Sněmovní podvýbor pro justici a soudní samosprávu v úterý zahájil debatu o přerušených reformních krocích, které by měly vést až k ustavení Nejvyšší rady soudnictví a totálně překreslit mapu soudních okresů, krajů a vyšších celků. Vzal tak do rukou iniciativu, která pod vedením Roberta Pelikána chybí ministerstvu spravedlnosti. Mezi soudci je tento krok vnímán s opatrným optimismem, lehce erodovaným zkušenostmi posledních dvaceti let. „Upřímně řečeno – něco podobného už se párkrát konalo,“ řekl České justici čestný prezident Soudcovské unie Libor Vávra, který na jednání zastupoval předsedy krajských soudů.
Rychlé ustavení Nejvyšší rady soudnictví víceméně padlo poté, co ministr Pelikán před měsícem oznámil, že nenaplní tzv. Baxovu komisi pro její přípravu. Jaká další témata jste poslancům představili jako nejdůležitější z pohledu justice?
Jako klíčová padají tato dvě témata – za prvé správa justice obecně, s většinovým názorem, že by mělo jít o samosprávu. Jednoznačně bylo poukazováno na to, že se stávající model vyčerpal. Druhým velkým tématem pak byly procesní předpisy, zejména občanský soudní řád a trestní řád, a nezbytnost na nich intenzivně pracovat, protože ovlivňují strukturu justice. A to zase souvisí s další věcí, to je téma uvozené otázkou, zda je vůbec efektivní, že na takto malém území máme sto soudů, a zda by tato soudní struktura neměla vypadat jinak. A pak jsou samozřejmě věci praktičtější, které ovšem zazněly od všech účastníků, jako je například ocenění odborného aparátu na soudech, kariérní řád, otázka výběru soudců a vůbec definice soudce.
Až se na podzim bude ve sněmovně debatovat o návrhu ministerstva spravedlnosti, které má dodat věcný záměr reformních kroků, budou mít politici v ruce právě tyto vaše představy a ministra Roberta Pelikána s nimi konfrontovat. Není to trochu nebezpečná věc nechat své argumenty takto volně politikům v rukou? Nebo vznikne nějaký formalizovaný soupis?
Já si nemyslím, že je to nebezpečné. Beru to tak, že představitelé justice byli pozváni na parlamentní půdu, která celkem logicky hodlá být spolupracovníkem i oponentem výkonné moci. Upřímně řečeno – něco podobného už se párkrát konalo. A vždycky to padne do situace, kdy parlament má pocit, že ministerstvo by se mohlo víc snažit nebo snažit jinak, případně to vyvolává justice sama. To vše už zde před lety bylo a nemyslím, že by to teď byla nějaká zásadní věc, aby bylo třeba formalizovat výstupy z tohoto jednání.
Na mě to působí, že se zde velkými slovy chodí kolem horké kaše, o které ovšem všichni vědí. Že totiž ministr Pelikán jasně ukázal, že o nějaké velké změny v justici příliš nestojí. Jak chcete ministerstvo donutit, aby v té věci vystupovalo aktivněji, když ministr veškerou legislativu spolupracujícím soudcům odňal a převedl ji pod sebe?
Paradoxně jediné, co ho může nutit, je politika sama. My už za dvacet let debat víme, že je nedonutíme my. I přesto, že jsem přesvědčen, že justice má v těchto věcech pravdu a plus mínus 90 procent justice tyto názory sdílí, jistě, že ne do každého detailu. Ale pokud se nedohodne politika sama, nedonutí se k tomu navzájem, pak už jedině občané. Ale já si nedovedu představit, že kvůli systémovým změnám v justici někdo vyhraje, nebo prohraje volby. Na to je naše justice příliš dobrá. Všichni na ni sice nadávají, ale fakticky většinově funguje tak dobře, než aby se stala rozhodujícím tématem ve volbách.
Robert Malecký
