Hlavně ať dál rozhoduje nezávislý soud, a ne celonárodní referendum, apeluje advokát Pavel Kučera v souvislosti s kampaní, kterou odstartovalo vyhlášení rozsudku v kauze údajného zneužití Vojenského zpravodajství. Kdyby podle bývalého místopředsedy Nejvyššího soudu žalobce vzal nabídku ze zkráceného řízení, kde dostala Jana Nečasová podmínku, mohl mít alespoň vrabce v hrsti a mohl by si ušetřit silná slova po hodnocení rozsudku.
Jak vnímáte mediální kampaň, která začala hned po vyhlášení rozsudku?
Trestně právní kvalifikaci obvinění a následné obžaloby málokdo znal, ale celý národ po dvouletém mediálním školení věděl, že ta žena, bez vojenské hodnosti, úkolovala dva generály a jednoho plukovníka k pácháním nezákonností, a oni je páchali. A nastaly mediální žně. Co na tom, že se všichni zaštiťují nezávislým soudem a respektem k jeho rozhodnutí? Když se ale takové rozhodnutí nelíbí, tak nějakou nezávislost a respekt raději ani nepřipomínat. Přitom se jedná o statečnou soudkyni, která se svým rozhodnutím většinové atmosféře vyvolané jednou stranou trestního řízení a senzace chtivými médii vzepřela. Byť jde třeba jen o rozhodnutí nepravomocné a k rozhodnutí odvolacího soudu teprve dojde, je to hned rozhodnutí nečekané, problematické, nezákonné nebo alespoň přelomové, a je na ně třeba uspořádat štvanici.
Do jaké míry může tato kampaň ovlivnit nezávislé rozhodování soudů?
Každý, kdo je nyní ochoten si střelit, si střelí. A tak vedle odborností nadaných mediálních komentátorů, či ukřivděných žalobců čteme, posloucháme a díváme se na vysoce postavené soudce, politiky a akademiky a všichni mají k zmíněnému rozhodnutí nějakou kritickou výhradu. Jeden všeho tradičně všeho znalý komentátor píše dokonce o možnosti kárného postihu soudkyně. Dobře se v takové atmosféře rozhoduje. O nějakém ovlivňování rozhodování nezávislého soudu raději ani nemluvit. Ještě že tu máme nějaké příbuzné a známé obviněných, jejich obhájce a nějaké ty nepoblázněné konzumenty událostí veřejných, jinak by to byla přesilovka absolutní.
Soudkyni Heleně Králové je vytýkáno, že nepřečetla podstatnou část zdůvodnění. Do jaké míry je to závažný prohřešek, který si prostě soudce nesmí dovolit?
Kdo chce psa bít, ten si hůl najde, a tak si hůl našli experti i laici. Rozhodnutí má být po vyhlášení odůvodněno. Co na tom, že jde o náležitost pořádkovou, co na tom, že její nesplnění nečiní vlastní výrok neplatný, co na tom, že písemný rozsudek odůvodnění mít bude, a lhůta pro opravné prostředky počne běžet až doručením písemného rozhodnutí. Samosoudkyně Králová prostě své rozhodnutí ústně nezdůvodnila, a hůl je tady. Na co? Na nic. Na něco ale přeci. Na to, abychom se dozvěděli, že soudkyně, která neví, že má své rozhodnutí odůvodnit, není kompetentní ani takové rozhodnutí učinit. A to není málo, to se přece chce. Kolik soudců se potom všem přizná, že sami, a ne jednou, po vyhlášení rozsudku odkázali na odůvodnění, které se strany dozví, až jim bude písemně doručeno. Nemělo by jich být málo, ale doktorka Králová je dnes z nich asi ta nejhorší.
Mezi výtky patří i to, že v hlavním líčení rozhodla jinak než v rámci trestního příkazu.
A kdyby to nestačilo, je tu další hůl. Jak to, že samosoudkyně Králová v této věci rozhodla trestním příkazem jinak, než později rozsudkem? Že to zákon připouští, a prolomení zásady reformace in peius tomu nebrání žádná překážka? Podle kritiků, kteří se vrhli na náš samosoudcovský rozsudek, toto prolomení platí asi jen při rozhodování v neprospěch. Když je to naopak, je oheň na střeše. Přitom aspoň trochu vzdělaný kritik by měl vědět, že trestní příkaz je nabídka a dokazovat se všemi důsledky se začne, až když strany tuto nabídku nevezmou, takže důsledkem takového dokazování může být i výsledek příznivější, tedy zproštění. Kdyby žalobce tu nabídku vzal, mohl mít alespoň vrabce v hrsti a mohl by si ušetřit silná slova pro hodnocení rozsudku.
Je vůbec adekvátní a přijatelné, aby dozorový státní zástupce označil rozsudek nezávislého soudu za nezákonný?
Není to tak dávno, co Nejvyšší soud zrušil rozsudek nižšího soudu, protože mu předcházelo porušení zákona. Přestože tomuto soudu vytkl několik závažných pochybení v respektu zákona, nedovolil si označit jeho rozhodnutí jako celek za nezákonné. To intervenující žalobce v kauze Jany Nečasové je jiný střelec. Prohrál, a i když mu vadí, že odůvodnění zprošťujícího rozsudku neslyšel a zatím ho ani nemohl číst, už dnes ví, že je to rozsudek nezákonný. Že by kompetence žalobce s pochybnou místní a věcnou příslušností zastupovat obžalobu před pražským obvodním soudem spočívala jen ve schopnosti používat tak silná slova? Kompetentní pražští obvodní státní zástupci se v každém případě mají od koho učit. Je to těžký soupeř a obhajoba to nebude mít ani před odvolacím soudem lehké. Hlavně ale ať dál rozhoduje nezávislý soud, a ne celonárodní referendum.
Dušan Šrámek
