Informace o způsobu využívání sledovacího software od italské firmy Hacking Team Policií ČR jsou stále zahaleny tajemstvím. Podle informací České justice od bývalého vysoce postaveného důstojníka Útvaru zvláštních činností Policie ČR byl program jednotlivými útvary používán na základě nepsané dohody, že v zájmu utajení budou informace používány pouze jako operativní.
Soudu se podle stejného zdroje z ÚZČ nikdy technický charakter programu nespecifikoval, proto zůstalo jeho používání v utajení. Policejní prezidium je na informace skoupé, použití mimo rámec trestního řízení ale v oficiální odpovědi odmítlo. „Útvar používá různé prostředky, které dokáží zjistit informace nutné pro trestní řízení. Jedná se i o speciální software, který na základě povolení soudce umožňuje prolomení soukromí (přesný paragraf, který použití umožňuje je § 158d odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb.). V tomto povolení musí být jasně stanovena doba, po kterou je sledování prováděno a nesmí být delší než šest měsíců. Software k zjišťování informaci nakoupila Police s cílem co nejkvalitnějšího plnění úkolů, které vyplývají z trestního řízení. Celý nákup proběhl v režimu utajení v souladu se zákonem o veřejných zakázkách. Vzhledem k tomu, že se použití těchto prostředků týká závažné trestné činnosti a jsou vedeny v utajeném režimu, není možné se k fungování softwaru, postupům a opatřením vyjadřovat,“ napsal České justici mluvčí David Schön s tím, že policie v případech použití těchto prostředků vždy pracuje tak, aby nebylo ohroženo probíhajících trestních řízení. Stále tak není jasné, zda je software nadále využíván i přes to, že firma Hacking Team uvedla, že se vymknul kontrole.
Mimořádná odpovědnost
Odposlech a záznam telekomunikačního provozu (§ 88tr. řádu) stejně jako operativně pátrací prostředek Sledování osob a věcí (§ 158d tr. řádu) jsou mimořádná opatření představující vážný zásah do práv a svobod občana. Proto je lze použít za striktně stanovených podmínek uvedených v zákoně a jen tehdy, jestliže jejich účelu nelze dosáhnout jinak nebo by to bylo podstatně ztížené. Otázkou je, kolik informací se k soudcům, kteří využití šmírovacího softwaru povolovali, dostalo. „Neřeknu vám, jak takový žádost mohla vypadat. Já jsme se s tím od devadesátých let co soudím nesetkal. Gramotnost soudců v oblasti IT je ale velký problém, to by měli být vyškolení soudci, aby věděli, co povolují,“ myslí si předseda Krajského soudu v Brně Milan Bořek. S uvedeným softwarem a jeho povolováním se nesetkal ani předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal. „Zřejmě se to opravdu využívá jen v té operativní fázi,“ myslí si Šámal a připomíná, že soudy se s takovým případem setkají jen v povolovacím režimu a ten je nastaven obecně. „Problém je, že soudce v povolovacím režimu má podklady od policie a státního zastupitelství. Pokud neuvedou o jaký systém přesně jde, soudce nemá možnost to zjistit. Může si pouze vyžádat doplnění, pokud ho něco zarazí,“ dodává předseda Nejvyššího soudu.
Využívání softwaru, který je schopný sledovat veškerou techniku připojenou na internet a dokonce s ní manipulovat, vnímají autority z justice jako podceňovanou hrozbu. „Odpovědnost těch, kteří takové zásahy do soukromí povolují, je mimořádná. Trestní řád stanoví striktně podmínky použití těchto opatření, například dobu, po kterou lze sledování provádět. V praxi se používání těchto prostředků rozmáhá natolik, že vzniká dojem, jako by orgány činné v trestním řízení snad ani jiný důkazní prostředek neznaly,“ varuje profesor Jiří Jelínek z Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Ten upozorňuje i na to, že využití techniky mimo trestní řád nemusí být nezákonné. „Použití zpravodajské techniky je možné například podle zákona o Bezpečnostní informační službě nebo podle zákona o vojenském zpravodajství,“ dodává Jelínek.
-hof-
