Ani přijetí sebelepšího vnitrofiremního manuálu nezbaví právnickou osobu trestní odpovědnosti, je přesvědčen uznávaný odborník na tuto oblast, advokát Tomáš Gřivna. „Mít něco na papíře zdaleka neznamená, že systém skutečně funguje. Takový quasi compliance systém nemůže právnickou osobu vyvinit,“ říká v rozhovoru pro Českou justici. A doplňuje třeba svůj pohled na to, proč jako persona non grata zatím nenahradil prof. Pavla Šámala v Legislativní radě vlády.
Je i s ohledem na dosavadní praxi důvod pro tak masivní rozšiřování trestných činů, kterých se může dopustit právnická osoba, jak to požaduje vládní novela?
Ani přijetí sebelepšího vnitrofiremního manuálu nezbaví právnickou osobu trestní odpovědnosti, je přesvědčen uznávaný odborník na tuto oblast, advokát Tomáš Gřivna. „Mít něco na papíře zdaleka neznamená, že systém skutečně funguje. Takový quasi compliance systém nemůže právnickou osobu vyvinit,“ říká v rozhovoru pro Českou justici. A doplňuje třeba svůj pohled na to, proč jako persona non grata zatím nenahradil prof. Pavla Šámala v Legislativní radě vlády.
Je i s ohledem na dosavadní praxi důvod pro tak masivní rozšiřování trestných činů, kterých se může dopustit právnická osoba, jak to požaduje vládní novela?
Otázku rozšiřování trestní odpovědnosti právnických osob nepovažuji za kardinální teoretický problém, spíše by to být mohl problém z hlediska praxe s ohledem na omezené kapacitní možnosti orgánů činných v trestním řízení. Z hlediska teoretického si kladu otázku, proč právnické osoby vykonávající určitý předmět činnosti mají být potenciálně ohroženy trestní odpovědností více než jiné, s jiným předmětem činnosti. Není to nerovnost? Uvedu příklad: pokud právnická osoba provozuje autodopravu, trestní odpovědnost se jí dotýká jen okrajově, nemůže být totiž trestně odpovědná za trestné činy proti životu a zdraví (typické v dopravě), za obecné ohrožení nebo za to, že její řidiči jezdí ve stavu vylučujícím způsobilost. Žádný z těchto trestných činů fyzických osob nemůže právnická osoba spáchat. Tedy v předmětu její hlavní činnosti je trestněprávní riziko takové právnické osoby nulové. Naopak, právnická osoba, která se zabývá vyvíjením software, si musí dát velký pozor, aby některý z jejich zaměstnanců (popř. jiných osob jednajících za právnickou osobu) neporušoval autorské právo (§ 270 TZ), nedopustil se neoprávněného přístupu k nosiči informací (§ 230 TZ) apod. Z těchto důvodů by dávalo smysl, kdyby mohla být právnická osoba odpovědná za jakýkoliv trestný čin, není-li to z povahy věci vyloučeno. V celku nicméně konzistentně zastávám názor, že palčivější otázkou princip přičitatelnosti.
Kvůli nejasné přičitatelnosti skutku, kterou kritizují poslanci ústavně právního výboru, na chvíli dokonce zamrzlo projednávání novely ve sněmovně. Jaké jsou vaše výhrady?
Vím, že kolegové z teoretické fronty se mnou nesouhlasí. Souhlasím s nimi v tom, že samotná trestní odpovědnost právnických osob je založena na zavinění, odvíjející se od zavinění fyzické osoby. Na rozdíl od většiny z nich se však domnívám, že přičitatelnost je do značné míry objektivní – s výjimkou zaměstnanců. Opět uvedu příklad: valná hromada zvolí představenstvo, v čele představenstva je déle než deset let fyzická osoba, se kterou nebyl nikdy žádný problém. Tato fyzická osoba se jednoho dne dopustí trestného činu, například přijme pro sebe úplatek v rámci činnosti právnické osoby, za který bude odpovědná i právnická osoba. Jelikož jde o osobu uvedenou v § 8 odst. 1 písm. a) Zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, nemá v podstatě právnická osoba možnost „vyvinit se“. Za co tedy právnická osoba odpovídá? Za to, že před deseti lety při výběru představenstva nepředvídala, že se tato fyzická osoba dopustí trestného činu? Nejsem úplně přesvědčen, že restriktivní výklad návěti § 8 odst. 1, jak zdůrazňuje i beckovský komentář k zákonu, by se v praxi jednoduše prosadil.
Naučily se již orgány činné v trestním řízení se zákonem zacházet a aplikovat jej?
