Zatímco od roku 2009, kdy začaly fungovat kárné senáty Nejvyššího správního soudu, skončili ve funkci dva státní zástupci a jeden soudce, Česká advokátní komora vyškrtla ze seznamu advokátů dvacet šest hříšníků, dalším dvaceti byla pozastavena činnost. Vyplývá to ze statistických údajů zveřejněných na semináři ke kárným řízením, který uspořádala Česká advokátní komora.
„Je potřeba říci, že úroveň kárných žalob na soudce a státní zástupce je velmi nízká, takže veškeré tyto statistiky jsou úplně na nic. Kárný žalobce často navrhuje zproštění funkce, ale obsah kárné žaloby tomu vůbec neodpovídá,“ vysvětluje zjevný nepoměr předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová, která pět let působila jako předsedkyně jednoho z kárných senátů. Nekvalitní žaloby podle ní stojí i za tím, že pouze v jednom z případů kárně stíhaných soudců byly kárné senáty přísnější než navrhovatel.
Soudcům i státním zástupcům vadí jednoinstančnost
Se současnou právní úpravou je nicméně Zemanová spokojena. To, co jí vadí, je ale jednoinstanční řízení, tedy bez možnosti odvolání. Považuje to za chybu i přesto, že Ústavní soud tuto možnost ponechal v platnosti. I to je rozdíl proti advokátskému stavu, kdy komora má v kárných řízeních dvouinstanční pravomoc. Ústavní stížnost, kterou může postižený soudce nebo státní zástupce podat, přitom nemá odkladný účinek. Přesto si prezidentka nemyslí, že by to byl fakt, který hraje v rozhodování kárných senátů nějakou roli, například, že by kvůli tomu byly benevolentnější.
„Dvouinstančnost v kárných řízeních státních zástupců funguje i v mezinárodním měřítku, a my jsme na to opakovaně poukazovali,“ doplnil Zemanovou Jiří Pavlík z Nejvyššího státního zastupitelství. Jinak i on považuje současnou právní úpravu za funkční.
„Poslední tři ministři nepodali jedinou kárnou žalobu na státního zástupce.“
(Jan Lata, NSZ)
Právě dvouinstančnost je jeden z kladů kárného řízení v případě advokátů, myslí si Irena Schejbalová, místopředsedkyně kontrolní rady České advokátní komory. Jako další plus vnímá již ustálenou judikaturu, kterou zatím kárné senáty hledají. V této souvislosti jsou advokáti ochotni své judikáty nabídnout Nejvyššímu správnímu soudu, sdělil člen kontrolní komise ČAK Lukáš Trojan. Pozastavil se rovněž nad tím, jak mírně řeší kárné senáty prohřešky, které se týkají omezení osobních svobod – typicky například opožděné propuštění z vazby, což on, jako obhájce, považuje za jeden z největších deliktů.
Chybí přípravné řízení
Přítomní státní zástupci se se Zemanovou rovněž shodli v kritice laxního přístupů ministrů spravedlnosti k podávání kárných žalob. „Poslední tři ministři podle mých informací nepodali jedinou kárnou žalobu na státního zástupce,“ uvedl například Jan Lata z Nejvyššího státního zastupitelství, který zároveň kladně hodnotil rozhodovací praxi kárných senátů.
Prezidentovi Unie státních zástupců ČR Zdeňkovi Matulovi na současné praxi vadí, že skutková podstata kárných provinění je popsána příliš obecně. „Chybí přípravné kárné řízení, což brání v kvalitní přípravě káených žalob,“ upzornil na jeden z problémů současné úpravy kárného řízení
Regresivní náhrady jsou problém
Rozdílný přístup komory a kárných senátů ke kárným deliktům spočívá podle Trojana v tom, že tresty pro advokáty jsou jednak mnohem tvrdší, protože navíc každý advokát odpovídá svému klientovi za škodu, například když nepodá odvolání. „U soudců a státní ch zástupců je tato odpovědnost kryta odpovědností státu,“ konstatuje.
„Soudce si na rozdíl od advokáta neurčuje svůj obsah a objem práce, ani podmínky, ve kterých pracuje, a také si nemůže vybrat spolupracovníky.“
(Daniela Zemanová, prezidentka SU ČR)
Regresivní náhrada není podle prezidentky Soudcovské unie po potrestaných soudcích většinou vyžadována kvůli podmínkám na soudech. U převažujících kárných žalob, které se týkají průtahů v řízení, sice bývá objektivně zjištěno, že k průtahům došlo, soudce ale prokáže, že kvůli pracovním podmínkám věc rychleji řešit nemohl. To ostatně vyplývá u z rozhodnutí kárných senátů, které vyviní soudce, pokud za průtahy nenesou odpovědnost oni sami, ale například špatná organizace práce či špatné personální zabezpečení.
„Soudce si na rozdíl od advokáta neurčuje svůj obsah a objem práce, ani podmínky, ve kterých pracuje, a také si nemůže vybrat spolupracovníky, například koho má v kanceláři či zda vůbec má zapisovatelku,“ říká Daniela Zemanová.
Dušan Šrámek
