závěry analýzy nevycházejí z předchozích rozborů, a některá jsou s nimi dokonce v přímém rozporu. Autoři rádi používají výrazivo jako národní hospodářství, což navozuje doby dávno minulé a analýza takto bohužel celkově vyznívá. Analýza tedy zcela nepřesvědčivě, povrchně a tendenčně odůvodňuje názor autorů, že teritorialita je třídní nepřítel, což zřejmě skuteční zadavatelé vyžadovali. Závěr je chaotický, neodpovídá zjištěním, o které se autoři pokoušeli. Odůvodnění závěrů pak zcela chybí.

Mohlo by vás zajímat

Jak podle Vás trh s exekucemi funguje v praxi?
Analýza vychází z modelů volného trhu respektive až dokonalého trhu, které pak násilně aplikuje na neexistující trh exekutorů namísto aplikace trhu s pohledávkami, pak ale překvapivě doporučuje trh více monopolizovat snížením počtu úřadů, i když jinde tvrdí, že teritorialita je snaha o monopolizaci. Vyvozuje dokonalost exekučního trhu a kvalitní práci některých exekutorů z kontroly „trhem“. Bohužel realita, což by zjistili autoři pouhým dotazem u několika exekutorů, například u těch, co podporují teritorialitu, je zcela jiná a práce se získává známostmi, úplatky, nebo vlastním portfoliem exekutora. Malé procento vysoutěžených spoluprací s exekutory má zcela jiná, než tržní kritéria – např. výběrové řízení některých soudů, kde hlavním kritériem bylo, že exekuce budou exekutory pro soud vymáhány zdarma. Procento vymožitelnosti u exekutora výběrové řízení nepožadovalo. Procento vymožitelnosti by byl parametr pro poměřování úspěchu exekutora, a trh, pokud by existoval, by údaj vyžadoval. Není tomu tak.

Co je tedy kritériem úspěšného exekutora?
Úspěch exekutora ovlivňuje zajištění pohledávek, stáří pohledávek, místní poměry povinného, zájem povinného splácet, výše pohledávek, zákonná omezení a tendence exekutora omezení překračovat. Porovnat procento vymožitelnosti u různých exekutorů však lze pouze na zcela stejných pohledávkách ve stejném čase. Tedy reálně neproveditelné. Exekutor musí působit ve věci nestraně. Je povinen chránit práva účastníků. Může tak nastat situace, kdy by měl chránit zájmy povinného, neúspěch ve věci tak bude právním úspěchem.

Podle vás tento „antitržní“ princip v analýze chybí?
Podle principů volného trhu by byl nejúspěšnější ten exekutor, který by měl nejvyšší procento vymožitelnosti. Získal by nejvíce exekucí. Proč v analýze není ani slovo o tomto procentu? A proč není předmětem soutěže mezi exekutory ono jedno číslo? A proč se největší úřady nechlubí ve svých prezentacích oním jedním číslem? Jednoduše proto, že soutěž zakazují zákony a protože by se zjistilo, že vlastně všechny úřady vymáhají v podstatě stejně, ale že některé úřady s nižším nápadem jsou řádově úspěšnější, než velkoúřady. Většina managementu společností bere exekuce jako službu zadarmo, která se jen podílí na navrácení prostředků. Výběr exekutora proto deleguje na úzký okruh pracovníků, kteří preferují osobní zisk nad pravidly trhu.

Jak by se měli především velcí klienti bránit případnému exekučnímu monopolu?
Pro velkého korporátního klienta by bylo zřejmě nejefektivnější na volném trhu exekutorů využívat služeb několika exekutorů na stejně vymezených teritoriích a vždy jednou za čas s nejméně úspěšnými exekutory ukončit smlouvu a náhodně vybrat jiné. Pro objektivní rozhodování o optimalizaci vymáhání by měli vyzkoušet všechny exekutory, nebo stanovit nějaké parametry, jak poznat ty úspěšné. Autoři analýzy o optimálním výběru sice hovoří, ale nijak blíže jej nepopisují, ačkoli korporátní klienti by jim tyto parametry jistě prozradili, nebo jejich určování naznačili. Autoři překvapivě tvrdí, že snížení počtu exekutorských úřadů by nepředstavoval hospodářský problém, ale vedlo by ke snížením odměny pro exekutory a tím z hlediska národního hospodářství by bylo jevem bezpochyby pozitivním. Dále se autoři zabývají zálohami za vedení exekuce, což by byl dle autorů pokus o monopol. Autoři pominuli, že zálohy jsou v zákoně již upraveny. Autoři dále dovozují různé teze, povětšinou proklamativních perel. Tyto úvahy jsou uváděny bez jakýchkoliv podkladů, dat, výpočtů, či příčinných souvislostí; nápadně se podobají tezím marx – leninské politické ekonomie.

Neobáváte se přesto, že zavedením teritoriality dojde ke snížení vymahatelnosti pohledávek?
To je vlastně klíčová část analýzy a nejpodstatnější podklad pro závěr o nepřípustnosti teritoriality. Autoři získali data od několika systémových společností, které spolupracují s několika prémiovými exekutory. Analýza konstatuje, že všichni systémoví věřitelé uskutečňují předvýběr vhodných exekučních úřadů a primárně spolupracují s těmi, které jim zajišťuji lepší výsledky, než jaké jsou obvyklé. Jenomže tomuto tvrzení poněkud odporuje hodnota, která uvádí, že splátková společnost využívá služeb exekutora, který je zjevně nejméně úspěšný. U jiného exekutora uvádí graf úspěšnost přes 80%, ale s tím překvapivě ukončuje telefonní operátor spolupráci. Polemizovat se dá ostatně i s tvrzením, že pokud se zavede teritorialita, budou všechny úřady vymáhat jako ty „ostatní“ tedy hůř než nejhorší prémiový. Tato úvaha je však zcela zcestná, protože vůbec nehodnotí a nezná úspěšnost „ostatních“ úřadů a to proto, že jednoduše pro vybrané společnosti nepracovaly a srovnatelné údaje k dispozici nejsou.

Je tedy prokázáno snížení vymahatelnosti?
Jako základ poměřování úspěchu exekutorů autoři stanovili hodnotu úspěšnost vymáhání, která je uvedená v grafech a tabulkách – jako procento z objemu pohledávek, či úroveň vymožení pohledávky – autoři termíny libovolně zaměňují – proto není jasné, co je vlastně předmětem porovnání, zda celý objem všech pohledávek předaných exekutorovi, zda v jednom období, zda je míněno vymožení částky všech předaných pohledávek, či průměr z jednotlivých pohledávek jednoho exekutora a zda jsou pohledávky rovnoměrně rozdávány, či zda nemá jeden exekutor vybranější, tedy likvidnější portfolio, a zda je u všech společností stejná metodika posuzování, atd. Výsledky úspěšnosti vymáhání exekutorů uvedené v grafech jsou veskrze nesrovnatelné a vyvozovat z nich závěr skutečně nelze.

Platforma za teritorialitu je názorová výzva skupiny soudních exekutorů určená veřejnosti. Platforma usiluje o přijetí zákona, jenž nastaví podmínky pro spravedlivé vymáhání, které nebude pro dlužníky likvidační. Platforma za teritorialitu navrhuje zavedení systému územní působnosti exekutorů s rovnoměrným rozvrhem, který bude odpovídat územní působnosti krajských soudů ve spojení s motivačními prvky, tak jak je obvyklé v ostatních státech Evropy.

Dušan Šrámek