Zákon již není pro orgány činné v trestním řízení novinkou, přesto se s ním stále „učí zacházet“, stejně jako obhájci nebo zmocněnci. Z praxe jsem nabyl pocit, že se prosazuje poněkud selektivní přístup k tomu, kterou právnickou osobu stíhat a kdy. A to i přes existenci principu legality, tedy povinnosti státního zástupce stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví. Občasná argumentace o účelnosti trestního stíhání není podle mého názoru na místě. Za stávajícího znění zákona má platit padni, komu padni. To je poznámka, pokud jde o zahajování trestního stíhání. V průběhu trestního stíhání se objevuje celá řada dalších problémů, na které neexistuje jednoznačné řešení. Např. v otázce práva odepřít výpověď, v přechodu trestní odpovědnosti na právní nástupce, opatrovnictví právnické osoby apod. K vytvoření ustálené judikatury je ještě dlouhá cesta.
Hovoří se o vnitrofiremním manuálu, po jehož splnění by se právnická osoba vyvinila. Jak by měl takový manuál vypadat, mohl by být nějak definován legislativně?
Hovoří se o tzv. compliance systémech (z ang. „to comply with“, volně přeloženo jako „uvést do souladu s“, pozn. red.). Jde o systém opatření, které mají zabránit protiprávnímu jednání v rámci společnosti, popř. i šířeji zajistit dodržování určité firemní kultury či dokonce social responsibility právnické osoby. Dobře nastavený a v praxi fungující compliance systém je skutečně způsobilý do značné míry nejen předcházet trestné činnosti, ale i jeho případné spáchání detekovat. A následně zajistit i odpovídající reakci (tedy určitý samoočistný mechanismus, což může mít význam i z hlediska aplikace § 11 ZTOPO – účinná lítost). Tento koloběh prevence – detekce – reakce pak vede k doplnění sytému o další opatření tak, aby se čin nemohl opakovat.
Každý compliance systém, aby byl funkční, musí být nastaven „na míru“ konkrétní právnické osoby, s ohledem na její činnost, velikost, na provedenou analýzu rizik její činnosti apod. Proto nelze říct, že pokud má někdo etický kodex, organizační řád, pracovní řád, řadu dalších vnitřních předpisů a školí zaměstnance, má funkční compliance systém. Tak jednoduché to určitě není. Zde jen upozorňuji, že mít něco na papíře zdaleka neznamená, že systém skutečně funguje. Takový quasi compliance systém nemůže právnickou osobu vyvinit.
Mohou se korporace obrátit při hledání zkušeností do zahraničí?
Je pravda, že v zahraničí je dnes běžné, že exekutivní orgány vydávají jakási doporučení, co by měla právnická osoba mít, aby compliance systém mohl fungovat. Např. ministerstvo spravedlnosti USA doprovodilo manuálem plným doporučení známý americký FCPA (Foreign Corrupt Practices Act), obdobný materiál byl publikován ve vztahu k britskému Bribery Act. Je chyba, že se o něco podobného nepokouší česká exekutiva. Jistě by to bylo i určitým vodítkem pro praxi, která by si tak lépe mohla představit, „co lze spravedlivě požadovat“ ve smyslu § 8 odst. 2 písm. b) ZTOPO.
Byl jste členem komise pro rekodifikaci trestního řádu. Kam zatím dospěla, a jak vůbec její činnost hodnotíte?
Můžu jen hovořit o době, kdy jsem byl jejím členem. Nyní nemám dostatek informací, abych mohl hodnotit další práce pod novým vedením. Tedy – někdy v únoru tohoto roku byly pracovní skupinou zpracovány partie týkající se základních zásad a subjektů trestního řízení. Ve finální podobě byla též otázka zajištění osob a věcí, načato bylo i dokazování. Vlastně podstatná část obecné části. Diskusi v rekodifikační skupině byla podrobena a se souhlasným závěrem uzavřena, pokud si dobře pamatuji, jen otázka základních zásad a subjektů. Tyto práce se mi těžko hodnotí, a ani je hodnotit nechci, neboť jsem se na nich významně podílel. Nakolik budou tyto výstupy přejaty, dále rozpracovány nebo přepracovány novou pracovní skupinou, to nevím. Jako osobě vně komise mi nic nebrání, abych se k výstupům, budou-li nějaké, odborně vyjádřil a jistě to rád udělám. Podstatné je totiž, abychom měli kvalitní, moderní a z hlediska procesních práv jednotlivých stran vyvážený trestní řád, nehledě na to, kdo je, či není členem komise.
Může mít současná nepřehlédnutelná mediální ofenziva proti obhájcům souvislost se snahami omezit práva obhajoby v trestním řízení?
Toho se neobávám. Pokud by se taková snaha objevila, myslím, že by se proti tomu odborná veřejnost (a nemyslím tím jen advokáty) rozhodně postavila. Tím nevylučuji dílčí změny v právu na obhajobu, ale koncepčně je omezení práva na obhajobu nepřijatelné, alespoň pokud je Česká republika právním státem.
Jak to vypadá s vaším ohlášeným angažmá v Legislativní radě vlády?
Nevypadá. Podle informací ze zákulisí, neboť oficiálního vysvětlení se mi nedostalo, jsem pro některé členy vlády nepřijatelnou osobou s ohledem na to, že jsem jako advokát obhajoval či obhajuji některé osoby. Je to absurdní, ale je to tak.
Dušan Šrámek
