Nejlepší by bylo vrátit se k zákonu profesora Zoulíka, přijatelným řešením je ponechat stávající stav a tím nejhorším pak akceptovat současné legislativní ambice vedení státního zastupitelství, je přesvědčen advokát Jiří Novák, který coby ministr spravedlnosti předkládal první verzi Zákona o státním zastupitelství. Doporučuje proto starším zákonodárcům, aby si vzpomněli na doby před rokem 1989 a tehdejší prokuraturu, těm mladým pak, aby se na totéž starších pamětníků zeptali, a teprve pak v parlamentu rozhodovali. „U nás byl a je státní zástupce ramenem státní spravedlnosti. Žalobce, nezávislý na státu, který přitom zastupuje, je nesmysl,“ říká v rozhovoru.
Jaké ideje vedly autory ke vzniku zákona o státním zastupitelství v roce 1993?

Autor byl fakticky jeden, a to profesor František Zoulík, idea také jediná. Pan profesor pracoval na porevoluční politickou objednávku, vycházející ze zkušeností představitelů nových politických stran a nového parlamentu s předchozím komunistickým režimem. Důvodem tvorby nového zákona byla idea pohřbít socialistickou prokuraturu a vytvořit nový moderní orgán žaloby právního státu. Prokuratura přes čtyři desetiletí v bývalém režimu děsila svojí politickou angažovaností a zejména monokratickou úderností.

Bylo záměrem oddělit soustavu zastupitelství od úřadu nejvyššího žalobce?

Jistěže. Právě proto, že hlavním zlem prokuratury byla její tuhá monokracie a tudíž i zneužitelnost, vycházel profesor Zoulík při tvorbě nového zákona z prvorepublikové úpravy státního zastupitelství. Zcela záměrně oddělil od vlastních zákonných pravomocí státního zastupitelství kompetence personální a hospodářské, a ty svěřil ministerstvu spravedlnosti. Nejvyšší státní zastupitelství bylo pak svými kompetencemi zcela odděleno od nižších stupňů státního zastupitelství a působilo pouze při Nejvyšším soudu ČR a jako dohledový orgán vůči vrchním zastupitelstvím. Mělo působit především jako metodický orgán a sjednocovat postupy nižších stupňů, ne zasahovat do jejich živých kauz. Z tohoto pohledu byli tedy řadoví i vedoucí státní zástupci na nejvyšším žalobci naprosto nezávislí. Záměr byl jasný; pokud by nejvyšší státní zástupce měl pravomoci, jak ovlivnit váš postup v trestní věci a současně byl vaším personálním šéfem, dal byste si chtě nechtě, bedlivý pozor, abyste plnil jeho případná přání. Pokud vás však jmenoval do funkce ministr spravedlnosti, který byl a dosud správně je zcela bezzubý, pokud jde o možnost ovlivňovat váš postup v trestních věcech, cítil jste se nezávislý a bez problémů jste si prosadil svůj názor.

Mohlo by vás zajímat

Co říkáte současnému novému zákonu, především návrhu rušit vrchní zastupitelství?

K novému zákonu, který je z dílny současného velmi úzkého vedení státního zastupitelství a nikoli vládních orgánů, které mají zákony připravovat, je třeba říci to základní: jeho autoři buď vůbec s ohledem na mladý věk nepoznali zlo minulého režimu a jeho výkonné, monokratické prokuratury, nebo ten minulý svět zahlédli jen z rychlíku. Jen tím a jejich osobními ambicemi si lze vysvětlit fakt, že koncepcí předkládaného zákona popírají stěžejní principy, na nichž bylo po revoluci vybudováno nové státní zastupitelství. Těmi principy bylo oddělení vlastních pravomocí nejvyššího žalobce od pravomocí personálních a hospodářských, a potlačení možnosti nejvyššího žalobce zasahovat do živých věcí na nižších stupních zastupitelství. Naprosto drtivá většina vážné i méně vážné kriminality je totiž řešena na úrovni okresních a krajských zastupitelství.  Zrušením mezičlánku, jimiž jsou vrchní zastupitelství, bude mít nejvyšší žalobce možnost takové věci přímo i nepřímo ovlivňovat. A to je podle mě právě hlavní důvod snahy o zrušení dvou vrchních zastupitelství v Olomouci a Praze.

Mělo by být zařazeno státní zastupitelství mezi justiční orgány, tak jak požadují autoři návrhu?

