Je to paradox. Kdo chtěl, mohl si poslechnout odposlechy Jany Nečasové v kauze údajného zneužití Vojenského zpravodajství. Ona sama, ale i další obžalovaní, se ale o svém odposlouchávání nakonec oficiální cestou vůbec nemusejí dozvědět. Nebudou mít tedy ani šanci se bránit u Nejvyššího soudu případnou stížností proti jejich nezákonnosti. „Co když orgán, který tuto informační povinnost má, svou povinnost v rozporu s trestním řádem nesplní? V takovém případě má odposlouchávaný smůlu,“ říká obhájce Petr Toman.
V tuto chvíli nemá nikdo, kromě obviněných, šanci se o svém odposlechu oficiálně dozvědět. Trestní řád stanoví podmínky, kdy by měly být odposlouchávané osoby o skončeném odposlechu informovány. Stanoví ale i takové, podle kterých se o tom nemusí dozvědět vůbec. Základní podmínkou je pravomocné ukončení trestního řízení, k čemuž ovšem v kauze Nagyová dosud nedošlo.
Dokonce ani odposlouchávané osoby, které samy sebe poznávají ve zveřejněných odposleších, nemají v tuto chvíli žádnou možnost soudního přezkumu zákonnosti nařízeného odposlechu. Pokud se domnívají, že jejich telefon byl odposlouchávaný nezákonně, nemohou s tím nic dělat. Orgány činné v trestním řízení jim odpoví, že jim nemohou nic sdělit, protože věc ještě není pravomocně skončena. Ale vzhledem k tomu, že podobná trestní řízení mohou trvat pět, ale i deset let, teoreticky se tak k přezkumu zákonnosti svého odposlechu mohou dostat až po deseti, patnácti letech.
V řízení před soudem má informační povinnost soudce, který vydal nepravomocný rozsudek. Informovat odposlouchávané ovšem může až poté, co byla věc pravomocně skončena. Může to tedy trvat i poměrně dlouho – na koho by taková povinnost případně přešla?
To trestní řád neřeší, uvádí pouze, že to má učinit předseda senátu soudu prvního stupně. Tedy paní doktorka Králová. Pokud by již nebyla soudkyní, lze předpokládat, že by informační povinnost přešla na jiného soudce téhož soudu. Ale spíše předpokládám, že by věc zcela zapadla a nikdo by se tím nezabýval. Dovozuji to z toho, že ministerstvo spravedlnosti neeviduje, jak je plněna informační povinnost jednotlivými soudci.
Co konkrétně obnáší ona informační povinnost?
Příslušný orgán, jenž danou věc pravomocně ukončil, musí projít celý trestní spis a zjistit z něj seznam osob, které byly odposlouchávány. Jiná evidence u nás není, musí to udělat osobně. Poté musí odposlouchávané osobě poslat informaci o tom, že byla odposlouchávána. Teprve přijetí této informace opravňuje odposlouchávaného, aby požádal Nejvyšší soud o přezkum, zda byl odposlech zákonný. Výjimky, kdy tato informace nemusí být poskytnuta, upravuje trestní řád.
Postupují příslušné orgány vždy v souladu se zákonem?
Bohužel, ne vždy. Například výjimku, kdy informace nemusí být poskytnuta „v řízení o zločinu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm0 let, spáchaném organizovanou skupinou“, si Policie ČR v rozporu s komentářem k Trestnímu řádu vykládá tak, že jde o dvě samostatné podmínky, čímž dochází k rozšíření možnosti neinformovat o nařízeném odposlechu. ÚOOZ neinformuje o svých odposleších v podstatě nikdy. Důsledkem této interpretace tak v řadě případů dochází k nezákonnému neinformování dotčené osoby o odposlechu.
S otázkou zákonnosti nařízených odposlechů v kauze Nagyová souvisí i sporná místní příslušnost státního zastupitelství, a tím pádem i soudu, který odposlechy nařídil. Měl by se i tímto zabývat Nejvyšší soud?
Nepochybně. Odposlech je výrazným zásahem do práv odposlouchávané osoby, a proto také trestní řád umožňuje, aby Nejvyšší soud zákonnost nařízeného odposlechu přezkoumal. Problém je v tom, kdy to může udělat. Trestní řád říká, že se k přezkoumání zákonnosti odposlechu může přistoupit až na návrh odposlouchávaného podaný do šesti měsíců po doručení oficiální informace o tom, že byl odposlech pořizován. Co když ale orgán, který tuto informační povinnost má, svou povinnost v rozporu s trestním řádem nesplní? V takovém případě má odposlouchávaný smůlu. Nejvyšší soud se v tuto chvíli odmítá takovým odposlechem zabývat. Odmítá posoudit, zda informace nebyla poskytnuta v souladu s trestním řádem nebo zda šlo o ze strany orgánu činného v trestním řízení o porušení zákona. Takže ani neposoudí zákonnost samotného odposlechu.
To je i případ novináře Janka Kroupy…
Ten se ze sdělovacích prostředků dozvěděl, že byl odposloucháván pouze proto, aby policie zjistila zdroj jeho novinářských informací. Ale oficiálně mu to všechny orgány odmítly potvrdit. Obrátil se na Nejvyšší soud a chtěl přezkoumat, zda odposlech novináře jen proto, aby byl zjištěn jeho informační zdroj, je v souladu se zákonem. Nejvyšší soud se tím ale odmítl zabývat, protože Janek Kroupa neobdržel o svém odposlechu oficiální informaci. Proto se nyní obrátil na Ústavní soud, a jsem zvědav, jak to dopadne.
Je vedena nějaká jednotná evidence odposlechů a kontrola plnění informační povinnosti?
Není. Ani ministerstvem vnitra, ani ministerstvem spravedlnosti. Pro soud, který o nařízení odposlechu rozhoduje, jde o samostatné řízení se samostatnou spisovou značkou. Vydáním příkazu pro něj věc většinou končí. Jeho usnesení se dostane do policejního spisu, který má úplně jinou spisovou značku. Obžaloba má také jinou spisovou značku. Později, až se odposlech dostane před soud, tak to má zase jinou spisovou značku, než byla ta, pod níž původní soud odposlech nařídil. V tento okamžik je to naprosto nekontrolovatelná množina, v níž se odposlechy ztrácejí. Soudy, které věc pravomocně ukončí, mnohdy ani nevědí, kdo byl odposloucháván, a informační povinnost tak ani nemohou objektivně splnit. A u případů, kde se v jejich průběhu mění místní příslušnost, je to ještě složitější, protože celý spis prochází vícero instancemi.
Neexistuje žádné centrální úložiště všech odposlechů, aby se dalo říci – na levé straně tabulky bylo nařízeno tolik a tolik odposlechů a na pravé straně zkontrolovat, jestli všem, kteří byli odposloucháváni, o tom jednoho dne také přišla informace. A překontrolovat, zda pokud nepřišla, to bylo v souladu se zákonem.
O některých odposleších se za současné právní úpravy nemusí postižený ani dozvědět…
Buď se o něm vůbec nedozví, nebo se o něm dozví neoficiálně, ale nemůže s tím nic dělat. A to je v rozporu s požadavkem efektivity ochrany ústavně zaručených práv i rovností před zákonem. Máme tady totiž tři skupiny odposlouchávaných: jednu, která o odposlechu ví a zákonnost příkazu k jejich odposlechu přezkoumává Nejvyšší soud, druhou, která o odposlechu také ví, ale Nejvyšší soud se jejich případem nezabývá, a třetí, která i odposlechu vůbec neví. Buď proto, že to zákon neumožňuje, nebo proto, že orgány činné v trestním řízení nesplnily svoji informační povinnost. A tím se Nejvyšší soud rovněž nezabývá. Ale tato skupina se tím alespoň netrápí.
Dušan Šrámek