Tomu se lze jenom pousmát. Ne proto, že by taková myšlenka byla ve světě úplně ojedinělá a nerealizovatelná. Především proto, že postavení státního zastupitelství je u nás dáno ústavou a nikoli přáním a ambicí několika jednotlivců, a také proto, že jeho zařazení mezi orgány moci výkonné vyplývá z právní tradice našeho státu. U nás byl a je státní zástupce ramenem státní spravedlnosti. Žalobce, nezávislý na státu, který přitom zastupuje, je nesmysl.
Argumentace, že státní zástupce v některých případech přece musí stíhat i nejvyšší představitele státu, na tom nic nemění. Nejrůznější kontrolní a inspekční orgány státu, včetně policie, také patří do výkonné moci a často postihují vysoké státní orgány a jejich představitele. Nikdo z nich přitom necítí potřebu takové nezávislosti, aby se musel schovávat pod křídla justice.

Je potřebné zřizovat speciální státní zastupitelství, které by se věnovalo vybraným typům trestné činnosti?

Když si s něčím nevíme rady, vytvoříme komisi. My si ale přece víme rady! Vytváření speciálních útvarů má vždy populistický charakter a málokdy přináší vynaloženým nákladům odpovídající efekt. Nedávno jsem zaslechl připomínky z policejních řad, že žádné další speciální orgány policie kvůli speciálnímu zastupitelství nejsou třeba. To je rozumný názor. Vznikne-li speciální státní zastupitelství, vymkne se z kloubů procesních trestních předpisů a už jenom svojí výjimečností v soustavě orgánů trestního řízení bude porušovat právně uznávaný princip rovnosti stran. Vždyť my se neumíme seriózně vypořádat ani s otázkou, komu bude takové zastupitelství odpovídat za svoji činnost a kdo bude zárukou jeho nestranného postupu? A pojďme dál, proč tedy nevytvoříme i speciální soudy? Ty už jsme u nás kdysi měli, včetně státních a stanných soudů po válce. A jak nám ta účelová nezákonnost šlapala! Dodnes ji napravujeme.

Do jaké míry je vybalancována v návrhu snaha po co největší nezávislosti a odpovědnosti v rámci trestního řízení?

K novénu zákonu bylo napsáno již skoro všechno, tak snad jen tolik, co nezaznělo. Ten zákon je tlačen dopředu krásnou ideou posílení nezávislosti řadového státního zástupce. Přitom to je hlavní podvod autorů, neboť existuje – li dnes vůbec nějaká závislost státních zástupců, potom právě ta bude novým předpisem jen výrazně utužena. Tvrdím, že míra nezávislosti státního zástupce je dána mírou jeho závislosti na nadřízených a zejména nejvyšším žalobci. Pokud budou bezprecedentně porušena dosud platná pravidla a  státní zástupce a jejich vedoucí bude jmenovat nejvyšší žalobce, pak se vracíme k principu monokratické generální prokuratury. Máme k tomu už slušně nakročeno, neboť nejvyšší státní zástupce díky ztrátě politické paměti zákonodárců postupně získal zpět za posledních 20 let celou řadu zákonných kompetencí bývalého generálního prokurátora. A těmi může přímo ovlivňovat postup v živých věcech jak okresních, tak krajských a vrchních žalobců, Dejte mu ještě právo rozhodovat o jejich jmenování a budete tady mít staronového generálního prokurátora! Navíc, už současná praxe mediálně řešených kauz  ukazuje, jak se soustava zastupitelství zapouzdřuje, ochraňuje se vzájemně a fakticky nepřijímá žádnou osobní odpovědnost za přehmaty, jichž se dopouští.
Odpovědností za přehmaty se nový zákon vůbec nezabývá, chce více pravomocí a opět žádnou odpovědnost jednotlivce. Stát justiční přehmaty dál bude platit z daní všech občanů. Myslím, že to se neví, jednou z mála světlých stránek bývalých prokurátorů bylo, že měli uzavřeny pojistky proti odpovědnosti za vydání nezákonného rozhodnutí. Řekněte mi, kdo to dnes ze státních zástupců má?

Měl by vůbec být přijímán nový zákon nebo by bylo lepší počkat na nový trestní řád?

Doporučuji  těm starším zákonodárcům, aby si vzpomněli na doby před rokem 1989 a tehdejší prokuraturu, těm mladým pak, aby se na totéž starších pamětníků zeptali, a teprve pak v parlamentu rozhodovali. Počkat nejprve na znění nového trestního řádu, který upraví kompetence státního zastupitelství, to je elegantní  výmluva, která se bojí pojmenovat podstatu problému: ne trestní řád, ale nepřijatelná koncepce, popírající demokratické principy rovnosti občanů a posilující naprosto nedůvodně kompetence nejvyššího žalobce a vedoucího žalobce speciálního zastupitelství, vše bez možnosti vyvodit vůči nim jasnou odpovědnost – to je důvod, proč by zákon neměl projít.

Dušan Šrámek